»Ať vždy svítí slunce!« Dívka, která změnila průběh studené války, zemřela před 40 lety při leteckém neštěstí

Včera tomu bylo přesně 40 let, kdy zemřela při leteckém neštěstí Samantha Smithová, »malá velvyslankyně míru«, která se proslavila svým dopisem vůdci SSSR Juriji Andropovovi.

Dopis míru

Samantha Smithová se narodila 29. června 1972 v Houltonu ve státě Maine. Její otec byl učitel angličtiny a matka sociální pracovnice.

Jméno desetileté Samanthy se rozlétlo po celém Sovětském svazu i ve světě poté, co na podzim roku 1982 napsala dopis vůdci SSSR, předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu, generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Juriji Andropovovi. K tomuto činu ji inspiroval článek v časopise Time věnovaný šéfovi SSSR, který se právě dostal k moci. V článku se psalo, že Andropov by mohl být pro Spojené státy nebezpečný a že za jeho vlády nelze vyloučit novou válku.

»Byla neděle odpoledne. Četla jsem nejnovější číslo časopisu Time s fotografií Andropova na obálce. Řekla jsem Samantě, jak skvělé by bylo, kdyby měl nějaké nové nápady na to, jak by Amerika a Sovětský svaz mohly žít v míru. Musela jsem najít velmi jednoduchá slova, abych jí vysvětlila, co je studená válka,« řekla Samanthina matka Jane v rozhovoru pro ruskou službu BBC.

Samantha se zeptala své matky: »Jestli se ho všichni tak bojí, proč mu někdo nenapíše dopis a nezeptá se ho rovnou, jestli chce válku, nebo ne?«

Dívka tedy napsala Andropovovi dopis: »Vážený pane Andropov, jmenuji se Samantha Smithová. Je mi deset let. Gratuluji k nové práci. Velmi se obávám, že mezi Ruskem a Spojenými státy vypukne jaderná válka. Budete hlasovat pro zahájení války, nebo ne? Pokud jste proti válce, řekněte mi prosím, jak pomůžete válce zabránit? Samozřejmě nejste povinen odpovědět na mou otázku, ale ráda bych znala odpověď. Proč chcete dobýt celý svět, nebo alespoň naši zemi? Bůh stvořil svět proto, abychom spolu žili a starali se o něj, ne abychom ho dobyli. Prosím, dělejme, co chce on, a všichni budou šťastní.«

Dopis dívky byl zveřejněn v sovětských novinách Pravda, ale odpověď nepřišla. Samantha poté napsala druhý dopis, ale adresovala ho sovětskému velvyslanci ve Spojených státech Anatoliji Dobryninovi. Zeptala se, zda Andropov odpoví na její otázky, a poznamenala, že její věk není důležitý.

Nakonec 26. dubna 1983 dostala odpověď přímo od Jurije Andropova. Dopis byl napsán v ruštině a byl doprovázen anglickým překladem. Byl datován 19. dubna 1983.

»Zdá se mi – soudím z dopisu – že jste statečná a čestná dívka, podobná Becky, přítelkyni Toma Sawyera ze slavné knihy vašeho krajana Marka Twaina. Tuto knihu znají a milují všichni chlapci a dívky v naší zemi. Píšete, že se velmi obáváte jaderné války mezi našimi dvěma zeměmi. A ptáte se, zda děláme něco pro to, abychom válce zabránili. Vaše otázka je nejdůležitější, jakou si může položit jakýkoli myslící člověk. Odpovím vám vážně a upřímně. Ano, Samantho, my v Sovětském svazu se snažíme udělat vše pro to, aby mezi našimi zeměmi nebyla žádná válka, aby na Zemi vůbec nebyla žádná válka. To si přeje každý sovětský člověk. To nás naučil velký zakladatel našeho státu Vladimir Lenin. Sovětský lid dobře ví, jak hrozná a ničivá věc je válka. Před 42 lety nacistické Německo, které se snažilo ovládnout celý svět, zaútočilo na naši zemi, vypálilo a zničilo tisíce našich měst a vesnic, zabilo miliony sovětských mužů, žen a dětí. V této válce, která skončila naším vítězstvím, jsme byli ve spojenectví se Spojenými státy, společně jsme bojovali za osvobození mnoha národů od nacistických útočníků,« napsal tehdy Andropov.

»Dětská diplomacie«

Andropov pozval Samanthu, aby přijela do Sovětského svazu, poznala zemi, setkala se se svými vrstevníky a navštívila tábor Artěk na moři. »A uvidíte sami: v Sovětském svazu jsou všichni pro mír a přátelství mezi národy,« zdůraznil šéf Sovětského svazu.

Samantha pozvání přijala a v červenci 1983 přijela s rodiči do SSSR. Během svého dvoutýdenního pobytu v této zemi navštívila Moskvu, Leningrad a Artěk.

