Historik, publicista a ředitel Institutu české levice Josef Skála se proti pořádání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu angažuje již od samého počátku, kdy byla jeho lokace do moravské metropole oznámena. V tomto směru patří mezi nejaktivnější odpůrce. »Sjezd ‚vyhnanců‘ v zemi, odkud je vykázaly antihitlerovské mocnosti, je provokací sám o sobě,« tvrdí Skála v rozhovoru pro iportaL24.cz. Připojuje, že zákaz sjezdu by jen trochu suverénnější moc zvládla levou zadní. »Na Slovensku je útok na Benešovy dekrety trestným činem. Z Polska bylo odsunuto víc Němců než od nás. Seance ‚vyhnanců‘ tam nikdo nepořádá,« vypočítává Skála.
Je konání brněnského sjezdu opravdu takové chucpe? Vždyť Bernd Posselt a další členové SdL přišli vesměs na svět až po II. světové válce…
Tím méně by měli mít důvod tlačit na zvrácení jejích výsledků. Útočí na dekrety prezidenta Beneše. A tedy na pilíře naší suverenity a právních jistot. Cílem je i majetkový revanš, a ne že ne. Landsmanšaft založilo nacistické podsvětí – v byrokracii, justici i s oficírskými lampasy. Jedinou výjimkou byl Wenzel Jaksch, sociální demokrat a předválečný poslanec. Před Hitlerem sice emigroval, už za války však byl ve střetu i s naší exilovou reprezentací. Poválečné Československo žádal vtěsnat do hranic po mnichovské loupeži. O »vyhnání« i »okradení« řeční i vedení landsmanšaftu, narozené po válce. »Lidská tvář«, v níž pózuje, mámí jen naivky a konjunkturální týpky.
Již na konci ledna jste pod vaším ideovým vedením poslali vládě a zákonodárcům ČR otevřený dopis proti konání sjezdu. Nyní vládní koalice vyzývá pořadatele, aby od akce upustili kvůli smíru ve společnosti. Je to pro vás dostačující? A berete to i jako dílčí výsledek vašeho snažení?
My jsme už tehdy skutečně vyzvali vládu a všechny zákonodárce ke krokům stopou Edvarda Beneše a celé poválečné reprezentace. Režimní média ten otevřený dopis vymlčela. K odpovědi se neměli ani adresáti. My to nevzdali. A pořádali další veřejné mítinky. I sérii pořadů v alternativních médiích. Teprve pak se zapojili i někteří poslanci. Až po šéfa dolní komory Tomia Okamuru. Ten se ztotožnil i s našimi zásadními požadavky. Slovo si vzali i exprezidenti Zeman a Klaus. Argumentům, znějícím už měsíce, tím dodali větší váhu.
Poslanecká sněmovna to řeší až těsně před brněnskou provokací. Pokrok je to i tak. Přístupu Edvarda Beneše a poválečné vlády však nesahá ani po tkaničky. Sněmovna vypotila jen zdvořilou supliku. Posselt a jeho parta ji uvážit mohou, ale nemusí. Že ji budou ignorovat, dali najevo už dřív, než se ve Sněmovně začalo jednat. Co to vypovídá o naší suverenitě, nechápe jen ťulpas nebo fanatik.
Co by měl Sudetoněmecký landsmanšaft udělat, abyste kývl na to, že pořádání sjezdu v ČR není nic proti ničemu? Přejmenovat se? Vzdát se majetkových nároků? Uznat dekrety prezidenta republiky, tzv. Benešovy, jako nezpochybnitelnou a integrální součást našeho právního systému?
Sjezd »vyhnanců« v zemi, odkud je vykázaly antihitlerovské mocnosti, je provokací sám o sobě.
Zkusme si na vteřinu představit změnu, znějící zatím jako z jiného světa. Tedy úplně nové vedení spolku, zastupujícího odsunuté Němce, který by dobrou vůli jen trapně nepředstíral. To první, čím by musel začít, by byl tvrdý tlak na úhradu německých reparací. To druhé – rezignace na úplně všechny majetkové a finanční nároky. Jak vůči naší zemi, tak všem právnickým i fyzickým osobám bez výjimky.
Takto orientovaný landsmanšaft by si musel uložit i jinou prohibici. Naprosté embargo na vše, co nám podsouvá německý výklad proti suverénní české interpretaci. A na důkaz, že to myslí vážně, by inicioval i výzkum a publicitu na jedno závažné téma. Ve stínu zůstávalo i leckdy v minulosti. Dnes se obrací rovnou vzhůru nohama. Řeč je o kardinální roli henleinovské smečky v tažení, mířícím ke světové válce. Čím by si sladká Francie a hrdý Albion umyly v září 1938 pracky, nemít po ruce masu ječící, jak moc ji prý Praha »terorizuje«? Troufl by si Hitler napadnout Československo celé, a tedy včetně pohraničních opevnění? Rozmlouvaly mu to i desítky vlastních generálů. Kudy by potom získal koridor k válce – a nejen nach Osten? Kde jinde by přišel ke zbraním a zbrojovkám, které mu spadly do klína u nás? Měla by pak kaskáda blitzkriegů stejnou šanci, jako po mnichovanské inscenaci?
Mnichov už není jen pojmem pro zradu a diktát v září 1938. Stal se z něj terminus technicus. Zkratka pro podvraťácká darebáctví, spáchaná pátou kolonou na dálkový ovladač. Jednou »jen« s cílem změny režimu. A jindy dokonce – s cílem zfabrikovat casus belli. Kompars Mnichova 1938 za to dostal zvláštní metály. Hitler je udělil většině německých mužů z našeho pohraničí. Spousta z nich má i potomky, kteří tou žlučí netrpí. Zdobí i část německé vědy a publicistiky. Tím cennější to je spojenec. Proti tirádám o »vyhnancích« z našeho pohraničí. I proti mnichovanským habaďůrám, řízeným dnešními válečnými magory.
