Analýza: Cuba si, Yankee no

Od konce II. světové války a založení OSN platí celosvětový zákaz válek. Přesto jsou to země NATO, které v čele s USA vyprovokovaly v této době velké množství válek, ze kterých vždy zcela beztrestně vyvázly. A to nemluvě o sólových vojenských akcích jen ze strany USA, kdy se porušila Charta OSN. Takovým příkladem je útok na Venezuelu s únosem prezidenta Madury a jeho manželky dne 3. ledna 2026.

Připomeňme si Kubu. Američané nemínili akceptovat Fidela Castra, protože byli přesvědčeni, že stojí v cestě imperiálním zájmům USA v Latinské Americe. V říjnu 1959 svrhly americké letouny na Kubu první zápalné bomby, které způsobily požáry polí s cukrovou třtinou a cukrovarů. Tato akce CIA byla nezákonná. Kuba se obrátila na RB OSN. Americký velvyslanec při OSN lhal, když tvrdil, že Spojené státy nesledují agresivní politiku vůči Kubě a přejí si budovat s Kubou jen přátelské vztahy. Na základě této lživé kampaně a pod vlivem USA došlo k tomu, že RB OSN přistoupila na americký návrh, že není jejím úkolem zabývat se sporem mezi Kubou a USA a celou záležitost předala Organizaci amerických států (OAS), kterou zcela ovládaly Spojené státy. Ale hlavním cílem politiky USA vůči Kubě bylo odstranění Castra. Naštěstí všechny vražedné útoky ze strany CIA Castro přežil.

V září 1960, v rámci 15. výročí vzniku OSN, se do USA dostavil také Castro. Na popud americké vlády měly všechny hotely na Manhattanu instrukci nepronajímat kubánské delegaci žádné pokoje. Tehdejší švédský generální tajemník OSN Daga Hammarskjöld nabídl Castrovi vlastní ubytovací kapacity. Ale Castro poslal celou delegaci do nuzného hotelu Theresa v Harlemu, kde žili převážně Afroameričané, kteří s ním sympatizovali a oslavovali jeho myšlenky. Politicky to byl dobrý tah. S Castrem se v tomto hotelu přivítala řada významných osobností včetně Nikity Chruščova. Dne 26. září 1960 promluvil Castro ve svém pětihodinovém vystoupení na Valném shromáždění OSN. Ve svém projevu hovořil, mimo jiné i o tom, že nemůže být politické nezávislosti bez ekonomické nezávislosti a že média prezentují konflikt s USA naprosto falešně, a to v duchu americké taktovky.

Krach invaze v Zátoce sviní

V dubnu v roce 1961 Eisenhowerova administrativa společně s CIA zinscenovaly invazi proti Kubě v Zátoce sviní. K útoku využili kubánské exulanty a jejich výcvik probíhal v utajení na území Guatemaly. Prezident Castro byl svou zpravodajskou službou o budování této tajné americké armády informován. Kubánský ministr zahraničí, Raúl Roa, požádal OSN o vyšetření americké přípravy na invazi. Americký velvyslanec to odmítl jako absolutní nepravdy. Zmanipulované Valné shromáždění rozhodlo, že o žádosti Kuby, kterou podporoval také SSSR, nebude diskutováno v plénu, ale předá se politickému výboru, kde pro nedostatek času zůstane dlouho ležet. Američané s touto taktikou slavili úspěch. Proti tomuto rozhodnutí se důrazně ozval sovětský velvyslanec při OSN Valerian Zorin.

Poté, co se Kuba nedočkala pomoci ze strany OSN, vyhlásil Fidel Castro mobilizaci proti chystané invazi. V této době začala kampaň o volbě nového prezidenta USA. Republikánským kandidátem byl dosavadní viceprezident Nixon a jeho demokratickým protivníkem byl senátor John F. Kennedy, který se stal prezidentem 20. ledna 1961 a o invazních plánech nic nevěděl, ale ve vztahu ke Kubě vystupoval agresivněji než Nixon, který se tvářil jako holubice míru. Ale měl pravdu v tom, že americká invaze na Kubu by mohla vést k zásahu Sovětů. Kubánci sledovali průběh volebního boje, a proto je výzva Kennedyho ke svržení Castra nepotěšila.