Ve své knize Cesta do Sovětského svazu Samantha popsala své dojmy z příjezdu do Artěku: »Když jsem slezla z rampy, přiběhli ke mně pionýři s kyticemi květin. Skandovali: ‚Samantho! Samantho!‘ A vyslovovali mé jméno po svém. Byla s nimi zábava, smích neustal ani na vteřinu.«

Artěk

V samotném Artěku byla Samantha přivítána podle ruského zvyku – chlebem a solí, tanečnice předvedly pro hosta své číslo a v táboře panovala atmosféra všeobecné radosti. Později Samantha uvedla, že dny strávené v dětském táboře patřily k nejzářivějším a nejnabitějším v jejím životě. Dívka se spolu s dalšími dětmi účastnila všech akcí v Artěku, například festivalu Neptun.

Samantha měla na sobě pionýrskou uniformu s bílomodrou kravatou, naučila se písně Ať vždy svítí slunce a Duše námořníka, absolvovala exkurzi do Livadijského paláce a poslala moři vzkaz v láhvi.

Cesty po SSSR

V sovětské metropoli se zúčastnila prohlídky Kremlu. Položila květiny na místo pohřbu Jurije Gagarina a k hrobu neznámého vojína, navštívila Leninovo mauzoleum, zúčastnila se hry ve Velkém divadle a představení v Moskevském cirkusu.

V Leningradu se setkala s dětmi v Paláci pionýrů a navštívila Divadlo opery a baletu. Dozvěděla se o obléhání města během druhé světové války a ukázali jí deník Tani Savičevové. Navštívila také Petrodvorec.

Těžce nemocný Andropov se se Samanthou nemohl setkat, ale mluvili spolu telefonicky. Hlava SSSR jí věnovala fotoalbum z jejích cest po zemi.

Právě po těchto událostech se objevil výraz »dětská diplomacie«. O této návštěvě široce psal sovětský i americký tisk, a proto se o Samantě často říká, že zvedla »železnou oponu«. Jak později uvedla Samanthina matka, i když se země snažily její dceru využít v informační válce, národy obou zemí z toho jen profitovaly.

»Díky Samanthině cestě byly v televizi v USA poprvé ukázány sovětské děti, jak si hrají. Předtím nám ukazovali jen přehlídky s tanky a vojáky. A sovětský lid poprvé viděl, že i Američané mají rodiny,« poznamenala Jane.

Samantha sama věřila, že jejím posláním je mír a přátelství mezi dětmi; psaly jí děti z celého světa, zejména ze Sovětského svazu. V jednom ze svých posledních dopisů Společnosti USA-SSSR Samantha poznamenala: »Potkala jsem mnoho zajímavých a laskavých lidí, kteří mi umožnili podívat se na svět novým způsobem. Byla jsem opravdu šťastná a nikdy nezapomenu na přátelské teplo dopisů, které dostávám od dětí z celého světa. Někdy se čtení těchto dopisů zdá ještě vzrušující než samotná cesta. Ale je jich tolik a nemohu na všechny odpovědět. Omlouvám se vám za to a děkuji vám za všechny vaše úžasné dopisy, které jsou mi velmi drahé. Podle mého názoru by se lidé našich zemí měli společně věnovat sportu, vědě, umění – pak budeme vždy věřit, že mír je možný. Ať je vždy slunce! Ať je vždy obloha!«

Smrt

Po návratu ze SSSR začala být Samantha zvána do různých televizních projektů.

25. srpna 1985 se vracela domů se svým otcem Arthurem po natáčení televizního seriálu Lime Street v Londýně. Letěli malým dvoumotorovým osobním letadlem Beechcraft 99 americké letecké společnosti Bar Harbor Airlines z Bostonu do Bangoru ve státě Maine s mezipřistáními v Auburnu, Waterville a Augustě.

Let se uskutečnil za obtížných povětrnostních podmínek a v noci. Když se letadlo blížilo k letišti Auburn-Lewiston, narazilo do stromů a shořelo 1 km od konce ranveje. Zahynuli oba piloti a šest cestujících, včetně Samanty a Arthura Smithových.

Letadlo nebylo vybaveno palubním magnetofonem ani černou skříňkou. Sovětská média předložila verzi, že mimořádná událost mohla souviset se Samanthinými mezinárodními mírovými aktivitami a že katastrofu mohla zorganizovat CIA.

Podle zprávy o vyšetřování havárie, kterou 30. září 1986 zveřejnil americký Národní úřad pro bezpečnost dopravy, byla pravděpodobnou příčinou nehody jednání pilota, který spustil letadlo pod přistávací sestupovou dráhu a neprovedl přistání. Situaci ještě zhoršila porucha pozemního radaru.

Samanthina matka obvinila ze smrti svých blízkých leteckou společnost Bar Harbor Airlines. Spor byl urovnán mimosoudně, letecká společnost vyplatila peněžní odškodnění.
Letecká havárie, při níž zemřela »malá velvyslankyně míru«, jež přispěla k oteplení vztahů mezi východem a západem, se stala přelomovou-symbolickou událostí.

Život v míru ovšem není samozřejmostí ani 35 let po skončení studené války…

(is)