Čtu-li oslavné ódy představitelů současné Fialovy vlády, ale i jeho předchůdce Babiše, na úspěch jejich vlád opíraný o údajně dosud historicky nejmenší nezaměstnanost (dosaženou ovšem za cenu retardačních, extensivních prvků ekonomického růstu, zadlužování a sociální deformace celé společnosti), inflační růst mezd a platů, nepodložený však trvale zaostávajícím růstem produktivity práce a technologického zaostávání, prudké zvýšení konsumu v područí radikálního poklesu potravinové soběstačnosti a další výdobytky vlády pravice, jímá mne hrůza.
Pokud jde o projev ekonomické negramotnosti, neomlouvám ji, ale dovedu pochopit. Konec konců, oblíbená klišé o »vládě odborníků« jasně naznačuje, že si zákonodárci jsou svého handicapu vědomi. Avšak odejít od moci je tak nepříjemné.
Snažím se fráze politiků jako projev exhibující propagandistické velkohubosti přecházet, avšak pokud své fráze a knížecí rady myslí vážně, což je případ zejména Petra Fialy a jeho »melody boys«, jde o jasnou deklaraci o zradě státních zájmů a ohrožení bezpečnosti, sociálních jistot i samotnou existenci státu. Pak nezbývá nic jiného, než přístupy a počínání establishmentu kritizovat, trvale odhalovat a bojovat proti tomu všemi legitimními způsoby. V extrémních případech včetně občanské neposlušnosti.
Mystifikace, falsifikace, ideologicky a v zájmu zahraničního kapitálu prováděná interpretace příčin a důsledků vládního neumětelství jsou zřejmé již na prvním z oslavovaných »úspěchů« Fialova kabinetu, na příkladu oslavované nízké nezaměstnanosti, což je jednou z hlavních oblastí pozornosti občanů. Počet nezaměstnaných skutečně dosahuje historického minima. Ptejme se ale, za jakou cenu? Doprovodným jevem je totiž nízká míra a silně zaostávající růst produktivity práce (necelých šest procent proti 17,5procentní výši inflace). V některých oborech až její devalvace jen proto, aby zmizely rezervy z trhu práce. Vše je cíleno populisticky na řadového občana, který právě na otázku zaměstnanosti dobře slyší.
Vláda neodpovědně manipuluje člověkem jako se strojem, předmětem manipulace, než aby přiznala reálný stav problému, aby soustředila svou pozornost otázce intensivního růstu, inovacím, technickému pokroku, organickému složení kapitálu a celé oblasti tzv. 4. průmyslové revoluce. Ono totiž je skutečně v našich quasi konkurenčních podmínkách a propojenosti na zahraniční kapitál, kde jsme v známém produkčním cyklu: výzkum, vývoj, výroba, užití (s výjimkami) zpravidla v části s nejnižší přidanou hodnotou »výhodnější« zaměstnávat levnou pracovní sílu v montážních dílnách, výrobnách s nízkou přidanou hodnotou.
Extensivní růst totiž umožňuje zapojit více lidského zdroje do pracovního procesu a vykazovat tak údajnou sociální stabilitu. Ono je skutečně z krátkodobého hlediska a vývoje indexu nákladů zejména pro zahraniční kapitál mnohem ekonomičtější stav montážních výrob, než zavádět náročné sofistikované výroby a intensifikační procesy.
Jako exemplární příklad může sloužit nebývalý a v zásadě kontinuální proces růstu počtu státních zaměstnanců a vytváření nových úřadů bez současné racionalizace stávajících a navzdory jejich saturace zejména moderní výpočetní technikou. Přirozeně při značném nárůstu zpracovávané, zpravidla zbytečné a dvojkolejné agendy v zajetí výrazného růstu platových a materiálních nákladů.
Přitom je prokazatelné, že bez robotů, internetu věcí, analýzy velkých dat a dalších digitálních technologií nemá většina stávajících byznysů šanci přežít příští desetiletí. Kdo to nepochopí, selže. České firmy bohužel patří mezi zaostávající a nic nenasvědčuje, že by je »osvědčená« cesta extensivního rozvoje, kde je člověk skutečně pouze předmětem manipulace a obecně kvantitativního způsobu hodnocení, k širší robotizaci a využívání umělé inteligence tlačil. Učiní-li to jejich klienti a konkurence, může být pozdě.
Proč se čeští podnikatelé tohoto objektivního ozdravného procesu bojí? Vždyť vědí, že »lidský zdroj«, je efektivní tím více, čím větší dostává prostor k autonomnímu rozvažování, sebeuplatnění. Vědí i to, že lidská práce ve výrobních obchodních oborech přestává postačovat a nahradit ji může pouze technika digitální sféry. Prostě proto, že v probíhající průmyslové revoluci přestává člověk být něčím strojově manipulovatelným, mechanickým. Vrací se mu jeho všelidský, tvořivý, intelektuální potenciál. To je výzva, na kterou kapitáni našeho ´průmyslu a především vláda nedokážou a někteří ani nechtějí účinně reagovat.
Ladislav Šafránek