Jaroslav Šulc o nové knize: Obsahuje fakta, na která jsou dnešní média hodně skoupá!

INVENTURA aneb kam jsme došli? Tak se jmenuje nová kniha autorů Jaroslava Šulce, Ilony Švihlíkové, Jaroslava Ungermana a Martina Fassmanna, která je svým způsobem jedinečná, neboť na 275 stránkách rozebírá polistopadový vývoj v České republice kritickými fakty, nezatíženými mainstreamovými bariérami. »Motivací byla především snaha o férovost vůči lidem, hlavně těm mladším ročníkům, kteří se zajímají o seriózní fakta, na která jsou dnes média hlavního proudu většinou hodně skoupá,« líčí důvod sepsání knihy vydané v Nakladatelství Jaskmanický jeden z autorů – Jaroslav Šulc. V rozhovoru pro iportaL24.cz navíc varuje: »Jak růstu zadlužování, tak poklesu porodnosti v této zemi ještě zjevně není konec…«…

Byl podle vás Listopad 1989 revolucí, převratem, nebo podvodem na lidech, plánovaným shora, jak také často z úst skeptiků zaznívá?

Podle mých dnešních znalostí se asi nejvíce blíží realitě druhá varianta – byl to velmi profesionálně provedený převrat s využitím vnitřního pnutí a vnějších tlaků. Pointu vidím v podobě nadnárodní koordinace umně dodnes před veřejností skrývaným režisérem.

Úspěšná se také v dalších zemích východního bloku koncem 80. let ukázala být variabilní podoba převratu. Například kombinací poměrně demokratické konzultace dosavadní vládní moci s opozicí – jako tomu bylo v Polsku, kde šlo o aktivity dělnické Solidarity, podobně došlo k postupnému nenásilnému převratu v Maďarsku. U našich severních sousedů režie pro změnu vsadila na dopady skrytého dotování bývalé NDR západoněmeckým kapitálem do psychiky východních Němců a na jejich sílící touhu vysmeknout se jařmu vyvíjeného partou okolo Ericha Honeckera. Třeba zmínit i zesilující vliv západoněmeckého sociálně ekonomického zázraku umožňujícího explozi životního standardu většiny tamní »bratrské« populace. Hodně pošetilý však byl režim v Rumunsku. Tam však – na rozdíl od nás – nebyl převrat kontrolován sovětskými službami a možná i proto skončil brutálním rozstřílením manželů Ceausescových samopaly před televizními kamerami. O podivné úloze Alexandra Jakovleva, tehdy klíčového perestrojkového zahraničně politického poradce hodně zmateného M. S. Gorbačova, jsem slyšel jen spekulace. Ale platí-li biblické »ne podle sov, ale podle skutků poznáte je«, je možné tušit skutečnou Jakovlevovu úlohu a podíl v sesuvu »perestrojky« na »katastrojku«.

Nás, kteří tak rádi vyskakujeme ze své globální bezvýznamnosti a jsme šťastni, že se o nás aspoň chvíli mluví ve světových médiích, na listopadu 89 může těšit asi jen jediné: U nás si mediálně propagandistická divize organizátorů nejdříve středoevropských převratů vyzkoušela chytlavost jejich primitivních označení. Po naší testovací »pionýrské« sametové revoluci byly ty reprízy nazývané hodně podobně – růžová v Gruzii (2003), oranžová na Ukrajině (2004), tulipánová/žlutá v Kyrgyzstánu (2005) a pak po přesunu do arabského světa zelená v Iránu (2009), modrá v Kuvajtu (2005) či fialová ve stejném roce v Iráku.

Tím ale vůbec nechci říci, že by se snad na přípravě našeho »sametového« převratu systematicky s nebývalou mírou stupidity bezděčně nepodílela i tehdejší normalizační politická garnitura.

Je dodnes tristní, jak v osmdesátých letech režim ztrácel půdu pod nohama, jak ve skutečnosti komunistická strana ztrácela schopnost tuto společnost programově vést. Vyčpělost socialismu – jak v teorii, tak v praxi, odtrženost stranické základny od stranických orgánů (a to nemluvím o nekomunistech, zejména mladších generacích), bylo přece kypřením půdy pro neodvratný pád režimu. Naše elity – podobně jako v letech Mnichova či pražského jara – fatálně selhaly. Je mi moc líto, že to polistopadová levice – či aspoň to torzo, které z ní zbylo, nebylo schopno analyticky uchopit. Ne jako projev masochismu, ale hlavně pro poučení pro hledání cest z polistopadové krize levice.

»INVENTURA aneb kam jsme došli«. Na co byste nalákal člověka, který knihu dosud neotevřel? A kam jsme podle vás od listopadu 1989 došli?

Kniha rozhodně nechce být obžalovacím spisem na činnost polistopadových vlád. Jen se nejdříve snaží poctivě dokumentovat teoretická východiska privatizátorů a v obsáhlé druhé kapitole následně projevy a důsledky jejich dlouhodobého počínání v rozhodujících oborech a odvětvích, včetně socioekonomických dopadů.

Jde o skoro třistastránkové rozvinutí známého povzdychnutí mnoha nakonec neúspěšných organizátorů – »Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obvykle«. Přece i ti naši hoši z Klausovy líhně, většinou akademici s vědeckými hodnostmi, musejí připustit platnost teze, že nejlepším svědectvím o platnosti nějaké teorie – zde jimi prosazeného neoliberalismu – jsou přece praktické výsledky.

