Zpívá se v jedné písničce, že není obilí bez koukolu: Vždyť mnozí z nás už ani nevědí, jak koukol vypadá, jaký má květ. Na polích už není prakticky vidět. A tak dovezl jsem si jednou z polského pole u města Wieliczky hrst semínek této, u nás už téměř neznámé rostliny. A pak jsem si připadal jako takový malý čertík z filmu Stvoření světa Jeana Effela, rozséval jsem ta semena nejen na vlastní zahrádce, ale i na přilehlých polích. A hle, koukol se chytil, rostl, a kvetl, plodil semena. Proto jsem pokračoval dál. Proč? Koukol polní (Agrostemma githago) je štíhlá rostlina s nachově fialovými květy, dříve obtížný plevel rostoucí především v ozimém obilí, nyní v České republice rostlina kriticky ohrožená a prakticky neznámá. Snad jsem tím nezpůsobil před těmi skoro 40 lety našemu zemědělství nenapravitelnou újmu. Ten koukol se v těch polabských polích vyskytuje dodnes.
Koukol polní je krátce šedoplstnatá bylina s přímou lodyhu vysokou 30 až 100 cm, ve svrchní části je z úžlabí listů řídce vidlanovitě větvená. Lodyhu obrůstají vstřícně listy se špičatými čepelemi dlouhými do 10 cm a širokými až 1 cm, dolní jsou obkopinaté, horní čárkovité až podlouhlé. Celá rostlina je porostla jemnými chlupy. Druh je poměrně variabilní v délce a větvení lodyhy. Na koncích větví vyrůstají na dlouhých stopkách jednotlivě pětičetné květy mající v průměru 3 až 4 cm. A teď jedna zvláštnost. Nejdříve v květu dozraje pyl v prašnících vnějších tyčinek, tehdy ale ještě nejsou blizny se schopny oplodnit. Když se pyl z těchto prašníků vypráší, dozrají a rozvinou se blizny a zaujmou místo v ústí koruny, takže hmyz hledající nektar se o ně musí otřít a opylit pylem z jiného květu. Posléze dospějí i vnitřní tyčinky. A pokud se nezúrodnily blizny dosud cizím pylem, mohou se tak opylit pylem vlastním. Plodem je tvrdá tobolka dlouhá 2 cm, která je podlouhle vejčitá až elipsoidní, jednopouzdrá, otvírající se pěti zuby. Na vnitřním sloupku tobolky bývají upevněna okrouhle ledvinovitá semena o velikosti 2,5 až 3,5 mm. Jsou svraskalá, matná, černá nebo tmavě hnědá. Na jedné rostlině může dozrát do 300 semen. To jsem však nikdy nezažil, to popisují chytré knihy.
Koukol polní je ozimá nebo jednoletá rostlina rozmnožující se výhradně semeny, po dozrání semen usychá. Semeno klíčí ve většině případů ještě na podzim, semenáčky přezimují a příští rok vykvetou. V chladnějších podmínkách klíčí až na jaře a chová se jako letnička. Roste převážně v obilí, řidčeji ve vytrvalých pícninách nebo okopaninách, kterým koukol polní, dříve považovaný za nepříjemný plevel, svými řídkými úzkými listy příliš neškodí. Jeho semena dozrávají dříve než obilky ale tekutina v tobolkách zabraňuje brzkému vysušení, otevření a vypadání semen. Do sklizně obilí se otevřou pouze ty nejranější a jen malé množství semen se vysype do půdy, většina je sklizena současně s obilkami.
Největší vadou koukolu polního je skutečnost, že jeho semena obsahují dva nebezpečné glykosidy, agrostemmin a githagin, jejichž pravidelné požívání v mouce může způsobit otravu lidem, případně i dobytku. Žádný případ otravy semeny koukolu polního ale není lékařsky doložen. Protože téměř všechno sadbové obilí je řádně vyčištěno a obsahuje jen minimum semen plevelů, nemůže se koukol polní prakticky přirozeně rozmnožovat. Proto byl prohlášen v »Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin ČR« za rostlinu kriticky ohroženou. Prakticky je téměř vyhynulý.
Kosmopolitní rostlina pocházející pravděpodobně z východního středomoří, odkud se rozšířila svými semeny zamíchanými v osivu obilovin po celé Evropě, do oblastí Asie s mírným klimatem, do severní a jižní Afriky, Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland. Objevuje se téměř výhradně na obdělávaných půdách, zvláštní nároky na vláhu ani teplo nemá, roste všude, kde se daří obilí. Výjimečně se vyskytuje na rumištích nebo skládkách. Dnes přežívá pouze v oblastech s tradičním zemědělstvím, kde není dokonale čištěno osivo a nejsou používány pokročilejší agrotechnické metody a postupy. Tak prosím, kdybyste někde koukol potkali, nechte ho žít. Patří k naší krajině, k našim polím i k našim písničkám! Díky!
Václav Ziegler
FOTO – autor
Nadhera!