Analýza: Cenová tvorba za socialismu neznámá?

Slýchám často, že hodnotové vztahy za tzv. reálného socialismu nelze brát vážně, protože je neprověřoval trh. Slýchám též i od makroekonomů, že vlastně nevědí, jak se ceny za socialismu vytvářely. Podívejme se na to blíž.

Je pravda, že zejména v oblasti průmyslových výrobků existovaly ceny stanovené individuálně a ne vždy bylo zřejmé, na základě čeho byly stanoveny. Jistě byly i případy, kdy rozhodoval ten či onen skrytý lobbing příslušných výrobců.

Občasné nářky, že potřeby našich obchodních partnerů se změnily a že se jim musíme někdy i nákladně přizpůsobit, jsou bezpředmětné. Takový trh holt je.

Je pravda, že základní zásada ekonomického zákona hodnoty, tj. že suma cen je suma hodnot a odchylky od hodnoty nahoru i dolů se vzájemně vyrovnávají, platila, a že z tohoto důvodu odmítat makroagregáty tehdejší socialistické ekonomiky, je neodůvodněné. Vím, že odhad míry »skryté« inflace za socialismu (ještě aktuálnější je ale po roce 1989) je pro některé vděčné téma, byť se obvykle přehání. Totiž, určit zdůvodnění vyšší ceny vyšší užitnou hodnotou výrobku či prostou inflací, je těžké. Je ale pravda, že některé odchylky cen od hodnoty neměly objektivní zdůvodnění.

Je též pravdou, že export, který hrál v otevřené československé ekonomice vždy velkou roli, ekonomickou hodnotu podstatné části zejména průmyslových výrobků prověřoval, což byla významná opora pro cenotvorné orgány při stanovování jejich cen na vnitřním trhu. Často se zapomíná, že rozsáhlý vývoz celé řady investičních celků socialistického Československa znamenal zpravidla ekonomickou výhodu, protože si finální dodavatel může říci o podstatně vyšší cenu než dodavatel subdodávek. Obráceně platí, že zničení československého investičního strojírenství po roce 1989 v rámci podivné transformace Václava Klause a spol v zájmu zahraniční konkurence nás těžce poškodilo a učinilo z nás dodavatele subdodávek, často pracující s minimálním ziskem »ve mzdě«.

Je pravda, že od vynucené měnové reformy se v letech 1953-67 dařilo udržovat stabilní ceny a dokonce je mírně snižovat, resp. na místo inflace byla mírná deflace. Vysoký růst produktivity práce to umožňoval. Ale růst nákladů, zejména mzdových, později i materiálních a energetických, si následně vynucoval určité zvyšování cen.

Otázkou je poměrně složitý systém vyrovnávacích plateb, tzv. cvrček.

Ceny zboží a služeb základní spotřeby

Ceny zboží a služeb základní spotřeby (bydlení, paliva, energie, potraviny, vodné, stočné, některé služby) byly stanovovány uměle nízko a ceny průmyslového spotřebního zboží, zejména luxusnější povahy, uměle vysoko. Bylo to dobře? V zásadě ano, ale ne ve všech případech. Taková praxe jistě přispívala k odstranění chudoby. Uspokojení základních hmotných potřeb širokých vrstev obyvatelstva lze datovat do let 1965-75). Také ale stimulovala některé nežádoucí jevy, zejména plýtvání ve spotřebě. Vysoké cenové rozdíly stimulovaly také legální i nelegální dovoz určitých výrobků z ciziny, resp. cenovou politiku se podařilo sladit jen s někdejší Německou demokratickou republikou.

Bydlení bylo za socialismu velmi levné, a to jak nájemní, tak podnikové, tak družstevní, tak vlastní. Velmi nízká cena nájemního bydlení ale vedla nejednou i k zanedbávání údržby a oprav příslušného bytovaného fondu, což bylo negativní. Vysoké státní dotace na družstevní i individuální bytovou výstavbu a politika levných stavebních pozemků ji činilo rovněž levnou. Jistě i proto reálný socialismus neznal bezdomovectví, o prudce rostoucím bytovém standardu nemluvě. V roce 1982 byla přijata přísnější norma teplotěsnosti nových budov.

