Poplatky jako prostředek útoku

Je středa, pracovní den. Odpoledne. Náměstí Jana Palacha (dříve Krasnoarmějců, kteří tu v květnu 1945 nalezli svůj první hřbitov a padli při osvobozování Prahy) zažilo shromáždění studentů, kteří přišli bojovat za svobodu slova, jež má být narušena zrušením povinnosti, jíž ukládá každému z nás zákon, platit televizní a rozhlasové poplatky. Když je prý vláda zlikviduje a bude platit obě dvě média ze státního rozpočtu, přijdou o svou samostatnost. Stát do nich bude moci zasahovat, bude vlastně obnovena cenzura, svobodomyslní redaktoři budou muset odejít, bude konec svobody vyjadřování… Tentýž den stovky se zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu shromáždily pod praporem svých odborů a vyhlásily stávkovou pohotovost. Hesla a výzvy byly stejné. Ti studenti od Filozofické fakulty a Rudolfina, odkud k nim promlouvali ti nejzasvěcenější, se pak vydali na pochod k sídlu ministra kultury. Cestou i tam se křičelo a křičelo.

Tak by to všechno popsal reportér, který by chtěl pochodovat s nimi. Jenže já s nimi nepochodoval, ani jsem nestál před televizní budovou a netleskal řečníkům, kteří vyhlašovali stávkovou pohotovost a hrozili skutečnou stávkou. Prostě úplným nebo částečným ochromením informací. Uvědomil jsem si, že začíná další etapa boje o vlastnictví televize (Český rozhlas je jen trpěný přívažek), v němž jsme my diváci (posluchači) pouhými piony na šachovnici.

Slovo vlastnictví v tomto případě znamená buď zavedení pořádku, nebo zachování status quo, v němž se televizní a rozhlasoví pracovníci cítí býti vlastníky jak ČT, tak ČRo.

Nezbylo mně, než si dát otázku: Proč? No, proč ten tyátr? Kvůli tomu, že obě média, budou-li placeny ze státního rozpočtu, budou méně svobodná než dosud? Dosud opravdu byla svobodná, když vysílala pořady ve stylu: Padni, komu padni? To snad nikdo nemůže myslet vážně. V minulém volebním období zcela jasně nadržovala, tedy televize, jíž jsem sledoval, vládní pěti (čtyř) koalici. (Český rozhlas poslouchá málokdo. Komerční stanice jsou mnohem přitažlivější a tedy také sledovanější.)

Po nástupu Babišovy vlády – podotýkám, že nejde o vládu, kterou bych si, mohl-li bych, vybral – Česká televize s plným nasazením podporuje opozici. Vlastně nezměnila směr. Tam, kde je možné zatnout žihadlo, tam píchne. Jemně, ne přímo, i když ani tomu se ČT už nevyhýbá. Nejde jen o současnost. I když o tu především. Viz divadélka kolem cest prezidenta na summit a předsedy Senátu na Tchaj-wan. Také minulost je pod systematickou palbou. Např. současně zařazený seriál Vyprávěj nadlouho ovládá naše večerní obrazovky. Ti z nás, co jsme tehdy onu dobu prožívali, si leccos pamatujeme zcela jinak. Pozor! Už dávno si nic neidealizujeme.

Proto tzv. veřejnoprávní média tu nejsou pro všechny. Jen pro někoho. Pro jednu skupinu obyvatel. Jedno je, zda těch či oněch je víc. Myslím tím jednostranně zaměřené zpravodajství, diskuse ve stylu Václava Moravce, či někoho jiného, pořady á la Modrá krev a vlastně i nemalou část zvolených a směrovaných témat (viz třeba Čapí hnízdo v porovnání s aférami Dozimetr, Kampelička či Bitcoin) či nasměrování tzv. původní televizní a rozhlasové tvorby.