Kuba se znovu obrátila na RB OSN s tvrzením, že asi během několika hodin dojde k invazi. RB OSN promptně reagovala a uskutečnila 4. a 5. ledna 1961 dvoudenní zasedání. Ekvádor a Chile předložily návrh rezoluce, aby se spory mezi USA a Kubou řešily mírovými prostředky. Tato rezoluce byla členskými státy NATO – USA, Británii a Francií – odmítnuta, a proto nedošlo ani k jejímu odhlasování. Sovětský velvyslanec Zorin proti tomuto postoji vehementně protestoval. O výcvikových táborech v Guatemale se vědělo, ale v předvečer invaze média mlčela, neboť CIA infiltrovala do mainstreamových médií své důvěrníky, aby přes ně potlačila nežádoucí zprávy. Obyvatelstvo bylo uklidňováno lžemi politiků, rozšiřovanými v médiích zaprodanými novináři. I dnes se to děje ve jménu mainstreamové manipulace veřejnosti.

Útok byl zahájen v sobotu 15. dubna 1961 bombardováním Kuby. Všechny tyto letouny nesly falešné imatrikulace FAR (zkratka kubánských ozbrojených sil) a na křídlech kubánské vlajky. Po bombardování následovala invaze pozemních sil, která skončila úplnou katastrofou kubánských exulantů a vítězstvím Castra. Kuba invazi očekávala a byla připravena. Kubánské jednotky byly mnohem silnější a efektivnější, než CIA očekávala. Chybný byl i její odhad, že se kubánský lid vzbouří a svrhne Castra. Tyto chybné závěry dělají Američané často. Naposledy při společném útoku s Izraelem na Írán. Ve středu 19. dubna, kdy už bylo zřejmé, že invaze byla neúspěšná, došlo k poslednímu leteckému útoku na Kubu bombardéry B-26, které kvůli opomenutí rozdílu časových pásem zaútočily bez doprovodných stíhaček a čtyři piloti zahynuli. Castro tak mohl dokázat světu, že šlo o piloty Spojených států a jejich podíl na invazi.

Akce CIA proti Kubě Rada bezpečnosti neodsoudila

Dne 21. dubna 1961 uspořádal prezident Kennedy tiskovou konferenci a připustil, že se USA podílely na pokusu svrhnout kubánský režim. Kennedy také prohlásil, že on, jako prezident, nese odpovědnost za tuto invazi, přesněji řečeno za tuto blamáž. Invaze proti Kubě Moskvu rozhněvala. Chruščov zaslal Kennedymu diplomatickou nótu. Dne 19. dubna Chruščov Kennedyho znovu varoval před vyzbrojováním kubánských exulantů k dalším útokům proti Kubě.

Kubánský ministr zahraničí vyčíslil, kolikrát Kuba marně žádala OSN o pomoc. Postupem času se dostávaly na povrch informace o nezákonné válce USA proti Kubě. Zástupci řady zemí se začali k nezákonné válce USA stavět velmi kriticky. Evropské členské země NATO se postavily na stranu USA a kritiky nezákonné války eliminovaly a některé země se neštítily ani lhaní. Podobně se k celé záležitosti postavili i zástupci latinskoamerických států, nacházejících se pod silným vlivem USA.

