Šestnácté století bychom mohli charakterizovat jako dobu jisté tolerance, ale to bychom nebyli přesní, protože v téže době byl odsouzen k smrti upálením italský filozof a básník zamýšlející se dokonce nad nekonečnem Giordano Bruno a současně »svobodní mistři« z Florencie či Benátek vytvářeli plátna a sochy, které byly vrcholem křesťanského odevzdání. Bylo to období, kdy na jedné straně svou Chválu bláznovství napsal Erasmus Rotterdamský, ale naproti tomu Nicolo Machiavelli svého Vladaře, kdy žil uměním opojený papež Julius II., ale i bigotní prelát blahopřející k masakru hugenotů v Bartolomějské noci, tedy Řehoř XIII. Přesto právě za jeho pontifikátu došlo k události, jež poznamenala život většiny lidí na naší planetě.
Tehdy s podpisem zmíněného papeže byla vydána bula Inter gravissimas, jíž se reformoval tzv. Juliánský kalendář, aby byl v souladu nejen s astronomickými poznáními, ale i s církevní věroukou (»sedmidňový cyklus«). Tím dnem podpisu byl 4. říjen 1582.
Oč šlo? Původní kalendář – Juliánský – postupně upravovaný podle křesťanských potřeb, vznikl za období »předcísařství« Julia Caesara jako výsledek astronomických poznatků, poznání potřeb lidí a sladění dění s přírodou. Vyhovoval tehdejšímu uctívání božstev a cyklům, v nichž se příroda měnila. Byl složen z 365 dnů a platil od roku 45 před naším letopočtem. Každé čtyři roky, aby se vyrovnal rozdíl v pohybu země, se připočetl jeden den (přestupný rok). Křesťanské úpravy, které se v podstatě zachovaly dále, do něho vložil Nikajský koncil křesťanských prelátů, jenž vytvořil také mnohá další pravidla a »axiomy« vyhovující církvi a platná po další stovky let.
V onom 16. století se však ukázalo, že odchylka od skutečného stavu pomalu narůstá a některé církevní svátky se dostávají do rozporu s přírodními obdobími. Od Nikaje po dobu Řehoře XIII. tento rozpor narostl dokonce na deset dnů. Změnit cokoli však v době bigotních papežů, když například předchůdce Řehoře XIII. Pius IV. byl dominikán a inkvizitor, se zdálo být nemožné. Ohrožení křesťanských svátků však přece způsobilo, že se začalo uvažovat o kalendářní změně. Za Pia IV. to možné nebylo, zdálo se, že za Řehoře XIII. je příhodnější doba. A tak se církevní vzdělanci, astronomové a matematici zamýšleli nad řešením. Byl mezi nimi i Mikuláš Koperník, jehož heliocentrický názor byl důsledně zpochybňován a dokonce jeho kniha De Revolutionibus zakázána. Teprve v roce 1820 bylo povoleno její vytištění, když už poznávání nebylo možné zastavit a nikdo o tom, že Země se pohybuje kolem Slunce, už nepochyboval.
Nový kalendář nakonec našel svého mistra, který si dovolil papeži předložit své řešení. Byl jím kalábrijský lékař a astronom Luigi Giglio (Aloisius Lilius). Jeho návrh byl předložen zvláštní papežské komisi složené z církevních a necírkevních odborníků, kteří se jím začali okamžitě zabývat. Trvalo jim to ovšem několik let. Názory církevních konzervativců jednání brzdily. Nakonec přece jen zvítězily dosavadní astronomické poznatky a obava, že by katolické svátky přestaly mít, pokud by nebylo přijato řešení, svůj smysl. Bula byla podepsána a kalendář nazvaný po papeži, tedy Gregoriánský, byl na světě. Tam, kde byl hned přijat, se zkrátil říjen o deset dnů, což ovšem u nezasvěcených vyvolávalo odpor údajně proto, že jim chybějící dny byly ukradeny. Šlo o dny po svátku sv. Františka, tedy období z 4. října do 15. října. Jinde to trvalo déle a obchodní záležitosti většinou donutily místní katolické vládce bulu přijmout.
V té době ovšem už Evropa nebyla jednoznačně podřízena Římu. Po Lutherově wittenberském vystoupení (1517) se rozdělila na dvě půlky a papežova bula neměla na protestanských územích patřičný vliv. Rozum však ukázal, že je potřebná a byla tady postupně také uplatněna. Trvalo to však dost dlouho a většinou, kromě výjimek, se přechod na nový kalendář uskutečnil až v roce 1700. V Anglii dokonce v roce 1752 a v sovětském Rusku (tedy po carském odmítání) v roce 1918. Proto se Říjnová revoluce konala vlastně 7. listopadu.
A u nás? Katolíci ho chtěli uplatnit okamžitě, protestanté ho odmítli. Nakonec bez ohledu na jednání sněmu císař Rudolf II. svým mandátem rozhodl, že Gregoriánský kalendář bude v Čechách bez odmluvy platit, a proto po 6. lednu 1584 následoval už 17. leden. Jen moravští páni Rudolfa nevyslyšeli a tak reagovali až na další příkaz císaře a naplnění buly posunuli alespoň na říjen.
Dnes víme, že ani Gregoriánský kalendář není zcela přesný a že k malým korekcím bude muset dojít, ale už nikdy nebudou tak zásadní jako tomu bylo v 16. století, v době, kdy ještě v půlce světa vládla všemocná katolická církev a srážela pokrok zpět. Jen výjimečně se dokázaly prosazovat v římské politické sféře nové poznatky. Mezi ně patřil Gregoriánský kalendář.
Jaroslav Kojzar