Kdo jednou zradil, marně slibuje věrnost

»Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!«

Tak přísahal i Petr Pavel. Že to po mnoha letech označil za chybu, na to mu z vysoka kašlu. Pro mě to je zrádce nejtěžšího kalibru. Jedná-li se o armádu, ještě o něco těžší než nejtěžší… Morální dno. Bahno. Marasmus. Níž už spadnout nelze. Zradit svoji vlastní zemi a postavit se na stranu nepřítele – za to se ve válce bez milosti staví ke zdi. On se nám však směje do ksichtů a věren svému bezpáteřnímu charakteru chystá další podrazy. K tomu nepotřebuji žádné tajné informace, k tomu mně postačí generálova kariéra před a po roce 1989.

Však tenhle člověk se vymyká i známému latinskému přísloví, že »kariéry mění charaktery«, onoho charakteru nikdy nemaje. Připadá mi doslova odporné, míti na Hradě někoho, kdo už jednou moji rodnou zemi zradil, protože zradil PŘÍSAHU, bez skrupulí se nechal najmout nepřítelem a vše, co do té doby konal, pak vnímal jako největší omyl svého života.

Kariérního postupu, vystavěného na socialistických základech, notabene důstojnické hodnosti z Československé lidové armády, se však po roce 1989 nevzdal. Ještě bych se skřípěním zubů pochopil, kdyby v řadách nepřítele začínal jako prostý vojín. Byl by to aspoň nějaký postoj s nějakou mravní hodnotou. On však hodnotu nemá. Neřku-li mravní. Hodnotná je na něm snad jen ta gumová tvárnost a kariérní ohebnost.

Jak jen to napsal Molière…? »Kdo jednou zradil, marně slibuje věrnost.«

Kam až jsme to došli, tolerujíce, že zradu lze odčinit jinou zradou??? Jak nemohu nezvracet z někoho, kdo přísahal, že je »vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům…«, když dnes po sto osmdesáti stupňové otočce podporuje vše protiruské, z nepřátel se mu stali přátelé a z přátel nepřátelé???

Mohu nad tím mávnout rukou u Lojzy, který vstoupil do partaje, aby v JZD mohl dělat předsedu, protože to byl fachman a dělat tenkrát předsedu družstva byla hlavně makačka od nevidím do nevidím – kariéra žádná… – ale pracka by mně musela upadnout, chtěl-li bych jí ledabyle mávnout nad počiny generálovými. Snad jsem se vyjádřil dost jasně. Ve druhém kole má můj hlas Andrej Babiš.

Pavel Vortuba