Debata o koncesionářských poplatcích v České republice se dlouhodobě točí kolem principu »veřejné služby«. Jenže při bližším pohledu na to, jak celý systém skutečně funguje, se ukazuje nepříjemná realita: občané platí povinné poplatky v prostředí, kde se významná část peněz ztrácí v netransparentních strukturách, externích nákladech a soukromých ziscích.
Jedním z nejvýraznějších příkladů je role Českých Radiokomunikací. Tato klíčová infrastruktura, přes kterou proudí televizní a rozhlasový signál, není ve veřejných rukou. Vlastní ji investiční fond Cordiant Digital Infrastructure – tedy soukromý kapitál, jehož cílem není veřejná služba, ale návratnost investice.
Výsledek? Desítky milionů korun měsíčně odtékají z veřejnoprávních médií na platby za šíření signálu. Jen Česká televize a Český rozhlas dohromady platí odhadem 60 až 85 milionů korun měsíčně za distribuci obsahu. To jsou prostředky vybrané od občanů – které končí v infrastruktuře vlastněné zahraničním investičním fondem.
To ale není jediný problém.
Další vrstvu tvoří náklady na vymáhání samotných poplatků. Systém, který má být veřejnou službou, se opírá o desítky tisíc výzev, tisíce žalob a exekucí. Jinými slovy: stát (prostřednictvím veřejnoprávních médií) nutí občany platit, a pokud neplatí, zapojuje právníky, soudy a exekutory. Tento mechanismus generuje další náklady navíc – a zároveň vytváří sociální napětí.
Paradox je zřejmý: občané platí povinné poplatky, část těchto peněz jde na právní aparát, který tyto poplatky vymáhá a další část odtéká do soukromé infrastruktury.
To vše ve jménu »veřejné služby« a »nezávislosti médií«.
Je proto legitimní se ptát: dává tento model ještě smysl?
Argument pro koncesionářské poplatky historicky stál na nezávislosti médií na státu i trhu. Jenže dnešní realita je jiná. Veřejnoprávní média fungují v komplexním ekosystému, kde jsou závislá na komerčních dodavatelích, právních službách i infrastruktuře vlastněné globálními fondy. Nejde už o jednoduchý model »občan financuje veřejnou službu«. Jde o složitý řetězec, kde se veřejné peníze přelévají mezi různými hráči a aktéry.
Zrušení koncesionářských poplatků by tento systém nenarušilo – naopak by ho zpřehlednilo. Financování veřejnoprávních médií by mohlo být přímo součástí státního rozpočtu, pod veřejnou kontrolou a bez nutnosti nákladného vymáhání. Zmizel by i regresivní charakter poplatků, které dopadají stejně na všechny domácnosti bez ohledu na příjem.
Současný model je přežitek z doby, kdy vysílání bylo technologicky i institucionálně uzavřeným světem. Dnes je mediální prostředí fragmentované, digitalizované a propojené s globálním kapitálem. Udržovat v něm povinné poplatky, vymáhané právní cestou a velkou měrou odtékající do soukromých fondů, není obhajitelné.
Otázka už tedy nestojí, zda systém reformovat. Otázka stojí, proč ho ještě stále udržujeme.
Jan Klán
Tak je potřeba si uvědomit, že autor pochází z KSČM a Stačilo. Koncesionářský poplatek byl zaveden v roce 1955 a v roce 1989 činil 25Kčs za TV a 10Kčs za rozhlas, tehdy průměrná mzda činila 3.170Kč koncesionářské poplatky tedy činily 1,1% z průměrné mzdy za čistou propagandu na dvou televizních programech a rozhlasové stanice Hvězda, Praha a Vltava, čili dokonalá zlodějina, ke které se KSČM-Stačilo odkazuje. Současný stav, kdy se koncesionářské poplatky neměnily 14let a poté se zvedly o 11 procent znamená, že občané platí 0,4% průměrné mzdy za pět až šest televizních a kolem patnácti rozhlasových stanic. Zkrátka všechny nápady z dílny KSČM a Stačilo jsou lež a manipulace za účelem ožebračení národa, tak to bylo, je a bude.
Platit ČT, která je tak „objektivní“, že před volbami pozve do pořadu předsedy tří stran, byť kandidují na jedné kandidátce (SPOLU), opravdu odmítám.