Už příští týden nás čekají volby do obecních zastupitelstev, Magistrátu hlavního města Prahy a do třetiny Senátu. Lze ale už takhle dopředu říct, jak dopadnou? Přesná čísla pochopitelně ne, i když z mnoha skutečností se dá ledacos vyvodit. Podívejme se tedy na několik základních faktorů, které každé volby provázejí.
- Průzkumy
Předvolební průzkumy jsou velmi důležitá věc, nikoliv však, jak by se mohlo zdát, proto, že by odrážely možné výsledky voleb. Naopak, především se totiž podílejí na jejich formování. Není přeci žádným tajemstvím, že bývají většinou sponzorovány, a tak se v nich najednou začnou objevovat subjekty, o kterých nikdo do té doby neslyšel, přitom ty najednou hravě překonávají i desetiprocentní hranici. Některé tradiční subjekty bývají naopak upozaděny, aby bylo jasné, že volit je přeci znamená vyhodit hlas.
Každopádně průzkumy mají vliv spíše na celostátní úroveň, tedy na volby do Sněmovny, Evropského parlamentu či na volbu prezidenta. Na komunální úrovni jsou téměř bezcenné a málokomu by se vyplatily – byť ve větších městech, kde jsou volby do zastupitelstev více odosobněné a kandidují v nich převážně tradiční strany, mají i ony rozhodně svůj vliv. Podobný vliv mají i na senátní volby, protože mnohde kandiduje pro místní neznámá »osobnost«, a často tak rozhoduje pouze stranická příslušnost.
Specifické jsou pak letos průzkumy především pro volby do Magistrátu hlavního města Prahy, což je de facto obdoba krajských voleb. Zde už se cílené placené samostatné průzkumy vyplatí, však se jedná o nejbohatší a druhý nejlidnatější kraj s velkým vlivem i na celostátní politiku. Možná proto také vychází zdejší předpovědi často protichůdně. Kdybych parafrázoval Churchilla – věřím pouze těm průzkumům (v originále statistikám), které jsem sám zfalšoval.
- Volební účast
Jeden ze základních faktorů toho, jak volby dopadnou, je volební účast. Bohužel, i když to zní smutně, tak větší volební účast vede většinou k volbě populistických uskupení, zatímco při nižší účasti volí skalní příznivci jednotlivých stran a lidé, kteří se o politiku zajímají. V případě letošních voleb by to ovšem platit nemuselo, a to z více důvodů.
V malých a středních obcích tato zásada pochopitelně neplatí prakticky nikdy, tam lidé volí ty, které znají. Na běžné vesnici se totiž nemůže stát, že se někdo bude chlubit něčím, co neudělal a je moc dobře vidět, kdo a jak plní sliby a kam tečou peníze. Ve větších městech, a v Praze především, pak už ovšem vládne mnohdy čistý populismus, který v mnohém kopíruje volby do Sněmovny. Běžný občan zde obecně nevidí, zda na opačném konci města vybudovali současní radní to, co slibovali, ale na billboardu to je, tak je to asi pravda, ne?
Ani voliči v jednotlivých senátních obvodech většinou neznají činy svého senátora (však ten kolikrát ani nechodí »do práce«), často ani není místní a s průměrnou velikostí senátního obvodu kolem 70 tisíc voličů je zřejmé, že ho všichni opravdu znát ani nemohou. Proto je také účast v senátních volbách obvykle ta zdaleka nejnižší – mezi dvěma finalisty rozhoduje většinou méně než 20 % oprávněných voličů, často totiž neznají ani jednoho z kandidátů. Výjimkou bývá, když je jeden z nich »velmi profláknutý«, to se pak spojují všichni již poražení a burcují své voliče…
Přesto lze letos vyšší účast očekávat a dá se i předpokládat, že lidé budou tentokrát více studovat volební programy. Na základě současné situace tomu totiž ani nemůže být jinak.
- Skutečnost vs. vládní politika
Sociální a ekonomická situace. Zde se právě dostáváme k bodu, proč především budou nejspíš letošní volby jiné. Ono totiž za posledních třicet let u nás nenastala ještě takováto skoková krize. I když je stále ještě dost lidí, které to zatím tolik nepostihlo, nebo pociťují pouze mírné následky, i oni mají mnoho známých, na něž dopadla tvrdě, či přinejmenším o následcích mnohé slyšeli. A to je přitom teprve začátek.
Ono všudypřítomné zdražování, nedostatek energií, bytová krize, krachy firem, hrozba nedostatku potravin, prostě vše, o čem se již dozvídáme i z mainstreamu, je ve skutečnosti jen vrchol ledovce. A lidé to cítí. Jedná se zatím o největší citelné ohrožení našeho standardu životní úrovně a možné narušení většinové pohody od počátků takzvané demokracie. No a do kontrastu s tím se dostává naše vláda…
Když Kalousek s Nečasem připravovali krádež zvanou církevní restituce, většinové populaci to nevadilo natolik, aby kvůli tomu vyšla do ulic. Přitom se jednalo o tunel století. Jenže – běžný občan to nepocítil přímo ve svojí peněžence. Pochopitelně ve výsledku ano, jen to bylo a stále ještě je skryté přinejmenším v daních. Ale nebylo to pro občana skokové, šlo to salámovou metodou.