Prezident Kennedy po nezdařilé invazi zuřil. Protože invaze ztroskotala, tak všichni, kdo za to nesli odpovědnost, museli ze svých postů odejít. To se týkalo i Allena Dullese, který po osmi letech ředitelování CIA byl odvolán a nahrazen Johnem McConem. Blamáž invaze však neznamenala konec tajné války USA proti Kubě. Prezidentův bratr Robert Kennedy si přál Castra svrhnout. I nadále se rojily různé návrhy jak odstranit Castra nebo jak vyostřit na Kubě životní podmínky, aby Kubánci sami svrhli Castra. Z kubánských exulantů si CIA verbovala muže pro provádění sabotážních akcí přímo na Kubě – tzv. operace Mongoose (Mangusta). Sabotážní skupina CIA např. vyhodila do vzduchu železniční most. Jiné skupiny vypalovaly sklady, ničily ropné rafinerie apod. Útočilo se i na hotely. Prezident Kennedy však nestál o žádný další veřejný skandál. Kubánská strana se znovu obrátila dne 22. února 1962 na RB OSN s prosbou řešit agresivní akce CIA, ale opět nebyla vyslyšena.

Operace Anadyr jako reakce na agresi

Je zřejmé, že nelegální válka USA proti Kubě nenaplnila své cíle, ale o to více rozdmýchala nedůvěru vůči Spojeným státům jak v Havaně, tak i v Moskvě. Sověti došli k přesvědčení, že pokud nezasáhnou, bude Amerika v tomto směru pokračovat. Američané svými lžemi a mocenským potenciálem dokázali ochromit OSN a manipulovat s ní tak, aby se Kubě nepomohlo. Ale pokud by Kuba padla, mohly by se odvrátit i další latinskoamerické země. Proto Sovětský svaz v roce 1962 na tuto situaci reagoval tak, že v utajení umístil na Kubě rakety středního doletu – Operace Anadyr. Svět se ocitl na samém pokraji jaderné války. Byla to nebezpečná hra s ohněm. Přitom Moskva musela počítat s tím, že USA dříve nebo později rakety na Kubě odhalí. USA pokračovaly ve snaze svrhnout Castra a Sověti zase ve vyzbrojování Kuby. V rámci Operace Anadyr se mělo rozmístit celkem 60 raket s jadernými hlavicemi středního (1000 až 3000 km) a delšího (3000 až 5500 km) doletu. Všechny bojové hlavice se dostaly na Kubu. Z raket se tam dostaly jen rakety středního doletu. Další lodě s dovozem raket delšího středního doletu se tam už nedostaly, neboť lodě s tímto nákladem byly zastaveny a vráceny do Sovětského svazu. Celkem 85 pasažérských a nákladních lodí v červenci až říjnu 1962 projely vzdálenost mezi Kubou a SSSR asi 150krát.

Tyto sovětské dodávky se staly přísně střeženým tajemstvím. Kubánský velvyslanec, Dorticos, na VS OSN 8. října 1962 prohlásil, že Kuba byla přinucena se bránit americkým nestoudným snahám o svržení kubánské vlády. Americký velvyslanec Stevenson na to reagoval, že kubánský zástupce přednesl falešná obvinění.

Američané byli o této tajné operaci informováni svým špionem, sovětským důstojníkem zpravodajské služby (GRU) plk. Peňkovskim. Díky předaným ofotografovaným tajným sovětským dokumentům Američané znali plány odpalovacích zařízení a palebných postavení. Dostali také informaci, jak dlouho sovětům potrvá, než bude celý systém raket aktivován pro použití. Tyto informace výrazně usnadnily Američanům analyzovat získané fotografie z průzkumných letů. Peňkovskij byl nakonec odhalen a v květnu 1963 odsouzen k trestu smrti zastřelením.

