Bylo to v dobách panování krále Přemysla Otakara II., když při vltavském brodu, který nesl název Vyšší, založil v roce 1259 Vok z Rožmberka cisterciácký klášter. Klášter byl nejen demonstrací moci nově vznikajícího rodu, ale také díkůvzdáním za záchranu života ve vlnách rozbouřené Vltavy. O Vokově záchraně i o stavbě kláštera se vypravuje následující příběh:
Jednoho dne si pan Vok vyjel ze svého hradu Rožmberka na projížďku. Nad krajinou se však v tom čase náhle rozpoutala hrozná bouře. Oblohou se křižovaly blesky, duněly hromy a lily se proudy vod. Přívalový déšť zvedl hladinu řeky Vltavy. Pan Vok s údivem zastavil u rozbouřené řeky. Po brodu, který užíval, nebylo náhle ani památky. Vok přesto pobídl koně a vehnal jej do bouřících vod. Proud vody však oba začal unášet hlouběji a hlouběji do vln. Jezdec, kterého běsnící proud začal strhávat z koně do vln, obrátil své prosby k Bohu. Slíbil, bude-li vyslyšen, že na místě postaví klášter. Tu náhle rozestoupily se mraky a Vok uviděl v duhové záři Anděla, který mu kynul k místu, kde se proud vody zvolnil. Vok šťastně dorazil k druhému říčnímu břehu a děkoval za zachránění. Jak Rožmberk slíbil, tak také splnil. Nedaleko zrádného brodu dal ke cti Panny Marie postavit ranně gotický kostel a při kostele vybudoval klášter. Do kláštera povolal z Horního Rakouska cisterciácké mnichy. Zbožné dílo Vokovo však vzbudilo hněv pána pekel, protože Vltava s peřejemi a brody a mnohé vystupující skalní útvary byly jeho dílem a místem, kde rád pobýval. Ďábel se rozhodl klášter zničit. V noci svolal pekelné druhy a rozkázal jim, aby zatarasili řeku mohutnou hrází tak, aby se voda z břehů vylila a údolí i s kostelem a klášterem pohřbila ve svých vlnách. Čerti se o půlnoci dali do práce a svalovali ohromné balvany se skály do řeky. Vládce pekel dílu přihlížel v místech, které se dodnes nazývá Čertovou kazatelnou. Čerti pracovali usilovně, jak jen oni dovedou, když tu však náhle odbyly hodiny na věži blízkého kláštera jednu hodinu po půlnoci. Hodina duchů minula. Pekelná cháska zanechala práce a za strašlivého rámusu zajela do pekla. Po stavbě hráze zbyla jen kupa kamenní, kterému se dodnes říká Čertova Stěna. Pohádkový příběh ztvárnila Eliška Krásnohorská v libretu poslední Smetanovy opery stejného jména. A protože měl Bedřich Smetana Vltavu rád, tak své dílo dovedl k dokonalosti.
Ale se vznikem Čertovy stěny je to podle geologů a geomorfologů jinak. Podle nich je kaňonovité údolí Vltavy včetně nezpevněných suťovitých stěn periglaciálního původu, a to včetně říčního koryta nazývaného v tomto úseku Čertovy proudy. Na jeho vzniku se podle nich nepodílely mocnosti pekelné, ale mráz, voda a led, Slunce, déšť, sucho i vítr, čili vnější geologické jevy, které svými silami rozervaly celistvou skálu v balvany, a zemská tíže je pak stáhla dolů, do údolí. Ovšem také se na tom podílely i vnitřní otřesy zemského tělesa, které narušily horninu četnými trhlinami. Avšak kdoví, zdali právě ty trhliny čerti nezpůsobili, neboť právě oni v tom podzemním pekle žijí a někdy se takovými hříčkami, jak my říkáme přírody, baví. Řečiště Vltavy je pak charakteristické nakupením obrovského množství balvanů. Většinu skalního podkladu tvoří žula, konkrétně dvojslídný granit eisgarnského typu až adamellit. Ve vrcholových partiích Luče a Čertovy stěny se nacházejí mohutné skalní útvary (mrazové sruby, skalní hradby a izolované skály – tory). Nejznámější je vrcholová skalní hradba Čertovy stěny s mohutným balvanem zvaným Ďáblova kazatelna, o kus dále se nachází vrch Strašidelník pokrytý dosud stojícími mrtvými kmeny stromů, které padly za oběť požáru v roce 1988. Oba tyto impozantní útvary se tyčí nad řekou a poskytují turistům neuvěřitelně působivý pohled dolů i na skalní útvary Luče na protější stěně údolí. Velká část obou svahů je tvořena sutí, jedním z našich největších kamenných moří.
A právě v těchto místech byla zřízena národní přírodní rezervace Čertova stěna – Luč o rozloze 140 ha nacházející se podél úseku řeky Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Byla vyhlášena v roce 1992 sloučením státních přírodních rezervací Čertova stěna (založena 1956 na pravém břehu řeky, rozloha 10 ha) a Luč (založena 1934 na levém břehu řeky, rozloha 95 ha). Rezervace pak byla roku 2005 rozšířena v oblasti pravého břehu a byl do ní také zařazen tok Vltavy mezi vlastním kamenným mořem a Loučovicemi.
V kamenném moři jsou balvany nepokryté zeminou a obrostlé pouze reliktními mechy a lišejníky. V okrajových částech roste reliktní suťový bor tvořený borovicí lesní a břízou bradavičnatou, jehož podrost osazují hlavně nenáročné acidofilní druhy jako vřes, borůvka a brusinka s výraznou spoluúčastí mechového patra. Poblíž řeky se nachází stanoviště s výskytem kriticky ohrožených rostlin – cídivky zimní a růže převislé. Dále se zde vyskytují ohrožené druhy vřesovec pleťový, vlochyně obecná, dub zimní (jeden z nejvýše položených přirozených výskytů v ČR), terčovka prstencová (vzácný lišejník, který byl v ČR nalezen jen zde), užovka hladká, ještěrka živorodá a další.
Ze skalky poblíž vrcholu Luče (933 m, přístupný po modré značce z Loučovic) je nádherný výhled na celé přilehlé vltavské údolí, Čertovu stěnu a také na část Lipna.
Jako Čertovy proudy (též Čertovy schody či Čertovy kameny) bylo původně nazýváno řečiště Vltavy od Lipna až po Vyšší Brod. Úsek zahrnutý do rezervace (asi 800 metrů) představuje nejnebezpečnější část Čertových proudů plný obrovského množství až několikatunových balvanů, v nichž voda za staletí svého působení vymlela spoustu roztodivných tvarů, mimo jiné například i tzv. obří hrnce o průměru větším než metr. V korytě řeky se pak nachází jeden obzvláště velký balvan s dolíkem, který má být otiskem ďáblova palce.
Podle místních legend byl vrch Strašidelník pohanským posvátným místem, kde Slované uctívali boha Svaroha, boha ohně a kovářství.
Krásné místo přírody, či čertů, v každém případě pak stojí za zamyšlení, co všechno krásného v naší přírodě je.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora