Nadporučík Otakar Jaroš, který se narodil 1. srpna 1912 v Lounech, za druhé světové války jako příslušník československé vojenské jednotky v SSSR prokázal neobvyklou statečnost a jako první cizinec byl vyznamenán titulem hrdina Sovětského svazu. Dostal jej však teprve posmrtně a podobně byl až in memoriam povýšen na kapitána. Během prvního nasazení čs. jednotky při obraně ukrajinské vesnice Sokolovo se sice 8. března 1943 vojáci pod velením Ludvíka Svobody vyznamenali hrdinstvím, ani jejich obětavost ale nezabránila neúspěchu. Skoro 90 Čechoslováku včetně Jaroše pak padlo.
Jaroš byl za první republiky vojákem z povolání, v roce 1937 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a poté nastoupil službu v Prešově. Po okupaci českých zemí nastoupil jako poštovní úředník v Náchodě, už v srpnu 1939 ale odešel přes polské hranice do tvořící se československé zahraniční armády. Po sovětském útoku na Polsko byl internován, už od začátku roku 1940 ale začal působit jako radista u čs. vojenské mise v Moskvě. Při vzniku československé jednotky v Buzuluku byl jmenován velitelem první pěší roty 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, v září 1942 byl přeřazen do skupiny důstojníků z povolání.
Po téměř ročním výcviku se československá jednotka ve základny na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu přesunula na západ, aby se zapojila do bojů s Němci. Jejím »křtem« se stala bitva u Sokolova, pouhá epizoda těžkých bojů, které se na Ukrajině rozhořely poté, co Rudá armáda rozdrtila německá vojska u Stalingradu. Československá jednotka, rozdělená na tři roty, dostala za úkol bránit patnáctikilometrový úsek řeky Mže, ležící asi 30 kilometrů jižně od Charkova. Dva ze tří opěrných bodů tvořily vesnice Mirgorod a Arťuchovka na severním břehu zamrzlé řeky, třetím se pak stalo Sokolovo, ležící mezi nimi, ale na jižním břehu.
Rota pod vedením nadporučíka Jaroše si v ní během několika hodin vybudovala opevnění a očekávala úder německých jednotek, se kterými již řadu dnů sváděli v okolních úsecích fronty boje sovětští vojáci. První útok přišel 8. března v půl druhé odpoledne a zprvu se zdálo, že Čechoslováci nepřítele dokázali odrazit, na bojišti zůstaly stát tři německé tanky. Zničené ale byly jen zdánlivě. Jarošovi vojáci totiž neprohlédli lest, díky které Němci zaměřili postavení obránců. A když o dvě hodiny později zaútočili němečtí vojáci na Sokolovo znovu, probudily se také zdánlivě nehybné tanky a přesnými zásahy zničily protitanková děla i postavení těžkého kulometu.
Cesta do středu vesnice, kde měl na věži kostela svou pozorovatelnu Jaroš, se tak otevřela. Přicházející obleva navíc znemožnila tankový protiútok, tání ledu ale znamenalo, že se ani němečtí tankisté nemohou dostat ze Sokolova na severní břeh Mže. Velitel čs. vojáků Ludvík Svoboda se proto pozdě odpoledne rozhodl stáhnout své jednotky z jižního břehu, rozkaz se ale kvůli přerušenému spojení už k Jarošovi nedostal. A velitel roty, prvorepublikový důstojník, podobně jako téměř stovka dalších mužů československé jednotky, při obraně Sokolova padl.
(koz, čtk)
A jak popsal p. Bašta, Sovětský svaz byl udivený, jak nováčci na frontě obstáli v 1. boji. Zatímco Sověti mívali 6 svých mrtvých na 1 zabitého nepřítele, u čs. jednotky byl poměr skoro opačný. http://basta.bigbloger.lidovky.cz/c/233406/Historicka-pravda-muze-byt-nepohodlna-hned-pro-tri-ruzne-rezimy.html
Historická pravda může být nepohodlná hned pro tři různé režimy
Jaroslav Bašta
ve své pracovní kariéře stihl postavit přes sto mostů, najít několik desítek neznámých pravěkých a raně středověkých hradišť, sedět dva a půl roku za podvracení republiky, stát se důstojníkem československé tajné služby, politikem, poslancem, ministrem, diplomatem
sobota 26. listopad 2011 15:51
—. K mému velkému překvapení totiž údaj o poměru ztrát našich vojáků ke ztrátám nepřítele a důsledků s tím spojených vzbuzoval rozpaky nejen u nacistů a komunistů, ale také dnes. Alespoň v našich médiích.
V Rusku i v Ukrajině jsem se z titulu své funkce při nejrůznějších příležitostech setkával s veterány II. světové války a vždy mě překvapovalo, s jakou úctou hovořili o našich vojácích ze Svobodovy jednotky a o bitvě u Sokolova. Považoval jsem to do výsledek působení sovětské oficiální propagandy, která z bezvýznamné, ze strategického i taktického hlediska zbytečné, navíc prohrané srážky udělala historickou událost. Samozřejmě, hrdinství československých vojáků bylo nepopiratelné, statečně vzdorovali více než šestinásobné přesile, bez účinné podpory sousedních oddílů Rudé armády. Během boje se ukázalo, že hlavní důvod, proč 8. března 1943 bránili předpolí a zdržovali postup německých tanků – nezvykle silný led na řece Mži, rychle taje a již nehrozí, že by ji pancéřové obludy překonaly z chodu. Zásady taktiky velely, nezdržovat se beznadějnou obranou nechráněného předmostí, ale využít přirozenou přírodní překážku a opevnit se za ní. Což se po zoufalém celodenním boji nakonec stalo, mezitím však naše jednotka ztratila sto lidí, včetně svého velitele, nadporučíka Otakara Jaroše.
Nu, jak už to v podobných případech bývá, událost měla i svůj významný politický rozměr. Na sovětské i německé straně. Pro Sověty to bylo první vojenské nasazení jejich spojenců v rámci Rudé armády, což vyzdvihli ve své propagandě, ale jinak se k našemu praporu chovali jako ke svým – vlastní ztráty jim nikdy moc nevadily. Pro Němce byl boj s Čechoslováky naopak prestižní záležitostí a předem slibovali, že ty zrádce vyhladí do posledního muže. Proto na 350 československých vojáků poprvé nasazených na frontě, útočilo 2400 mužů z elitních jednotek SS, kteří navíc měli obrovskou technickou převahu v tancích a dělostřelectvu. Podařilo se jim nepřítele donutit k ústupu za řeku. Ztratili přitom 400 zabitých mužů a nezjištěný počet raněných.
A tady se dostávám k problému, o němž píšu v titulku. Pro Rudou armádu znamenalo Sokolovo psychologický zlom ve válce. Do té doby byl obvyklý poměr ztrát v boji proti Wehrmachtu 6 : 1, tedy na jednoho zabitého nebo zajatého Němce ztratili šest rudoarmějců. A náhle se ukázalo, že to může být i naopak. Všechny navíc šokovalo, že tohle předvedli nováčci, poprvé nasazení v boji. Podobné příklady se vždy roznesou a táhnou, takže Němci rychle ztratili nimbus neporazitelnosti. To byl ten hlavní důvod, proč se Otakar Jaroš stal prvním cizincem vyznamenaným řádem Hrdina Sovětského Svazu. Po vítězství ve válce se údaj o nepoměru sovětských a německých ztrát nesměl publikovat a začalo se o něm psát až za Gorbačova. Němci také neměli žádný zájem na tom, aby se o tom mluvilo.
— (třetina židů tam v čs. vojácích)