Za všechny argumenty, kterých je v knize přehršel, jen dvě úplně aktuální čísla: zatímco v »převratovém« roce 1989 jsme měli vůči zahraničí dluhy a pohledávky zhruba v rovnováze, tak koncem loňského roku 2025 již Česká republika dlužila svým věřitelům 5683 miliard korun. Čili třičtvrtě naší roční produkce (2/3 HDP), aneb asi půl milionů korun dluhů v přepočtu na osobu. A vloni se tu narodilo již jen 77,6 tisíc dětí, zatímco ještě v roce 1990 jich bylo přes 131 tisíc… A co hůře – jak růstu zadlužování, tak poklesu porodnosti v této zemi ještě zjevně není konec.

Co tedy bylo hlavní motivací k sepsání INVENTURY?

Především snaha o férovost vůči lidem, hlavně těm mladším ročníkům, kteří se zajímají o seriózní fakta, na která jsou dnes média hlavního proudu většinou hodně skoupá. Když už jsme se s kolegou Jaroslavem Ungermanem někdy před dvěma roky touto dobou pustili do nemilosrdného komentáře vývoje v Československu mezi lety 1945 až 1989 v naší první knize Dějiny píšou vítězové, aneb Jak to tenkrát bylo a proč?, tak v komentáři k dění v této zemi nešlo nepokračovat – tentokrát k polistopadovému vývoji. Tím spíše, že o první díl byl značný zájem. I přesto, že se na pulty kamenných knihkupectví kniha vůbec nedostala, je už vyprodaná a vydavatel Jirka Jaskmanický uvažuje o jejím dotisku.

A v neposlední řadě sehrála jistou úlohu i okolnost, že už nám oběma pomalu táhne na osmý křížek, a protože jsme u toho od 70. let vždy byli dost blízko, a proto už také osobně hodně pamatujeme, chtěli jsme dalším generacím předat své postřehy o obou již skoro stejně dlouhých časových etapách.

Jaké jsou vlastně nyní perspektivy ČR? Co udělat nyní pro zlepšení situace u nás? A není to tak trochu beznadějné vzhledem k mainstreamovým médiím i tlaku zvenčí? Neplánujete třetí knihu na podobné téma?

Jedna otázka trefnější druhé. Ale protože odpovědi na každou z nich by si zasloužily minimálně hodinu povídání, tak se vymluvím slibem, že především o tom bude naše třetí kniha. Takže ano, plánujeme její napsání.

I za cenu, že ani kolega, ani já nemáme potřebné věštecké schopnosti Nostradama, ani v šuplíku schovanou křišťálovou kouli. To se týká první otázky, byť něco o budoucnosti matně tušíme (a o tom je vlastně celá třetí kapitola INVENTURY). Snad nás i trochu omlouvá aprílová doba, ale kolem sebe vidíme, jak dramaticky a překotně se svět kolem nás v posledních měsících vyvíjí. Jinými slovy: Byť i v minulosti byl domácí vývoj vzhledem k velikosti i geografické podobě Československa vždy kriticky závislý na našem okolí, tak v posledních dekádách spolu s nástupem a peripetiemi globalizace význam vnějších faktorů pro možnosti našeho vlastního vývoje rapidně narůstá.

Ale v jednom se asi mýlit nebudeme: Půjde hlavně o to, velmi promyšlenou strategií, pro kterou bude možné získat i dostatečně silnou podporu doma i v zahraničí, v dohledné době dostat tuto republiku z její dnešní fakticky hodně neokoloniální pozice krmelce především západních sousedů do mnohem důstojnějšího a suverénnějšího postavení. A není sporu o tom, že to dá obrovskou fušku a bude to od všech vyžadovat spoustu odvahy.

Dovolte na závěr odbočku – považujete se za levicově smýšlejícího občana, ale… nedá mi to. Je podle vás ještě dnes dělení na levici a pravici stěžejní? Není to již překonané?

Ďábel je jako obvykle zase v detailu. V případě vaší poslední otázky ho spatřuji ve slovíčku »již«.

Soudím totiž, že obligátní politologické dělení na levici a pravici přestalo mít valný smysl nejpozději v 70. letech minulého století. Zhruba v době nástupu normalizace. Byly ty desítky tisíc z komunistické strany tehdy v prověrkách vyloučených komunistů většinou »pravičáci« nebo »levičáci«?

Podle mne to byli především charakterní vlastenci, kterým šlo – mnohdy bezděčně, spíše intuitivně – hlavně o skutečné zájmy a suverenitu své vlasti. Takže opakující se pokusy zabránit v dnešních poměrech spolupráci lidí s vlasteneckým a demokratickým smýšlením třeba pod záminkou jejich kádrování, zda jsou dostatečně levicoví, mi zavání jak na levici tradičně hluboce uhnízděným sektářstvím, tak prachobyčejnou zapšklou hloupostí.

Skutečným levičákem dnešní složité doby je pro mne člověk, který má nějakou promyšlenou vizi, jak vyprostit tuto společnost z marasmu, do kterého se systematicky poslední minimálně čtyři, pět dekád noří.

A především těmto lidem s invencí je INVENTURA koneckonců určena. Nejsou to ani moderní hospodářské dějiny České republiky, není to ani jediná možná interpretace polistopadového vývoje. Je to spíše pokus o nastolení často zbytečně tabuizovaných otázek. Ale bez jejich zformulování, předložení a otevřené diskuze v hledání odpovědí na ně se nepohneme dál. A přesně tento cíl – byť takto exaktně v knize nikde výslovně nezformulovaný – by mohl vnímavý čtenář z knihy správně vyvodit.

Petr Kojzar