Poté, co jsem zveřejnil oněch dosud platných 20 bodů (»Stanoviska sudetoněmecké rady k sudetské otázce«), což jsou programové cíle Sudetendeutsche Landsmanschaftu přijaté v roce 1961 a platné dodnes, ozvali se někteří obhájci SdL s tvrzením, že jde o dokument mající už jen historický význam, který je vlastně vyčpělý a tedy ve svém důsledku neplatný. Pokud by tomu tak bylo, proč by v době našeho přijímání, tedy České republiky, do Evropské unie a NATO, byly jednotlivé body z něj používány jako argument proti České republice a ze strany SdL navrženo naše přijetí odmítnout? Proč společnosti Ackermann-Gemeinde a Seeliger-Gemeinde se zároveň pokusily text zmírnit, aby nakonec od zásadního zmírnění upustily? Dokument zůstal v platnosti a SdL se od něj nedistancovala. S argumenty proti našemu vstupu odpovídajícími 20 bodům vystupoval dokonce tehdejší europoslanec, současný šéf SdL, Bernd Posselt, který v květnu také má přijet do Brna a dokonce předsedat zmíněnému sjezdu.
Podotýkám, že onen program byl přijat již poté, co spolková vláda v roce 1955 podepsala Pařížské dohody, jež jí umožnily vstup do evropských společenství (NATO), ale zároveň uzavřela všechny cesty, které by mohly vést k revanši anebo k otevření některých poválečných excesů, jež vznikly v prvých měsících po skončení války jako důsledek hitlerovské hrůzovlády.
Podotýkám, že mezi Paříží 1954 a dneškem byly, pokud jde o nás, podepsány dvě dohody (1973 a 1992), jimiž se minulost uzavřela a Mnichovská dohoda byla zneplatněna (formulace: od samého začátku). Stejně tak tomu bylo, pokud jde o další evropské země při jednáních o Německu a o důsledcích války (např. formát 4+2), jichž jsme se sice neúčastnili, ale svými závěry se tyto dohody týkaly i naší minulosti a současnosti.
SdL však z těchto jednání si potřebné závěry pro svoji činnost nevyvodila. Jinak by nebylo možné, aby v době našeho přijímání do Evropské unie vyslovovala své podmínky, které se týkaly zrušení tzv. Benešových dekretů či nechala v platnosti oněch tzv. 20 bodů, včetně jejich jednostranně vykládaných či přímo lživých pasáží.
V této souvislosti uvádím např. bod číslo 2 zmíněných 20 bodů: »Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.«
Především – nesídlili. Byli hosty, kteří během věků se vtělili do role domácích pánů. To, co provedli s Polabskými Slovany a provádějí s Lužickými Srby, se jim sice v případě Čechů nepovedlo, ale v době pobělohorské nadvlády až do roku 1918, zvláště v době české emancipace, alespoň se úspěšně pokoušeli zabraňovat všem pokusům zrovnoprávnit v českých zemích češtinu s němčinou.
Za druhé, byť dnešní autoři wikipedie to vidí jinak, nebyli jsme součástí Svaté říše národu německého. S Otonskou dynastií, která ji v 10. století vlastně vytvořila, jsme byli v rozporech, které se často řešily válkou. Ani porážky z nás však neudělaly Germány nebo jejich raby. Ostatně v této době se o přistěhovalecké vlně mohlo zatím ještě jen snít. Ženitby českých knížat neznamenaly žádný geografický posun. Ostatně kněžnami či královnami bývaly u nás nejen Sasky, Bavorky apod., ale také Maďarky, Polky, Španělky, Italky, atd.
O jisté připoutání k říši se na čas, nemyslím období tributů, které byly jen výpalným, nebo dobu vzájemné vojenské spolupráce, zasloužil ve 12. století kníže Bořivoj II., který tak obešel stařešinský řád, sebe dosadil na trůna nechal si to potvrdit udělením země od německého císařev léno. Jeho žádost musela být překvapením i pro Jindřicha IV. Uvítal to sice, dostal totiž k tomu i bednu plnou českého stříbra a nestálo ho to žádné vojenské úsilí. Za nějaký čas přemyslovská knížata tento prapodivný čin už však musel mrzet.
Skutečným členem Svaté říše římské jsme se vlastně stali zásluhou Luxemburků. Na rozdíl od přemyslovských vládců jejich úsilí směřovalo nikoli jen na severovýchod, východ a jih, ale do celé Evropy. To se projevilo i titulem kurfiřt a někdy i císařskou (královskou) korunou.
Husitské války, Jiří z Poděbrad a vlastně i Jagellonci všechno posunuli do normálu, až teprve volba Habsburků českými králi a později habsburské usurpování si moci nás zase vtáhlo do, tentokrát už skomírající, Svaté říše římské. Bylo to bez naší vůle a nemohli jsme protestovat. Zdecimovaný národ byl určen k poněmčení, jehož jazykem se hovořilo jen na venkově a mezi městským řemeslnictvem. Tehdy ani Josef Dobrovský už nevěřil v jeho nový vzmach. Nebylo to samo sebou, ale soustředěným tlakem rakouských Němců za vydatné podpory těch, kteří se usídlili na území, které i za mocnářství bylo v mapách vedeno jako Země Koruny české a mělo svůj zemský sněm a zemské orgány, ovšem podřízené Vídni. Nikoli tedy Berlínu, Mnichovu, Frankfurtu, Drážďanům, nebo Kolínu n.R.
Když v roce 1806 skončila Svatá říše římská národu německého a vznikl Německý spolek, včlenilo se do něho i Rakousko se všemi svými národnostmi. Nejen s Čechy, ale i se Slovinci, Maďary, Slováky, Poláky, Ukrajinci, Rumuny, Italy. Bylo to bez nás, o nás. Až v roce 1848 Frankfurtský sněm chtěl dát německým zemím nový náboj, ale stále mělo jít o německý zatím ještě nesjednocený stát. Na pokus vtáhnout do něj i Čechy, odpověděl tehdejší vůdce národa František Palacký. Pozvání na sněm odmítl a sdělil organizátorům známým dopisem také důvody. Čeští Němci tam však své delegáty vyslali, ač ani oni nebyli nikdy součástí nějakého velkého Německa.
Tehdy už bylo v proudu období, kdy český národ začínal vstávat z mrtvých, emancipovat se. Tomu čeští Němci (zatím ne sudetští) chtěli zabránit. Cítili se herrenvolkem. Rovnost národů, jazyka, ve školách a na úřadech, jim byla proti mysli. Proto se snažili brzdit všech emancipační snahy, blokovat všechny návrhy vlády a odmítnout všechny zákony, které by znamenaly rovné možnosti pro všechny národnosti, tedy i českou. O přináležitosti k Německu mohli hovořit jen buršáci a němečtí nacionálové, kteří se považovali za vyvolený národ určený k tomu, aby vládl.
Teprve rokem 1918 prý končí, jak lze chápat z výše uvedeného bodu, naše sounáležitost s říší, o níž se píše v oněch 20 bodech. Vlastně jsme do té doby měli být Německem a němectví jsme českým Němcům (bémákům) a s ním i české země (Böhmen a Mähren – Bohemii) ukradli. Je to možné chápat jinak?
Oč vlastně, z hlediska území uprostřed Evropy, kde se rozkládá Česká republika, jde dnes? O návrat do náruče Němectva? Součástí toho má být květnový brněnský sjezd? První prst do dvířek domku Smolíčka-pacholíčka? Jen co se ohřejí, hned zase půjdou? Kéž by to byla pravda! Spíš jde o to, se zachytit a nepochybuji o tom, že se za pomoci některých českých havloidních demokratů zachytí. Pak se historie může dokonce také opakovat a toho se bojím.
Jen ještě jedna myšlenka, která pochází z Brna, kam v květnu zamíří vlak z Bavorska a odjinud. Na závěr. Je z konce října 1918, byla rozšiřována na letácích po tehdy německém městě Brünn a hodí se k tématu: »Nechť jsou Češi po svém spasení ve svém Česku. Z německých Čech, ze Sudetska a z Jižní Moravy však tito vetřelci ven!« Co myslíte – neměly by se tyto letáky před sjezdem SdL znovu vytisknout a roznášet, jako v onom osmnáctém roce, po ulicích a kneipách (knajpách) či pivnicích moravské metropole?
Jaroslav Kojzar
Němci si to mysleli už od středověku! A my jsme se neuměli postavit na zadní až do druhé války!
Když se dostal v roce 1933 Hitler k moci, tak se v ČSR zradikalizovali nenávistní Sudeťáci …. a začali páchat svoje zvěrstva a zločiny proti občanům ČSR a pomohli následně rozbít ČSR a pomohli Hitlerovi rozpoutat 2. sv. válku.
K frenetickému vítání svého vůdce Adolfa Hitlera a jeho nacistické německé armády v roce 1938-39 při vpádu do ČSR se Sudetští Němci dnes nechtějí znát a nemluví o tom veřejně na svých každoročních Sudetoněmeckých dnech v Německu. Na Sudetoněmeckých dnech v Německu asistují Sudeťákům představitelé KDU-ČSL, TOP-09, ČSSD z listopadovým pučem 1989 rozbitého Československa, např. za TOP-09 pánové Korte, Štětina, Schwarzenberg a další, za KDU-ČSL pánové Jurečka, Bělobrádek, Herman, za ČSSD Marksová a další.