Tato vláda měla také v plánu různé záludnosti, ať už jde o Budvar, o ČEZ, privatizaci zdravotnictví – a on by jí to možná i český občan odpustil, nebýt toho, že tváří v tvář krizi se tato vláda ukazuje jako naprosto nejen neschopnou, ale především i neochotnou vůbec se snažit lidem pomoct. A tento fakt pouze hesly prostě zakrýt nelze. Lidí se tato (ne)politika dotýká totiž stále ve větší míře osobně. Navíc, pokud vláda tvrdí, že něco dokázala, tak má smůlu. Žijeme totiž v globalizovaném světě a informace, že prakticky u všech našich sousedů to lze řešit lépe a rychleji, národu prostě nezatají.
Domácí a paradoxně i zahraniční politika tak může mít dosti velký vliv i na obecní volby. Přeci jenom, místní zastupitelé jsou vlastně kádrovou zálohou sněmovní elity. Možná i proto se někteří z nich uchylují pod hlavičky neutrálních uskupení, aby se »očistili« od kroků svých mateřských stran zastoupených ve Sněmovně.
- Koalice
V posledních letech stále více sílí trend budovat různé koalice. Stává se tomu tak z několika důvodů – existuje silný protihráč, proti kterému je nutné se spojit – strany zeslábly natolik, že samostatně by měly pramalou šanci – anebo, a to je velmi časté, název některé strany je natolik zprofanovaný, že je potřeba její politiky »recyklovat« skrze jiný název a znovu je »očištěné« vpustit do arény.
Zatímco v menších obcích se koalice často tvoří skutečně za účelem spolupráce z lidí, kteří se vzájemně znají a mají stejné cíle, ve větších (krajských) městech a v Praze pochopitelně už jde většinou o zcela vykalkulované projekty. V menších sídlech stále znáte lidi, kteří kandidují, ať už se ona kandidátka jmenuje jakkoliv. Většinou se zde tedy lidé rozhodují spojit se z praktických důvodů. V těch větších ovšem jde až příliš často o populismus a ono »přenálepkování«.
Pro voliče to ale může mít i opačný efekt. Volič strany A třeba bude ochoten tolerovat, že se spojila se stranou B, ale nikoliv už se stranou C. Tedy se rozhodne buď k volbám nejít vůbec, nebo si najde subjekt D. Čísla z minulých voleb ovšem podporují spíše tu teorii, že podobné slepence na vyšší úrovni voliče přitahují a on tak raději zatne zuby a volí stejně své, byť s někým ze slepence nesouhlasí. Na druhou stranu, v současné situaci mohou být lidé přeci jenom obezřetnější.
- Korupční kauzy
Zatím tu snad ještě nebyly volby, které by s přesně propočítaným načasováním nepředběhla nějaká ta korupční kauza. Nejdokonalejším příkladem je asi odstřelení Paroubkovy ČSSD takzvanou Kubiceho zprávou před sněmovními volbami v roce 2006. I když se později prokázalo, že se jednalo fakticky o snůšku nesmyslů a účelově pospojovaných polopravd, na otočení do té doby jasného výsledku voleb to stačilo.
U komunálních ani senátních voleb hrozí něco podobného pouze v omezeném měřítku, přesněji, podobné kauzy musí být zacíleny pouze lokálně a celonárodní přesah je tak mizivý. Především se tak jedná o vyřizování účtů mezi místními.
To Praha, to je samozřejmě jiné kafe, jenže tam už jsou občané na korupci tak zvyklí, že si toho možná ani nevšimnou, respektive jednu korupční kauzu, v níž zahučely miliardy od poplatníka, klidně přebije fotka radního na elektrokoloběžce.
Zbývají tedy celostátní kauzy, které minimálně dokáží postihnout značku nějakého celorepublikového hnutí či tradiční strany. Ne nadarmo se tak podle voleb plánují různá soudní jednání či obvinění. Přesto jsme stále u toho, že zde jde především o lokální volby a až na výjimky celostátní kauzy, ať už reálné či smyšlené, leda více zatvrdí ty už přesvědčené.
Že by krok k uvědomělé demokracii?
Tyto volby budou rozhodně trošku jiné. Ne ještě tak výrazně, ale budou určovat směr, jakým se demokracie u nás bude vyvíjet. Dáno to je především tím, do jaké bezprecedentní situace jsme se jako občané dostali. Ještě není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř a krize – ta, na kterou je zatím pouze zaděláno – na nás teprve dopadne. Čím dál tím víc lidí si to ale uvědomuje. Už jen proto lze očekávat vyšší účast ve volbách, jenže tentokrát ne jen těch vyburcovaných lacinými hesly, ale i těch, co se budou ptát, kdo pro ně vlastně co a jak dělá.
Po třiceti letech relativní pohody většiny totiž najednou budoucnost nevypadá růžově, ani šedě, dokonce ani na utahování opasků, ale přímo na to si vybrat, »zda jíst či topit«. Lidé se ve svém vlastním zájmu začínají mnohem hlouběji zabývat volebními programy a minulostí kandidátů. Volit tak budou mnohem uvážlivěji. Současné vládní strany se neustále ohánějí demokracií (tedy vůlí lidu!), je ale jen otázkou času, než její důsledky ve svých preferencích pořádně pocítí. Příští týden možná ještě tolik ne, ale co další volby? Nebude se jim to líbit, pokud se tedy nerecyklují do nové strany…
Tomáš Cinka
Ony ty volby stejne vždycky dopadaji jinak, než novináři prognozuji….