V neděli 14. října 1962 přeletěl americký průzkumný letoun U-2 nad Kubou a ze získaných fotografií a s využitím informací získaných od špiona Peňkovského zjistili postavení raket. Prezident Kennedy svolal do Bílého domu své poradce a vytvořil čtrnácti člennou komisi (Výkonný výbor rady národní bezpečnosti), ve které byl i bratr Robert Kennedy. Kennedy jasně pochopil nebezpečí vypuknutí jaderné války. Každé jednání probíhalo za přísného utajení. Aby nebyl pro novináře nápadný větší počet přijíždějících limuzín, muselo se vměstnat do některých vozů až 9 osob. Ani Castro, ani Chruščov nevěděli, že USA už vědí o raketách. Až do 22. října nebyli o tom informováni ani spojenci NATO, ani americký Kongres. Členové dočasného Výkonného výboru si byli vědomi toho, že jakmile rakety dosáhnou stavu plné bojové pohotovosti, bude letecký úder na Kubu vysoce rizikový. Kennedy se s poradci shodl na tom, že rakety z Kuby musí zmizet. Následné diskuze na Výkonném výboru se zaměřily jak toho dosáhnout.

Vyhlášení námořní blokády bez mandátu OSN

Otevřít tuto diskuzi v RB OSN nemělo význam, protože v té době USA měly rakety Jupiter v Itálii a na území Turecka v bezprostřední blízkosti SSSR. V Británii byly rozmístěné rakety Thor. Proto tato diskuze by jen poškodila americké vojenské zájmy. Zástupci Pentagonu důrazně požadovali okamžitý vojenský útok na Kubu. Kennedy se rázně postavil proti tomuto návrhu, který by jistě vedl k vojenské konfrontaci se Sovětským svazem. Americký velvyslanec v OSN Stevenson navrhl diplomatické řešení krize s tím, aby se vytvořila námořní blokáda a zároveň se Sovětům oznámilo, že součástí dohody bude stažení amerických raket z Turecka a vyklizení základny Guantanamo s ujištěním, že na Kubu se nebude útočit. Ale tento rozumný návrh nebyl doceněn a autor se stal navíc terčem slovních útoků. Šéf CIA a bývalý ministr obrany byli vzteky bez sebe. Generálové preferovali mohutný letecký úder následovaný pozemní invazí. Nejmenší podporu měl návrh námořní blokády, která nevyžadovala ani invazi, ani bombardování. Po šesti dnech jednání se Kennedy rozhodl pro námořní blokádu, ale s možností případné otevřené invaze. Také věděl, že RB OSN by nikdy nedala souhlas k leteckému útoku nebo k námořní blokádě.

Po dalších tajných jednáních vystoupil 22. října prezident Kennedy v televizním projevu k národu, který vyvolal v celém světě rozruch. Sdělil, že na Kubě jsou rozmístěny sovětské rakety.

Kennedy v televizním projevu dále prohlásil: »Nařídil jsem, aby byly neodkladně podniknuty následující kroky: Za prvé: Aby bylo toto intenzivní zbrojení zastaveno, bude vyhlášena striktní karanténa nad veškerou ofenzivní vojenskou výzbrojí, dopravovanou na palubách lodí na Kubu. … Za druhé: Pokud budou tyto ofenzivní vojenské přípravy i nadále pokračovat, … jsou veškeré další akce oprávněné. Nařídil jsem ozbrojeným silám, aby se připravily na všechny eventuality. … Za šesté: Požadujeme dnes večer, aby bylo bez prodlení svoláno naléhavé zasedání Rady bezpečnosti OSN … naše rezoluce bude požadovat okamžitou demontáž a stažení všech útočných zbraní z Kuby pod dohledem pozorovatelů OSN.«

Generální tajemník OSN Sithu U Thant sledoval Kennedyho projev s obavami, neboť pochopil, že USA vyhlásily blokádu Kuby bez mandátu OSN. I v Evropě byli mnozí politici šokováni. Vzhledem k této mimořádné situaci se RB OSN sešla 23. října 1962. Proti blokádě protestoval sovětský velvyslanec Zorin s tím, že blokáda je porušením Charty OSN. Americký velvyslanec požadoval okamžitou demontáž raket. Sovětský svaz se postavil jednoznačně na stranu Kuby. RB OSN pokračovala v jednáních další den, ale Kuba se už nacházela pod vojenskou blokádou sestavenou z řetězu amerických lodí. Válečné lodě měly za úkol zastavit a prohledat každé cizí plavidlo směřující do kubánských přístavů. Pokud by se na palubě nacházely útočné zbraně, měla se loď vrátit zpět. V případě neuposlechnutí měla být loď potopena nebo ochromena střelbou na kormidlo. OSN věděla, že takový incident snadno může přejít v jadernou válku. Všechno záviselo na ochotě sovětských lodí uposlechnout, nebo prorazit blokádu a pokračovat v plavbě.