Když vždycky sleduji myšlenkové pochody zdejších diskusních kovaných antikomunistů a zastánců vlastizrádných Sudeťáků a jejich současného Vůdce Posselta, pak už se nedivím a chápu, že za 2. sv. války rozpoutané Němci byli čeští konfidenti Gestapa, kteří s ním ochotně spolupracovali a udávali své české antifašistické spoluobčany. Němci po prohrané 2. sv. válce měli štěstí, že je mírumilovní Čechoslováci nechali v klidu a míru odejít z Československa do Německa, namísto toho, aby spravedlivě potrestali jejich válečná zvěrstva zločiny na českém národu.
Sudeťáci nebyli naši občané, a už vůbec ne „naši milí spoluobčané“ jak si z Čechů dělá šoufky páter Daniel Herman z KDU-ČSL. Sudeťáci byli Němci, kteří z Československa chtěli do Říše a tak jim to bylo umožněno humánním odsunem na základě rozhodnutí vítězných velmocí a dekretů presidenta Beneše. Češi si ještě dobře pamatují předválečné vyřvávání a hulákání Sudeťáků na československých ulicích ´Heim ins Reich´ a ´Lieber Lord, mach uns frei von der Tschechoslowakei´, a taky jak po okupaci v letech 1938-39 Sudeťáci freneticky vítali v Československu svého Hitlera, kterému po celou válku poslušně a ochotně sloužili. Odsunem Sudeťáci ušli spravedlivým trestům za svoji protistátní činnost proti Československu a za svoje válečné zločiny.
Tak se nám pan Jaroslav Kojzar, ten neúnavný hlídací pes „jediné správné“ (rozuměj normalizační) pravdy, ozval. Moje nedávné rýpnutí do jeho milovaných „20 bodů“ ho zjevně zasáhlo na citlivém místě – tedy někde v oblasti, kde má většina smrtelníků historickou paměť, ale on tam má jen pevně zabetonovaný archiv Rudého práva z roku 1975.
Ve svém textu s dramatickým titulkem „Jsme opravdu německý prostor?“ se Kojzar pokouší o starý známý trik: když ti dojdou argumenty o skvělém životě v kleci, začni strašit bubákem zpoza hranic. Je to fascinující podívaná. Sledovat soudruha Kojzara, jak analyzuje suverenitu, je jako poslouchat přednášku o vegetariánství od řezníka z jatek – s tím rozdílem, že soudruh Kojzar ten svůj ideologický nůž neotočil už pěkných pár dekád.
Jaroslav se nás snaží přesvědčit, že dnešní Evropa není nic jiného než rafinovanější verze německého protektorátu. Ach, ta nostalgie! Je dojemné vidět, jak se někdejší opora režimu, který nás prodal Moskvě za pár tanků a doživotní příděl toaletního papíru, dnes tak úzkostlivě stará o naši svébytnost. Kojzarův svět je černobílý: buď budeme v „bratrském“ objetí s východním medvědem (který nás sice občas trochu přidusí, ale to je jen projev lásky), nebo jsme jen bezvýznamnou provincií Berlína.
Pointa je v tom, že soudruh Kojzar ve skutečnosti neřeší „německý prostor“. On řeší svůj vlastní, velmi stísněný prostor. Ten prostor, ve kterém se čas zastavil v momentě, kdy zhasla poslední kontrolka v redakci na Poříčí. Jeho text není analýzou geopolitiky, je to jen další kapitola z nekonečného seriálu „Jak jsem se nenaučil žít v 21. století“.
Milý Jaroslave, strašení revanšismem a „německým prostorem“ fungovalo skvěle v době, kdy se lidé dívali na televizi s anténou z hliníkového vidličkového příboru. Dnes už to působí spíš jako špatně zrekonstruovaná divadelní hra z repertoáru socialistického realismu. Svět se pohnul kupředu, zatímco vy stále stojíte na stráži u závory, která už dávno zrezivěla a nikoho nepustí – ani vás k pochopení reality.
Tam není jediný argument proti textu, ale reagujete jen na to, že to napsal pan Kojzar. Klasika, pane Brázdo.
Kódl IV hlava pomazaná uvítal a vlastně nabídl naše území německému živlu který se během staletí stal domácím pánem. Stali jsme se tak územím lva kterému sedí na hlavě slepice.Brno je po Praze druhým lokajským městem pod německou helmicí.V současnosti nám vládnou fašisti proto se nelze divit ,že Míting Brno organizuje slet darebáků.Hrdost národa je znovu pošlapána tzv.demokracií.