Vyčítají nám, odpůrcům sjezdu (shromáždění) Sudeten landsmanschaftu v Brně, netolerantnost, zapšklost, bolševické myšlení, vnášení rudoprávnických klišé… Nevím, jakou nálepku nám ještě aktivisté tzv. občanské společnosti přičlení, protože prý není mírovější organizace v Evropě, než je právě SdL, a my, jejich kritici, je prý v jednom kuse jenom urážíme.
Je-li to pravda, tak proč je však stále v platnosti oněch »20 bodů« (»Stanovisko sudetoněmecké rady k sudetské otázce«), které jako programové cíle přijala sudetoněmecká rada 15. ledna 1961 a schválilo spolkové shromáždění jako zásadní dokument 7. května téhož roku? Údajně koncem devadesátých let se společnosti Ackermann-Gemeinde a Seeliger-Gemeinde pokusily text ne zrušit, ale zmírnit. V podstatě však zůstal zachován v původním znění a tedy v platnosti.
Za přispění nejen brněnské organizace Meeting Brno (Brünn), ale i vedení brněnské radnice, se tedy koncem května koná v moravské metropoli sjezd těch, kteří nezapomněli na svou sudetoněmeckou nadřazenost a jejichž programové cíle nejsou vůbec tolerantní. Navíc neodpovídají podepsaným smlouvám SRN/ČSSR (11. 12. 1973) a SRN/ČR (27. 2. 1992). Proto mě ostatně velmi vadí motocyklová spanilá cesta prezidenta Petra Pavla do Selbu na česko-bavorské dny (19. května 2023) a zdejší podání si rukou s předsedou landsmanšaftu Berndem Posseltem. Chci věřit, že snad generál v.v. oněch »20 bodů« neznal.
Chci si zároveň myslet, že ti, co ony dny sjezd (shromáždění) SDL ve výše uvedeném termínu spolupořádají, tento dokument rozčleněný na dvě části, neznají. Jinak by se jako Češi na spoluorganizaci sjezdu (shromáždění) a na dalších podobných aktivitách jistě nemohli podílet. Tedy, pokud jde vůbec o Čechy. Proto pro ně a pro připomenutí nám ostatním oněch »20 bodů«, tedy dlouhodobý program SdL, plný historických lží, dnes předkládám v plném znění bez komentáře.
»Pohled zpět
1. Sudetské otázce – a tím také »sudetské krizi« na podzim 1938 – lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919.
2. Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.
3. S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodního státu (Vielvoelkerstaat), který však byl vydáván za »československý« národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.
4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území (die geschlossenen sudetendeutschen Gebiete) 50 politických okresů (Landkreise) nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých »jazykových ostrůvků« (Sprachinselgemeinden). Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.
5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených sudetoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.
6. Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení.
7. Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.
8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.
9. Dnes žijí přes dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Okolo 800 000 sudetských Němců žije v sovětské německé zóně, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských územích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.
10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k »vyřízení« sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.
Pohled do budoucna
11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po »revizionismu pro svobodu« nebude nikdy více umlčeno.
12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.
13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (»Heimat«) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě – též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem – mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.
18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí (»čechoslovakismus«).
19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.
20. Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.«
Jaroslav Kojzar
Sudeťáci byli po jejich prohrané válce vypráskáni za svinstva proti našemu národu a proti Československu. Pustli jsme je ven slušně dveřmi, bez potrestání jejich zvěrstev proti Čechoslovákům, a Sudeťáci se sem cpou zpátky oknem. Nemyslím si, že Sudeťáci mají s touto zemí a národem dobré úmysly. Jejich činy a historie moje mínění potvrzují. Doufám, že máme rozum a nepustíme Sudeťáky zpátky do naší vlasti a společnosti. A že to nedovolíme domácí české prosudeťácké kolaboraci.
Sudeťáci, chtěli jste do Říše, tak tam zůstaňte.
Když se sudeťáci vzdají nároků na zrušení dekretů, nároků na majetek, ale i jejich vlast, kam vždy chtěli, zaplatí reparace, ať si tady klidně sjezdují od rána do večera každý víkend.
Při četbě text na iPortálu24 (což jsou, nalijme si čistého vína, jen Haló noviny, které si oblékly moderní sako, aby v nich moly nebyly tolik vidět), jsem pocítil zvláštní nostalgii. Ne však po době, kterou text vzývá, ale po časech, kdy politická propaganda měla alespoň jistou literární úroveň. Tohle je bohužel jen unavený recyklát normalizačního fňukání.
Autor se nás snaží přesvědčit, že oněch „20 bodů“ (které se tváří jako všelék na neduhy světa) je stále aktuálních. Ano, jsou aktuální asi tak, jako je aktuální návod na obsluhu parního stroje v éře jaderné fúze. Celý text je postaven na klasickém klamu: vezmeme reálné problémy dneška (které nikdo nepopírá) a nabídneme na ně odpovědi z tlejícího kompostu dějin.
Fascinuje mě ta drzost, s jakou se zde operuje s pojmem „suverenita“. Je to vtipné i smutné zároveň. Číst o suverenitě z pera ideových dědiců těch, kteří sem v roce 1968 pozvali tanky a dalších dvacet let tu dělali jen údržbáře sovětského gubernátora, vyžaduje buď pořádnou dávku cynismu, nebo totální ztrátu historické paměti.
Dle Kojzara jako obvykle svět je zlý, Západ nás zotročil a vše, co jsme po roce 1989 vybudovali, je vlastně chyba. Je to takový ten hospodský pesimismus povýšený na politický program. Autor nám servíruje vizi státu jako uzavřené konzervy, kde se čas zastavil v momentě, kdy banány byly podpultové zboží, ale „všichni měli práci“ (rozuměj: všichni se tvářili, že pracují, a stát se tvářil, že je platí).
Těchto 20 bodů není programem pro 21. století. Je to jen seznam stesků pro ty, kteří se odmítají smířit s tím, že svět je složitý, otevřený a vyžaduje osobní odpovědnost místo státního vodítka.
Milí autoři z iPortálu, historie není kruh, po kterém se můžete vrátit do bezpečí nesvobody. Historie je cesta vpřed. Vašich 20 bodů není kompasem, je to jen těžká kotva, kterou se snažíte hodit do bahna minulosti. Pro historika je to zajímavý studijní materiál, pro občana jen nebezpečný nesmysl.
A pro novináře? Jen další důkaz, že papír (i ten digitální) snese všechno. I tuhle ideologickou veteš.