Ano, abychom nepopudili, jak říkal pan Werich panu Horníčkovi v obnovených a aktualizovaných forbínách Osvobozeného divadla. Tedy, abych se jako šiřitel »dezinformací« nedostal do hledáčku ministerstva vnitra, potažmo BIS (…a teď už tam stejně asi jsem), vezmu to poněkud obecněji.
Začnu od rodiny a poměrně známých, i když velmi často nevyužívaných zkušeností. Víme, že ve výchově nové generace, kromě nesporně největšího vlivu rodičovského příkladu, hraje významnou roli komunikace. Na tom, jaká je, moc záleží. Schopnost vzájemně si naslouchat, cíleně pěstovaná nejen u dětí, ale i u rodičů, jde ruku v ruce se schopností vzájemně si sdělovat, i třeba nepříjemné věci. Předejde se tak mnohým problémům a komplikacím.
Stejné je to ve společnosti. Reálný socialismus přes všechny nesporné klady propásl možnost rychleji se rozvíjet i proto, že si obrazně řečeno »zacpával uši« před jinými než věrchuškou posvěcenými názory, dostatečně nevnímal, co lidi štve, a ne vždy na to reagoval.
A tak došlo k restauraci předchozího systému. Dnes by to ale mělo být jiné. Máme tu přece svobodu a demokracii. Bezesporu. Alespoň pro ty, kteří sdílejí »západní« a »křesťanské« hodnoty, jsou přesvědčeni o tom, že současná podoba liberální demokracie je nejvyšší a konečnou fází dějin (viz ideologická příručka Yoshihira Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk) a vědí přesně, kde se nachází nepřítel (asi ani nemusím upřesňovat zeměpisnou polohu ani politickou stranu).
Aby tyto základní směry uvažování, nedej bože, nenabouralo samostatné, kritické myšlení, není dnes potřeba nějakého ministerstva propagandy. Svou roli sehrávají rezorty školství, kultury, a když je třeba, tak zasáhne i vnitro. A pak jsou tu sdělovací prostředky, veřejnoprávní, což je název, který znamená, že si je platíme, ale řídí je někdo jiný, a ty soukromé, které už si jejich bohatí vlastníci usměrní podle svých zájmů.
A tak není divu, že skutečnou diskusi, která by posouvala společnost vpřed, nahrazují především stále agresivnější výpady na sociálních sítích. O nějakém vzájemném naslouchání nemůže být ani řeči.
Já jen doufám, že to nepovede k rekonstrukci něčeho ještě horšího z minulosti. A ne že by tu signály nebyly…
Ivan Cinka