Dvojí metr, ostatně stejně jako dnes

Atmosféra v RB OSN byla poznamenána velkým napětím, neboť nebezpečí nukleární války bylo zcela reálné. V OSN se objevila řada názorů, mnohdy protichůdných. V Moskvě i ve Washingtonu si dobře uvědomovali možnost této celosvětové katastrofy. Kennedy i jeho poradci zastávali jednomyslný názor, že se rakety musí odstranit. Chruščov s politbyrem se zase domníval, že blokádu nelze akceptovat a nelze připustit ani válku proti Kubě. Své názory si mohli osobně a veřejně vyměňovat a zdůvodňovat jen na půdě OSN. Členské státy NATO se postavily za USA. Rakety na Kubě se považovaly za přímé ohrožení Spojených států, zatímco rakety rozmístěné v Turecku, v bezprostřední blízkosti SSSR, se nepovažovaly za ohrožení Sovětského svazu, protože je instalovalo NATO, které je ryze »obranným společenstvím«. To, že šlo o farizejské tvrzení, jasně vidíme i v dnešní době.

V této souvislosti řada zemí zdůrazňovala, že každá země má právo se ozbrojit a námořní blokáda bez mandátu OSN je nepřípustná. Ale rezoluce odsuzující blokádu Kuby, jako nezákonný akt, by neprošla americkým vetem. Podobně by skončil požadavek ke stažení raket z Kuby vetem sovětským. Proto generálnímu tajemníkovi OSN bylo uloženo jednat rychle s oběma stranami o normalizaci situace v Karibiku. Za Kubánské krize obě strany vyhlásily bojovou pohotovost a byly připravené k jaderným úderům na cíle protivníka. Očekávalo se, že přijde celosvětové peklo.

Sověti přijali návrh generálního tajemníka U Thanta a Chruščov mu oznámil, že nařídil zastavit své lodě. I Castro přijal U Thantovu výzvu, že přeruší výstavbu raketových základen v zájmu zachování míru, ale neodpustil si kritiku s tím, že Kuba nikdy USA neohrožovala, kdežto Spojené státy agresivně a dlouhodobě vystupovaly vůči Kubě. U Thant, Kennedy i Chruščov dostávali od světových významných osobností apely, aby nedopustili jadernou katastrofu. Přesto pro U Thanta bylo obtížné přivést protistrany ke sblížení vzájemných stanovisek.

V době, kdy se zahájila námořní blokáda, mířilo ke Kubě 22 sovětských lodí, ale pouze tři z nich měly na palubě rakety. Moskva nechala pokračovat v plavbě jen ty lodě, které nepřepravovaly zbraně. Generální tajemník OSN v této době navštívil na Kubě Fidela Castra a otevřeně mu sdělil, že blokáda je nezákonná a že vůči americkému impériu má kritický postoj. Castro dal najevo, že po osobních zkušenostech Američanům vůbec nevěří.

Průzkumné lety letounů U-2 nad Kubou pokračovaly, což mohlo vést k další eskalaci konfliktu. Dne 27. října 1962 nařídil Castro zahájit na tyto průzkumné lety palbu protiletadlových raket SAM. Jedno letadlo bylo sestřeleno a pilot zahynul. Stal se jedinou obětí Karibské krize.

