Historik Rychlík měří dvojím metrem

Se zájmem jsem si přečetl článek historika Rychlíka v Právu, který je vlastně kritikou postoje chorvatského prezidenta Zorana Milanoviče.

Prezident Milanovič odmítá dodávky zbraní Ukrajině a prakticky odmítá možnost Ukrajiny získat zpět Krym a naznačuje, že Rusko se nikdy nevzdá ruskojazyčných oblastí na východě a jihu současné Ukrajiny.

Ukazuje na praktických činech Chorvatska, kdy Chorvaté v roce 1995 obsadili silou území, kde předtím místní Srbové vyhlásili odtržení od Chorvatska, že chorvatský prezident měří dvojím metrem.

Celkem komické je na celém jeho článku především to, jak popisuje, kterak USA »diskrétně poskytly chorvatské armádě instruktory…, díky kterým se za tři roky stala chorvatská armáda dobře vycvičenou a bojeschopnou. Jen tak mohla… (v roce 1995 – pozn. autora) zahájit operaci Blesk, která umožnila Chorvatům získat zpět větší část Slavonie«.

A o pár měsíců později v rámci operace Bouře zabralo Chorvatsko zpět Krajinu. Nevím, jaké národnostní poměry panují v Krajině a v Slavonii, zda je v těchto oblastech převaha chorvatského či srbského obyvatelstva. Myslím si spíše, že jsou poměry dost vyrovnané. Uplatňovat za této situace právo na sebeurčení jednoho národa – v tomto případě srbského – je proto velmi obtížné.

Naopak, na východní a jižní Ukrajině jsou národnostní poměry poměrně jednoznačné. Je tam většina ruského a ruskojazyčného obyvatelstva. Tomuto obyvatelstvu, bohužel, ukrajinská vláda po státním převratu v roce 2014 zabraňovala ve svobodném užívání svého mateřského jazyka. A proč má mít právo na sebeurčení Kosovo a ne Rusové např. na Krymu, kde tvoří přes 80 % obyvatelstva? To, že Kosovo zůstává formálně »nezávislým státem« a nepřipojilo se k Albánii, není z morálních důvodů, ale z čistě praktických důvodů. Bez penězovodu ze zahraničí by se toto území asi těžko udrželo v provozu a připojit jej k Albánii by pro Albánii bylo jen značnou finanční zátěží.

Sleduji vystoupení historika Rychlíka už zhruba rok od počátku ukrajinské války. Tu a tam ve svých veřejných vyjádřeních nějaký fakt potlačí a jiný zdůrazní. Řekněme si otevřeně, že hranice dnešní Ukrajiny jsou umělé. Zkonstruovali je zločinní sovětští vůdci Lenin a Stalin v roce 1922, kdy k Ukrajinské sovětské republice připojili průmyslovou oblast Donbasu především s ruským obyvatelstvem. V roce 1954 přiopilý Nikita S. Chruščov na zasedání Nejvyššího Sovětu vyhlásil, že Ruská sovětská socialistická republika věnuje Ukrajině – Krym, s převážně ruským obyvatelstvem – za její zásluhy v bojích Velké vlastenecké války.

Prostě, akty sociálního inženýrství sovětských vůdců se objevily velké části ruskojazyčných území v prostředí, kam národnostně tak úplně nepatřily. V časech sovětské diktatury to nikdo neřešil.

Pokud J. Rychlík připomíná, že Chorvati provedli opětné připojení území Krajiny a Slavonie k Chorvatsku silou – a v zásadě nemá proti tomu námitek – proč by měl mít námitek proti podobnému postupu Ruska na východě a jihu Ukrajiny.

Země NATO a mezi nimi také Česká republika by měly přemýšlet o tom, zda stojí za to tvrdošíjně podporovat ukrajinské úvahy o absolutním vítězství nad Ruskem (které je v nedohlednu a zřejmě nereálné).

Zda je rozumné pokračovat ve válce a zejména v sankcích vůči Rusku, které mnohem více dopadají na životní úroveň českého obyvatelstva nežli na Rusko a jeho obyvatele.

Je také otázkou, zda je za každou cenu nutné rozšiřovat NATO dále na východ. Teď k ruským hranicím. Za pár let k čínským hranicím. K čemu je to dobré? Pro uspokojení zájmů vojenskoprůmyslového komplexu USA? Nejspíš.

Mimochodem tím, že jsme přišli o levné ruské suroviny, které byly základním východiskem k vysoké prosperitě zemí Evropské unie i České republiky, zažíváme dnes pokles životní úrovně obyvatel, od konce II. světové války zcela nevídaný.

Problém je ještě v jiné věci. Mezi Ruskem, Ukrajinou, s garancí Francie a Německa byly uzavřeny tzv. Minské dohody, na jejichž základě mohlo dojít k řešení požadavků ruského obyvatelstva na východě a jihu Ukrajiny uplatněním široké autonomie. Bývalá německá spolková kancléřka sdělila před časem překvapené světové veřejnosti, že Minské dohody vznikly vlastně z toho důvodu, aby jimi bylo oblafnuto Rusko tak, aby Západ mohl v klidu vyzbrojit a vycvičit ukrajinskou armádu. Tedy uplatnit podobný model, jaký byl uskutečněn v malém ve vztahu k Chorvatsku v letech 1992 – 1995.

Samozřejmě, že Rusko je asi poněkud obtížnější oblafnout nežli jiný stát, který není jadernou velmocí.

Za léta svého působení ve veřejném prostoru jsem se naučil, že je v jedné věci možné slovy dokázat cokoliv na její podporu a naopak u téže věci je možné dokázat slovy pravý opak. Že, pane Rychlíku.

Jiří Paroubek