Tak zase brněnští odvážlivci strhli z Rónova jezdce ukrajinský prapor a nahradili ho vlajkami domácími. Dokonce si při tom dovolili – ó ta hrůza – vykřikovat »My jsme Češi«. Osobně nepochybuji, že Češi jsou. Nebo že by snad šlo o nějaké »ne přátelské« obyvatelstvo, snad dokonce ruské?
Je to už podruhé, kdy někdo z kontraverzní sochy Jošta Moravského sejmul »doplňovací vlajku«. O té soše se hodně psalo. Neproporční plechový rytíř na neproporčním plechovém koni, který prý je zpodobněním zmíněného Jošta. Ach, Jošta! To nebyl právě vzor pravdy a lásky, pro moc byl ochoten udělat všechno. I napomáhat k zajetí krále Václava, svého panovníka a bratrance. Podrážet kohokoli, nedodržovat dohody a jít všemi prostředky za svým cílem. Na české království však nedosáhl, jen na titul »římského krále«, ale to byl vlastně jen titul. Měl prostě smůlu, proto v rámci českého království zůstal »jen« markrabětem.
Jeho plechová socha je tedy na Moravském náměstí v Brně. Ale jde vůbec o poctu Joštovi? Kdyby bylo potřeba, mohla by socha být klidně Rolandem nebo třeba Rudovousem.
V dnešní době jde ovšem o prapor. Ukrajinský, kterým jsou vyzdobeny české radnice, a to téměř unisono na pokyn. Ukazuje to ne naši velikost, nýbrž malost. Chceme válčit s Ruskem, chtěli jsme to ostatně už před osudovým letošním únorem, ale nemáme na to síly. Jen jako malá myška zpoza úkrytu pištíme na kočku, tedy medvěda, jenž právě vylézá z brlohu. Jsme prý ve válce, alespoň podle premiéra Fialy. Zřejmě měl na mysli přejmenování ulic kolem ruské ambasády a návrh na změnu názvu Koněvovy ulice na pražském Žižkově uskutečňovaný proti vůli těch, kteří tam žijí. A možná tím rovněž mínil posílání našich zbraní na východ. Dokonce i vrtulníků polské výroby, které jsme vyměnili svého času ve své zaslepené nenávisti za funkční MIGy-29. Jde o štípnutí blechy v kožichu medvěda. Tak ve skrytu NATO štípáme a blešíme.
Vlajka umístěná na rytíři – vlastně štít – provokuje. Kdo s ní nesouhlasí, jde proti údajně našemu státnímu zájmu. Proto brněnští radní její vyvěšení na »plecháči« schválili. Proto Jaroslav Róna televizi odpověděl, že mu ukrajinský symbol na jeho soše nevadí a že s ním v podstatě sympatizuje. Dodal, že víme, co je okupace (mimochodem, Rónovi bylo v roce 1968 jedenáct). Byli jsme prý okupováni čtyřicet (!) let. Historie zřejmě nikdy nebyla jeho silnou stránkou, jinak by těžko z úst mohl vypustit takový nesmysl. Ale u některých »umělců« si kladu otázku, zda i výtvarný obor, v němž se nyní prezentují, je vůbec jejich »silnou stránkou«. Nejde-li jim ve skutečnosti jen o to, nést se na vlně politiky a módnosti, což pochopitelně vynáší. Ale to je na jiné zamyšlení.
Nyní se jedná o plechového rytíře z Moravského náměstí v Brně. Umělecké dílo to není. Nějaký prapor ho nezneváží. Ale pokud jde opravdu o markraběte Jošta, nemůže mu vlajka ublížit. Byl věrolomný, nespolehlivý, toužící po moci.
A co ho spojovalo s Ukrajinou? O ničem takovém v minulosti nevím. Snad jen, pokud jde o současné vůdce této země, právě ty jeho vlastnosti.
Petr Kojzar
Ponechme stranou nesmysl (nebo vědomu nepravdu) o tom, že na Ukrajině skončily polské vrtulníky, kdysi za krále Klacka vyměněné za MIGy – 29.. Na Ukrajinu bylo dodáno několik bitevních vrtulníků Mi – 24, které jsou postupně vyřazovány ze služby, Otázkou je kolik z nich je schopných letu a kolik jich bylo dodáno z důvodů tzv. „kanibalismu“. Polské vrtulníky Sokol u nás trvale slouží v rámci IZS. Ponechme stranou kontraverznost osoby Jošta Lucemburského, o jeho skulptuře raději nemluvě. Podstatné je , že u jeho sochy se sešla v řádu několika desítek skutečně „úctyhodná společnost“, a to členové narodovecké Moravské národní strany a příznivci nahnědlé SPD, pokud s nimi někdo sympatizuje vystavuje si vizitku sám sobě… PS: Výrok Róna o čtyřicetileté okupaci nemá nic společného s jeho věkem. Okupace může být vojenská nebo ideologická, ta ze strany Kremlu vůči ČSR začala v momentě kdy naše vláda premiéra K.G. byla donucena odmítnout přijetí Marshalova plánu roce 1948
Milý Maxi, už jsem se bál, že se něco vážného stalo…