Kompromis, který zachránil svět

K americkým návrhům, které žádaly vojenský útok na Kubu, se Chruščov jasně vyjádřil, že pokud USA tento útok podniknou, tak vydá příkaz k jaderným úderům proti USA. Kennedy si dodatečně uvědomil paralelu mezi sovětskými raketami na Kubě a americkými raketami v Turecku v blízkosti sovětských hranic. Proto se rozhodl pro deeskalaci s tím, že se může uzavřít »výměnný obchod« a tím odblokovat možnost vzájemných konstruktivních jednání. Sověti stáhnou rakety s jadernou hlavicí z Kuby a Spojené státy odstraní rakety z Turecka a později i z Itálie. Aby se tento obchod dojednal, vyslal prezident Kennedy v noci 26. října v přísném utajení svého bratra Roberta na sovětskou ambasádu ve Washingtonu. Vše se dělo tajně, a proto ani nikdo z ostatních členů Výkonného výboru o tom nic nevěděl. Robert Kennedy se setkal s velvyslancem Dobryninem, kterému přednesl návrh prezidenta USA.

Dne 27. října se Robert Kennedy a Dobrynin setkali znovu v budově ministerstva spravedlnosti. Robert Kennedy zdůraznil, že jeho bratr je ochoten stáhnout jaderné americké rakety z Turecka, ale bez veřejné diskuze, která by vše jen zkomplikovala. Doba stažení raket z Turecka se odhadovala na čtyři až pět měsíců. Sověti s tím souhlasili, včetně utajeného mlčení. O tomto jednání věděli jen další dvě až tři osoby ve Washingtonu, jak později vzpomínal Dobrynin. Navíc rakety Jupiter v Turecku byly už zastaralé. Ale pravdou také je, že Američané ani v budoucnu nerozmístili už žádné rakety v Turecku. Nakonec Kennedy s Chruščovem vyřešili Kubánskou krizi bilaterálně tak, že každá ze stran mohla tento krok prezentovat jako své vítězství. Castro byl uražen, protože nebyl účastníkem této dohody.

Obě tehdejší supervelmoci svedly vyčerpávající psychologickou válku, jejímž výsledkem byl kompromis, který zachránil svět před nukleární katastrofou. Kenedy i Chruščov nakonec prokázali státnickou moudrost. Sovětský svaz demontoval již nainstalované rakety, Spojené státy se zavázaly, že nenapadnou Kubu a stáhly svoje rakety středního doletu z Turecka. Významným důsledkem bylo také zavedení »horké linky« mezi Bílým domem a Kremlem v roce 1963.

Dnes takoví státníci chybí

Představitelé Západu nepochopili, že pro Rusko je začlenění Ukrajiny do NATO stejným problémem, jakým byla Kuba v roce 1962 pro USA. Přitom Kuba leží asi 140 km od hranice Spojených států, kdežto Ukrajina je bezprostředním sousedem Ruska. Navíc Západ nepochopil ani mentalitu, ani přesvědčení Rusů, kteří považují NATO za svého nepřítele, a proto této organizaci nedůvěřují. To samé ale platí i obráceně.

Ale jak získat důvěru, když svého času ministryně zahraničních věcí USA, paní Madeleine Albrightová, prohlásila: »Je přeci nepřirozené, aby Rusko ovládalo tak rozsáhlé území. Musí být rozděleno na menší celky a pak budeme uvažovat o jejich přijetí do NATO.« Myslet si, že se Rusko nechá rozmělnit, aby se snadněji Západem pohltilo, je projevem nebezpečné naivity nebo hlouposti. V každém případě podobná prohlášení utvrzují Rusko, že Západ, potažmo NATO, je nepřítel. Potvrzuje to i dnešní proxy válka na Ukrajině. Velmi těžko se za těchto okolností buduje vzájemná důvěra. Navíc Německo, kde neproběhla řádná denacifikace, společně s Británií již prohlásilo, že vojenský konflikt s Ruskem vznikne nejpozději do roku 2030. Rusko toto prohlášení bere vážně. Jen projev idiotismu nebo slepé nenávisti k Rusku může pro Evropu plánovat jadernou katastrofu. Na rozdíl od dnešních západních politiků to svého času pochopili Kennedy i Chruščov.

František Krincvaj