Přesně před týdnem na semináři v Poslanecké sněmovně vystoupili k tématu i někteří historici. A padly dvě zajímavé myšlenky. Historik a slavista Michal Téra řekl, že v německém prostoru se sice pomalu, ale stále častěji objevuje myšlenka, že mezi oběti II. světové války je třeba započítat i Němce. »Nesmíte vůči nám uplatňovat kolektivní vinu za nacismus, zatímco vy se musíte kolektivně kát. Kolektivní vina byla vystřídána kolektivní nevinou, což je základní premisa, a s tím přichází i relativizace viny za II. světovou válku,« cituji docenta Téru. Budete s ním souhlasit, nebo polemizovat?
Michal Téra patří k velkým talentům historické vědy. Kříží kordy s »narativy«, které nás, Slovany, ostouzí jako zboží druhé jakosti. Drtí i žvást o naší »příslušnosti na Západ«. A demaskuje germánskou nevůli k rovnoprávným vztahům, lemující vzájemné vztahy po dlouhá staletí. Tím pádnější má i mandát k citovanému výroku. Podepsal bych ho bez váhání. A ještě dál rozvinul. Třeba někdy příště.
A ještě jedna citace. »Sudetští Němci nebyli svedeni nacismem ve 30. letech, oni ho prostě vytvořili,« řekl filozof a filolog Jiří Hejlek. Opět vás poprosím o názor…
Jirka to jistě nemyslel tak, že by Hitler a Goebbels chodili na kondice k Henleinovi. Nacismus bujel v teroristické monstrum, už když kápa německé iredenty zasedala v československém parlamentu. Kuráž i prostor k agresím mu však dodala skutečně až masová vlastizrada, ústící v Mnichov 1938 a 15. březen 1939. Teprve pak se wehrmacht rozjel bez zábran. Od Polska až po La Manche – za pouhých deset měsíců. Henleinovská sebranka tak sehrála roli, v níž neměl kdo alternovat.
Kritizujete přepisování dějin a relativizaci válečných zločinů. Kdo podle vás o něco podobného usiluje? A proč má oporu u řady českých politiků, neziskovek, ale i části akademické veřejnosti? Co k tomu dotyčné vede?
Tak plošně a neurvale, jako dnes, se dějiny mrzačily naposled za »druhé republiky«. A logicky i za »protektorátu«. Dobové kulisy jsou jiné. Pohnutky ale pokleslé a nebezpečné i dnes. Prazdrojem prvé je fiasko divukrásného »konce dějin«, v němž jsme si měli dávno lebedit. Ten švindl se hroutí v přímém přenosu. V zemích našeho typu i v globálním měřítku. To proto ta satanizace spravedlivějších a bezpečnějších časů.
Neméně akutní je i druhý motiv. Z někdejších »periférií« vyrůstá tvrdý konkurent. Předhání Západ ekonomicky – a stále víc i na poli inovací. Vládne většině klíčových nerostů. Zahrnuje i mocnosti, garantující jaderný pat. Hegemonii »zlaté miliardy« zvoní hrana. »Elity« bez zásluh to vábí do válečných hazardů. Své pravé libido musí bedlivě tutlat. Tím víc opruzují »obrazy nepřítele«. A tedy i »dějinami«, przněnými k nepoznání. Západ v nich figuruje jako nezištný dárce Dobra. Mocnosti, o něž si láme zuby – jako Lucifer věčného Zla.
Je to hodokvas obskurantismu. Zároveň ale parádní kšeft. Seance miliónových chlívků jsou exemplářem do čítanek. Kdy na nich zaznělo naposled – cokoli originálního, natož pak moudrého a produktivního?
Dobrá, ale pojďme tedy k samé podstatě věci – je podle vás ještě šance sjezd zrušit? A co pro to uděláte vy osobně, případně Institut české levice?
Jen trochu suverénnější moc by to zvládla levou zadní. Na Slovensku je útok na Benešovy dekrety trestným činem. Z Polska bylo odsunuto víc Němců než od nás. Seance »vyhnanců« tam nikdo nepořádá.
Většina českých mocenských špiček má jiné priority. A tak se více než proti sudeťácké provokaci vymezují vůči vlasteneckým protestům. V dojemných obavách, aby prý »nepoškodili česko-německé vztahy«.
Má to i zlověstnější kontext. Český prezident agituje za Spojené státy evropské. Naše ústava sice stále platí. Je o svébytné zemi, kde je suverénem vlastní lid. Konstrukce, hlásaná z Hradu, by zrušila právě to. Zrovna teď, kdy kancléř Merz haraší, že svoji zemi změní v hlavní vojenskou velmoc Evropy. Bundeswehr se má stát půlmiliónovou armádou. Mužům od 19 do 45 let už oznámil, že kdo chce do zahraničí na 3 měsíce a déle, musí mít khaki povolení. I Merzova agitace však vlastně jen opisuje. Právě od Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ten se Spojených států evropských domáhá už řadu let. I o tom je jeho sjezd svolaný do Brna. Zrovna když ten samý cíl razí i pražský Hrad.
Institut české levice to sám nezvrátí. Dělá však, co se dá, pro zviditelnění celé hrozby. Budeme aktivní součástí protestů přímo v dějišti brněnského sjezdu. A na samém hrotu odporu i později. Ne v lajdáckém pohodlí uzavřených sezení. Ale směrem k co nejširší veřejnosti. A v těsném spojení se stále víc spojenci. Včetně antifašistů a protiválečných sil přímo z Německa. Slovo už dostali i na mítinku na pražském Můstku v polovině března.
Petr Kojzar
FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková