Druhého května 1957 v námořní nemocnici Bethesda ve věku čtyřiceti osmi let zemřel americký senátor, jehož jméno vešlo do dějin. V úmrtním listě je uvedeno, že příčinou byla akutní hepatitida, ale prý »příčina neznámá«. Mluvilo se i o alkoholismu, tedy cirhóze jater. Jenže pozdější životopisec Thomas Reeves napsal cosi o sebevraždě. Ať byla příčina smrti taková či jiná, následoval státní pohřeb a zádušní mše, jichž se prý účastnilo na sedmdesát senátorů, na sto kněží a dvě tisícovky dalších pozvaných hostů. Bez ohledu na »zmíněnou slávu« s jeho životem skončilo i období maccartismu a mnozí si ve Spojených státech přece jen mohli svobodněji vydechnout, i když teorie »zadržování komunismu« (Truman) či »železné opony« (Churchill) nadále trvala a vlastně senátor McCarty z Wisconsinu ji jen zavedl do ad absurdna.
Ano, vzpomínám na muže, který po dobu svého senátního období i jako předseda Senátního výboru pro vnitřní operace, pod nějž patřil podvýbor pro vnitřní bezpečnost a Stálý vyšetřovací podvýbor Senátu, za jehož asistenta jmenoval sedmdvacetiletého právníka Roberta F. Kennedyho. Vzpomínám skutečně na Josepha McCartyho, výborného řečníka, jenž byl v roce 1947 zvolen do Senátu a první léta se zatím jen prezentoval svým zarytým antisovětismem, aby se 9. února 1950 na Lincolnově dni proslavil projevem, v němž obvinil americkou vládu »z komunistické infiltrace« a dokonce tvrdil, že má seznam »známých komunistů, kteří pracují na ministerstvu zahraničí«. Seznam však z ruky nedal, jen jím demosthénovsky mával a čísla vyslovil tak nezřetelně, že novináři se mohli přít, šlo-li o »205« či »57« jmen. Později je sám několikrát měnil. Zároveň jím byla odstartována honba na čarodějnice začínající na úrovni vlády. Brzy dopadla na Charlie Chaplina, dramatika Arthura Milera, fyzika Davida Oppenheimera, spisovatele Howarda Fasta a tisíce bezejmenných.
Naše média si pro jistotu některých momentů ze života pana McCartra nevšímají. Například toho, že právě on se pokusil změnit rozsudky nad vojáky Waffen-SS zodpovědnými za masakr v Malmedách, protože prý jejich přiznání »bylo vynuceno mučením během výslechů«. Mlčí o jeho protižidovských postojích, o jeho vazbách na Kennedyovce a katolickou církev, o jeho nezřízeném životě, o obdivu ke Kukluxklanu, o tom, jak podpořil protiodborový Taft-Hartleyho zákon, jak »obdržel půjčku« 20 000 dolarů od stáčírny Pepsi, aby řešil »její problém«, což mu vyneslo přezdívku »The Pepsi-Cola Kid«…
Ne, nechci uvádět podrobnosti. Vyplnily by celou stránku a čtenář by si dával otázky, proč právě McCarty mohl být zvolen za člena Senátu i na podruhé? To je skutečně americký volič tak primitivní, že zvolí za svého představitele takového člověka? Těžko odpovědět. Nebýt však masové propagandy, zřejmě by se to nestalo. Stálý tlak na každého voliče udělá své a často může vyvolat masové šílenství. Proto uspěli v roce 1933 nacisté, proto se v padesátých letech oba bloky mohly pochlubit masovou podporou svých kroků, proto ani dnes se nám toto šílenství nevyhnulo.
V letech 2003-2004 byly konečně zveřejněny záznamy z uzavřených výkonných zasedání podvýboru, jenž podléhal McCartyho Senátnímu výboru pro vnitřní operace. Stojí za to si v této souvislosti přečíst předmluvu senátorů Susany Collinsové a Carla Levina. Psalo se v ní mimo jiné: »Horlivost senátora McCarthyho odhalit podvracení a špionáž vedla ke znepokojivým excesům. Jeho taktika ničila kariéry lidí, kteří nebyli zapojeni do infiltrace naší vlády. Jeho volnočasový styl způsobil, že Senát i Podvýbor revidovaly pravidla upravující budoucí vyšetřování…«
Co dodat? Tehdy namísto toho, aby si svět podal ruce a začal skutečně »budovat mír« a lepší budoucnost pro všechny, se rozhodl jít jinou cestou. Vedla ke dlouhodobé studené válce, a to nejen mezi dvěma seskupeními, ale uvnitř jich samých, a poznamenala životy milionů. Že by dnes začala její druhá fáze spojená s obnoveným maccartismem?
Jaroslav KOJZAR