Nutno ovšem ono proč rozdělit na dvě strany. Jde o to, co se skrývá za zájmem studentů a co za zájmem pracovníků obou veřejnoprávních médií. Pokud jde o ona média podporovaná celou škálou protibabišovských sdělovadel, je to jasné. O tom, kam vybrané nebo v budoucím případě přidělené finanční prostředky budou směřovat. Zda budou vydávány hospodárně či zda tu je další nekontrolovatelný kanál, do něhož tekou naše peníze, peníze každého, byť třeba neslyší, ztratil zrak anebo žije v chalupě mimo dosah elektrického proudu. Navíc ti nejpotřebnější, i když televizní přijímač ani nemají, jen třeba počítač, nebo ani ten ne, budou zbaveni poplatku, který je zatěžuje. Ti jsou na tom nepoměrně hůře než zaměstnanci veřejnoprávních médií, kteří jsou vlastně placeni právě jimi.

Jen tak mimochodem měsíční plat generálního ředitele ČT se rovná bez odměn 346 000 korunám (podle internetu). Od něho jsou odvozeny platy dalších pracovníků. Navíc Česká televize zřejmě živí nejen externisty, herce, režiséry, právní kanceláře, atd., atd., ale jen v Praze má 2091 zaměstnanců. Kromě toho další v Brně a Ostravě. Naproti tomu TV NOVA vykazuje 711 pracovníků a televize Prima něco pod pět set. Proč? Můžeme se opět zeptat. A okamžitě odpovědět: Protože na to má.

Nedivím se na stávku se připravujícím zaměstnancům, že nejsou s návrhem spokojeni. Ostatně ještě není v řadě bodů definitivní. Může se jich dotknout, ale také nemusí. V každém případě ti nadbyteční by se asi museli bát o křeslo. Možná však, že by nebylo nadbytečných, jen by byl zaveden pořádek a pořádku v době ne pořádku se lidé nejvíce bojí.

Pro nás ostatní by ovšem bylo pozitivní, že konečně i ve veřejnoprávních médiích by zavládlo rozumné klima a Nejvyšší kontrolní úřad by mohl napříště kontrolovat, co se stalo s penězi, jež tato média dostávají k dispozici.

Je tu ovšem druhé proč. To týkající se studentů a jejich pochodu k ministerstvu kultury. Mají ty stovky studentů pomalu se táhnoucích na Malou Stranu stejnou motivaci? Především, co vědí o televizním programu? Podle jednoho průzkumu, který jsem četl na internetu, většina mladých do dvaceti pěti let Českou televizi nesleduje. Tedy zpravodajství a dokonce ani původní televizní tvorbu. Americké horory ano, ale ty nebývají zařazovány do programů ČT. Do oné většiny patří pochopitelně také studenti. Výjimkou bývá sport, především fotbal a hokej, u mužů větším procentem než u žen. O ten však nejde. Kde tedy hledat proklamovanou obavu ze ztráty svobody vyjadřování a projevu?

V názorech nikým nevolených jednosměrně laděných redaktorů a komentátorů, kteří si přivlastnili obrazovku, vybraných euronátlakových skupin, VIP osobností, v internetových kanálech ovládaných Piráty a všelijakými Milionáři? Proč však tyto názory v posledních parlamentních volbách propadly, když jimi podporované strany nehájily nic jiného než pravdu? Nebo ji neměly a jen si ji přivlastňují?

Za jakou svobodou šli studenti na demonstraci? Tu rozhazování finančních prostředků nebo pravidel? Tu kontroly či anarchie?

Proč však, jde-li tedy o svobodu projevu a svobodu vůbec, ve Francii, Belgii, Nizozemí, Lucembursku, Pobaltských zemích ad. jsou veřejnoprávní média placena ze státního rozpočtu? Tak, jak chce Babišova vláda. Z členských zemí Evropské unie má deset náš dosavadní systém. Zbytek nikoli. Nikdo se přitom neodváží napsat, že v těch druhých je proto nesvoboda, že tamní veřejnoprávní média jsou placena ze státních rozpočtů. Vědí to však demonstrující studenti anebo je jim to záměrně zatajeno? Vědí studenti, že zaměstnanci ČT a ČRo vlastně hájí sami sebe, své platy a někteří zároveň své zaměstnání? O nic jiného přece nejde, i když se každý z nás, jestliže se mu něco bere, nebo může vzít, brání. To lze chápat. Stejně jako to, že většinová společnost má právo na zavedení pořádku tam, kde pořádek není.

Je středa, pracovní den, večer.

Jaroslav Kojzar