Nízké byly ceny paliv a energie. Silně průmyslové Československo mělo nepřekvapivě vysokou spotřebu paliv a energie, kterou podporovalo i jejich nízkými cenami. V 70. a v 80. letech se navíc uplatňovala i tzv. záporná daň z obratu na uhlí, plyn a elektřinu, tj. dotace cen jejich spotřeby. Byla to zjevná chyba. Přispívala k vysoké energetické a následně i ekologické náročnosti rozvoje a k destimulaci opatření na úspory paliv a energie. Některá opatření na úspory paliv a energie se v rozporu se společenskou efektivností nevyplatilo realizovat. Tato politika byla pod tlakem prvního a druhého ropného šoku opouštěna jen částečně. Jistě i proto, že se Československo neorientovalo na v letech 1960-73 levnou ropu a následně nedostalo do zničující sociálně ekonomické krize let 1974-75 a 1980-80 jako tehdejší vyspělé kapitalistické státy. Ale i menší ekonomická krize v roce 1982 byla způsobena primárně citelným vynuceným zdražením paliv a energie s cílem obnovit ekonomickou rovnováhu. V případě ropy se uplatnilo i snížení dodávek ropy v důsledku havárie na Sibiři. Snaha o prudký obrat od uhlí k tehdy levné ropě v letech 1968-69 byla dobově podmíněné diletantství. Nějak se zapomnělo, že jsou odvětví, které nelze řídit podle momentálních kritérií trhu.

Politika levných potravin měla i negativa

Nízké byly ceny potravin. V 70. a v 80. letech se uplatňovala tzv. záporná daň z obratu, tj. dotace spotřeby potravin. Politika levných potravin byla i reakcí na polohladovou existenci širokých vrstev obyvatel za kapitalismu, dovršenou nacistickou okupací let 1939-45. Problém byl, že rychle rostoucí spotřeba potravin byla sice v rozhodující míře zajišťována z domácích zdrojů, ale časem stále více stimulovala slavnosti obžerství a otylost, s negativními dopady na zdraví otylých jedinců, kterých rychle přibývalo. Také některé formy intenzifikace, zejména zemědělské rostlinné výroby, byly problematické pro ekologickou nešetrnost ke krajině. Efektivnější bylo zápornou daň na potraviny odstranit a možné negativní sociální dopady na nízkopříjmové vrstvy občanů kompenzovat přiměřenými sociálními dávkami.

Zvlášť nízké byly ceny vodného a stočného. Rozšiřování vodovodů a kanalizací patří k předním vymoženostem civilizace, byť toto pokrytí území dodnes není u nás stoprocentní. Bez značných dotací z veřejných rozpočtů se neobejde. Nevedlo to ale k hospodárnosti při spotřebě vody tím spíš, že dlouho nebyly k disposici vodoměry pro každou domácnost, takže se platil jakýsi průměr spotřeby vody nezávisle na konkrétní spotřebě. Problémem bylo i chronické zaostávání výstavby a modernizace čistíren odpadních vod za rychle rostoucími potřebami. I proto mohlo být vodné a stočné tak nízké. Velmi nízké byly i platby za komunální odpad, kde proti dnešku měl mnohem větší podíl popel z topení uhlím a dřevem. Základní problém ale byl, že v Československu až do roku 1991 chyběl zákon o odpadech.

Jaký byl vývoj v zemědělství

V zemědělství se v letech 1965-89 uplatňovala politika odbourávání dotací cen vstupů do zemědělství, klasicky dotací cen průmyslových hnojiv, prostředků chemické ochrany ad. Z menší části se toto odbourávání dotací promítalo do zvýšení výkupních cen zemědělské produkce, z větší části bylo utlumeno zhospodárňováním zemědělské výroby a růstem výnosů a užitkovosti, takže se zvýšení cen »rozpustilo« ve větším objemu produkce. Výkupní ceny zemědělské produkce se stanovovaly na základě nákladů zemědělců hospodařících v rozhodujících přírodních podmínkách s tím, že zemědělcům hospodařících v nadprůměrných přírodních podmínkách se mimořádné zisky odčerpávaly daní z pozemku a zemědělcům hospodařícím v horších přírodních podmínkách se hradily dotacemi. Tento model nefungoval stoprocentně, resp. bohaté zemědělské podniky se hromadily v příznivých přírodních podmínkách, zatímco chudé zemědělské podniky v podmínkách přírodně nepříznivých. V průměru.

Podobná byla i tvorba cen surového dřeva. Bylo ale nutné přihlížet i k nákladům na znovuzalesnění vytěžených ploch. Nemohlo se stát, že pro výkyvy trhu se dřevem měl dřevozpracující průmysl problém zajistit si svou základní surovinu – dřevo.

