První velký český dramatik

Co všechno se stalo 23. listopadu? Sešel se třeba sjezd národněsocialistických zemědělců (1947), brněnské Národní divadlo mělo premiéru Janáčkovy Káti Kabanové (1921), narodil se Klement Gottwald (1896), konaly se volby do Českého sněmu a s přehledem v nich, pokud jde o »českou stranu«, vyhráli mladočeši (1894), říšský sněm v Kroměříži začal projednávat znění nové Ústavy (1848) a konečně před dvě stě třiceti lety se narodil Vácslav Kliment Klicpera (1792). A jsme u našeho dnešního data, které si chceme připomenout…

Vácslav Kliment Klicpera! Dnes už jenom Václav. Byl synem krejčovského cechmistra z východu Čech. Učil se krejčím, řezníkem, aby řemeslo »pověsil na hřebík« a stal se gymnaziálním studentem. Odtud ho vedla přímá cesta do Prahy, na filozofii, medicínu či práva. Začal u filozofie. U ní také skončil. Bratr ho uvedl do vlastenecké společnosti a Václav pochopil, že tady je jeho místo. Oženil se, jak jinak, s amatérskou herečkou Annou Švamberkovou a když získal místo profesora humanitních předmětů v Hradci Králové, stěhoval se i se ženou tam. Zde patřil mezi předním české vzdělance a organizátory českého kulturního života. Tak se Hradec Králové jeho zásluhou stal druhým kulturním centrem národního života.

Teprve v roce 1846 se přestěhoval do Prahy, kde získal místo na Akademickém gymnáziu, jehož se nakonec stal i ředitelem. A ještě něco si můžete přečíst v Klicperových životopisech. V roce 1848 se postavil na vlasteneckou stranu a neohnul se ani po porážce tehdejší revoluce. To ho nakonec stálo místo a předčasně byl penzionován. Pádu Bachova schwarzenbergovského absolutismu se však nedočkal. Zemřel těsně před jeho pádem. Tolik tedy zestručnělé curriculum vitae.

Mě však zajímá, proč se právě profesor Klicpera ocitl mezi těmi, jež si zaslouží nejvyšší stupeň pozornosti nás, kteří se narodili v českých zemích mnohem a mnohem později.

Odpověď je prostá. Klicpera nebyl jenom obyčejný organizátor společenského života v jednom tradičně českém městě. I jiná místa v českých zemích měla své národní představitele, kteří posunuli vlak češství dopředu. Jenže tam v Hradci nám vyrostl první český skutečný dramatik a autor mnoha českých her, jež ovlivnily následné generace. Není náhodou, že za jeho žáky se v Hradci počítali i Erben, Tyl a v Praze Frič, Hálek, Bráf či Neruda.

Ale to nebylo všechno. Zůstalo po něm padesát sedm divadelních her inspirovaných životem tehdejších lidí, z nichž několik napsal i na starší historická témata (Libušin soud, Eliška Přemyslovna…). Dokonce několik her napsal i pro děti (např. Jan za chrta dán…). Ty nejvýznamnější z nich byly přece jen veselohry, které měly za cíl pozvednout národní uvědomění, což se v podstatě povedlo. Psal i romány, povídky. Přesto však byl nejúspěšnější ve svých divadelních hrách.

Vzpomínáte? Donedávna se na scénách našich divadel hrály jeho Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý či třeba Hadrián z Římsů. Nyní je nahradila »módnost«, »senzačnost«, »mezinárodnost«. Musíme být přece světoví! Tak je to mladé generaci vsugerováváno. Nevadí, že tím ztrácíme svá národní specifika. Lze závidět Francouzům a Němcům, že si stále drží své národního povědomí.

Já osobně na rozdíl od oněch dnešních módních divadelních kusů mám raději klasiku, a tak, pokud by někde ještě hráli některou z her Klicpery, Tyla, Stroupežnického, Jiráska, Karla Čapka ad., šel bych se na ně podívat raději než na ty současné. Ale možná, že patřím, tak by to napsali naši dnešní ideologové, mezi méně vzdělané a inteligentní obecenstvo, které nic nepochopilo, a účastním se proto protivládních demonstrací na Václavském jako jeden z těch »švábů a brzd pokroku«.

A Klicpera? Ten se už o degradaci značné části naší divadelní tvorby nedozví.

A ještě kvízová otázka nakonec: Kdo pro nás vymyslel jméno Krakonoš namísto Rýbrcoula? No přece Václav Kliment Klicpera.

Jaroslav Kojzar