Smutné výročí aneb To ticho kolem je až zarážející

Na dnešní den připadá smutné výročí. Dvanáctého června roku 1937 byl společně s generály Jakirem, Korkem, Uborevičem a dalšími popraven po krátkém procesu dokonce maršál Rudé armády Tuchačevskij. Vlna zatýkání se nevyhnula dalším a dalším důstojníkům. Tento a ostatní tzv. Moskevské procesy dodnes ubližují myšlence socialismu, který – podle Engelse – by měl být společností nejvyšší svobody. O tom byly již popsány stohy papíru.

Mne zajímá v této souvislosti jiný problém. Tajnou zprávu o tom, že tato skupina sovětských velitelů zrazuje, měla svými informátory získat československá rozvědka. Tu ji měl podsunout Heydrichův Sicherheitsdienst. Dr. Beneš nebo jeho lidé ji pak měl předat Stalinovi. Čechoslováci tehdy již totiž plnili závazek vyplývající z československo-sovětské smlouvy a spolupracovali i v rozvědné činnosti. Za tím účelem byl dokonce v Praze styčný sovětský důstojník, který kooperoval s šéfem československé rozvědky plukovníkem Františkem Moravcem a pravidelně se s ním scházel. Informace o údajné zradě maršála Tuchačevského a dalších generálů Rudé armády musela tedy projít jeho rukama. Ve své vzpomínkové knize Špión, kterému nevěřili, jíž vydalo svého času Škvoreckého nakladatelství a po roce 1990 byla přetištěna také v Praze, se o ničem takovém Moravec nezmiňuje. Obsahuje sice mnoho nepřesností, nebo spíše mlžení, ale to základní by se v ní přece jen mělo v nějaké formě objevit.

A tak mně dovolte, abych se přece jen nad některými souvislostmi zamyslel. Především: To, že jsme skočili na lep Heydrichovým lidem a »spolkli rybu i s návijákem«, je zřejmě nezpochybnitelné. Nerozporoval to nikdo. Že jsme informaci předali dál, jako »akt dobré vůle«, je také jistě pravda. Potvrzují to i zveřejněné ruské publikace vydané v éře Nikity Chruščova a dokonce i za jeho nástupců. Vše další je však v mlze.

Především ona informace. Byla-li od A-54, Moravec zamlčuje. Paul Thümmel byl ovšem příslušník Abwehru, nemusel vědět, co dělá »stranická« německá konkurence. Byl tu však i agent A-55. Toho neznáme. Jen to, že měl být vysokým nacistickým důstojníkem, jak píše Moravec. O dalších z řady A-5…, tedy o prominentních informátorech, se ve své knize nezmiňuje. Buď byli nevýznamní, anebo společně s ním přešli k Britům a možná sloužili i po válce.

V době předání zmíněné informace měl František Moravec už úzké vztahy s britskou MI6. Píše o tom. S Francouzi se mu, jak potvrzuje, navázat dobrý kontakt moc nedařilo. Byli skeptičtí k jeho zprávám. A tak se tu najednou rýsuje podezření, že o získané informaci nevěděl jen prezident, případně náčelník generálního štábu Krejčí, ale i ti, kteří pak Moravcovi a několika jeho dalším důstojníkům umožnili několik hodin před obsazením republiky v březnu 1939 s krabicemi dokumentů opustit letadlem Prahu. Tedy kromě sovětské strany o všem věděla, jak můžeme předpokládat, i strana britská. A zase otázka: nebylo také v zájmu právě britské strany, aby bylo velení Rudé armády oslabeno?

A je tu i další otázka: Proč Moravec o získání informace o »zradivších sovětských generálech« ve své knize mlčí? Nevšiml si třeba jen toho, že ti, kteří byli obviněni, byli převážně židovského původu? Nebyl tady jeden ze smyslů zavést Stalinovu podezíravost právě na Židy, a tak i do Sovětského svazu vamputovat nacistickou rasovou teorii nebo alespoň další etnické rozepře? Podotýkám, že toto je opravdu již má konstrukce, i když určité antižidovství ze strany sovětského vedení, bez ohledu na to, že Izák Kaganovič, blízký spolubojovník Stalina, byl sám Žid, bychom našli.

Odpověď na otázku: Proč Moravec v této věci mlčí, tedy stále neznáme. Jen se můžeme domnívat, že šlo o podivnou hru, v níž hráli roli i jiní než Moravcovi špioni. Proč ne třeba i britská MI6, služba zkušená v poskytování dezinformací a v přípravě akcí, »které měnily či utvářely svět«? Jí František Moravec otevřeně sloužil za války i poté, co v osmačtyřicátém opustil republiku. Kam tedy z tohoto pohledu lze zařadit nejen »akci Tuchačevskij«, ale i třeba »akci Heydrich«, také organizované jím za spolupráce s Brity bez ohledu na to, že ta první sloužila k poškození východního protivníka a ta druhá, ač mohla mít postranní cíle, dodala větší vážnost našemu odboji?

To ticho kolem je až zarážející.

Jaroslav Kojzar