Dopravní politika byla vyrovnaná

V infrastrukturních odvětvích doprava a spoje se při tvorbě cen vycházelo rovněž z rozhodujících výrobních podmínek. Obyvatelstvo tyto služby získávalo za nízké ceny, hospodářská sféra za ceny vysoké k úhradě nízkých cen pro domácnosti (tzv. nepřímé křížové dotace). V železniční dopravě ztrátovost osobní železniční dopravy pokrývaly zisky z nákladní železniční dopravy. Rychlá náhrada nehospodárné parní trakce trakcí elektrickou a motorovou (v Česku v letech 1958-80) a povinné využívání železniční dopravy všemi většími podniky pro přepravu rozhodující části svých vstupů i výstupů umožňovaly efektivní rozvoj dopravy s prioritou šetrné železniční dopravy. Převažující ztrátovost veřejné osobní dopravy bylo, je a bude nutné řešit dotacemi z veřejných rozpočtů.

Rozumnou dopravní politikou se v Československu dařilo udržovat stav, kdy nebyla zanedbávána údržba a opravy stávající komunikační sítě (až na výjimky typu zrušený důl, velké vojenské výcvikové prostory či hraniční pásmo), a relativně vyrovnaný byl rozvoj jednotlivých dopravních oborů. Dopravní politika také nesledovala maximální růst přepravních potřeb, viz komplexní výstavba sídlišť včetně občanské vybavenosti aj. Hrubých chyb v rozvoji dopravy bylo minimum. Rozvoj byl prý pomalejší než dnes, ale vyrovnaná dopravní politika je pro megalomanskou vládní a EU dopravní politiku po roce 1989 nedostižným snem. Zejména odlehlejší venkov má smůlu. To je velmi špatné.

Místo zpoplatnění užívání silnic a později i dálnic se uplatňovala daň z motorového vozidla, která reálně měla funkci poplatku za užívání silnic. Zrušena byla v roce 1974 jako kompenzace prvního zdražení pohonných hmot v důsledku prvního ropného šoku. Za 14 dní října 1973 se světová cena ropy zvýšila 4,5krát a éra levné ropy odešla do věčných lovišť. Samotný první ropný šok měl v Československu ale jen malý dopad. Byl ale zesílen změnou pravidel určování cen paliv a energie v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Nově se zavedl princip odvozování cen paliv a surovin na základě průměru posledních pěti let. Do té doby platily ceny platné v příslušné pětiletce odvozené od průměru stejných cen v pětiletce předchozí. Zdražování pohonných hmot zvyšováním daně z obratu pokračovalo a do značné míry financovalo nákladný rozvoj silniční dopravy. Připočteme-li potlačení pokusu rychle přeorientovat československou dopravu po vzoru Západu z převážně železniční na převážně silniční v letech 1968-70 a dlouhodobě uplatňovanou vysokou sazbu daně z obratu na osobní auta, lze konstatovat, že dopravní politika socialistického Československa byla vyrovnaná.

Preference školství a zdravotnictví

Obtížné je hodnotit cenotvorbu ve službách, vzhledem k jejich značné rozmanitosti. Významné byly služby »společenské spotřeby«, počínaje jednotně řízeným, efektivním školstvím a zdravotnictvím. Za relativně nízký peníz zajišťovaly relativně vysoký efekt. Zajímavé je i srovnání levných socialistických dětských letních dvou až čtyřtýdenních táborů, pokrývající asi 90 % dětí, s dneškem, kdy drahé, zpravidla jednotýdenní tábory, jsou ekonomicky nedostupné pro významnou část dětí, přitom mívají atraktivní, ale často také značně riskantní program.

Tendence nahrazovat naturální spotřebu nákupem zboží a služeb je dlouhodobá. Zatímco za socialismu šlo spíš o efekt samotného rozvoje, za kapitalismu bývá tržně násilně prosazován z důvodů zvýšení tržeb, a to se vydává za prosperitu.

Za socialismu se v případě zemědělské rostlinné a dřevní lesní produkce uplatňovaly určité náhrady za škody způsobené průmyslovými exhalacemi. Dnes ze zákona objektivní škody nese poškozený, nikoliv původce. Pravda, po zohlednění inflace jsou zřejmě nižší. Tedy, až do nedávné obří kůrovcové kalamity, na níž se vydatně podílel diletantismus polistopadové lesnické (ne)politiky. Jejich vyčíslování bylo a je problém. Naopak prudce narostly škody způsobené po roce 1989 výrazně preferovanou silniční dopravou a převážně živelnou výstavbou, zvláště pak ve velkých městech. O jejich cenovém efektu lze asi jen spekulovat. Tedy, ceny nemovitostí, zejména bytů, se staly nemravně vysoké a dnes už i pro středně příjmové vrstvy obyvatel nedosažitelné.

Jan Zeman