Bukovskýit je hydratovaný arseničnan a síran železa. Tvoří až půl metru velké zemité žlutozelené a šedobílé hlízy ve středověkých haldách Kuntery a Šafary sz. od kostela na Kaňku, severně od Kutné Hory. Je také známý jako »kutnohorský jíl«, který tvoří uzlíky s ledvinovitým povrchem. Pod mikroskopem se tyto uzlíky jeví jako shluk drobných jehliček podobných sádře. Některé lze vidět pouhým okem a nacházejí se uvnitř uzlíků. Z této lokality byl minerál poprvé popsán a pojmenován byl podle profesora Antonína Bukovského, který se zabýval zkoumáním nerostů starých kutnohorských důlních hald.
V haldovině vznikl bukovskýit z produktů rozkladu arsenopyritu a pyritu. Je jedovatý. Kromě Kutné Hory se bukovskýit vyskytuje ještě na dalších čtyřech nalezištích ve světě – v Německu, Rakousku a Řecku, takže z celosvětového hlediska se jedná o minerál velmi vzácný.
Bukovskýit byl poprvé popsán z hald ve středověku, kde se těžily sulfátové rudy v obci Kaňk, severně od Kutné Hory v Čechách a dalších starých ložisek v okolí. Bukovskýit byl v dávných dobách sbírán obyvateli Kutné Hory ze zarostlých hald. Používal se k otravování myší a jiné polní havěti. Traduje se také, že způsobil i otravu cizáckého vojska v době obléhání Kutné Hory římskoněmeckým císařem Albrechtem I. Habsburským v roce 1304, jemuž se zachtělo nejen české koruny, ale hlavně zdejšího stříbra. Tento jedovatý jíl byl všeobecně známý a byl považován za »arsen« (oxid arsenitý). Jako první si ho povšiml, analyzoval a v roce 1901 popsal Antonín Bukovský (1864-1950), profesor místní c. k. vyšší reálné školy. Avšak až práce profesora Clifforda Frondela z harvardské university, který v roce 1955 provedl opětovné určení původního vzorku moderními metodami, zajistila definitivně kutnohoritu pevné místo v mineralogickém systému.
Stojí za zmínku, že původní vzorek prof. Bukovského je dodnes uložen v geologické sbírce Českého muzea stříbra v Kutné Hoře.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora