Vatutin, Šuchevyč, malé zamyšlení

Bylo to pár týdnů po XX. sjezdu, kdy jsem se skupinou dalších pražských vysokoškoláků dorazil do Kyjeva. Náš spací vagón, na který jsme přestoupili v Čierné n./T. nás měl provázet po celou naši cestu, která směřovala dál do Leningradu a Moskvy, a stal se také při naší dvoudenní návštěvě města i tady naším hotelem. Čekala nás beseda se zdejšími studenty na univerzitě, mimochodem – tady jsme se poprvé dozvěděli o Chruščovově referátu o kultu osobnosti, měli jsme možnost navštívit prastarou Sofijskou katedrálu, která byla jen zázrakem ušetřena v bojích o město, dívat se od mohutné sochy Matky Vlasti, kde nám vyprávěli o boji o Kyjev, na protější břeh širokého Dněpru na prastarý klášter pravoslavné církve, či procházet se po nově postaveném Kreščatiku, hlavní třídě ukrajinské metropole. Všude tam jsem vzpomínal na boj našich a sovětských vojáků, kteří počátkem listopadu 1943 dobývali festung Kyjev. Tehdy už jsem znal jména hrdinů – Vatutin, Sochor, Tesařík… Neznal jsem jen jméno Buršík, který byl také vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR a zbytečný pozdější politický přístup nám ho měl vymazat z mysli.

Vatutin byl velitel frontu, ti druzí byli těmi, kdo první pronikli až do srdce Kyjeva na Kreščatik. Tehdy tam ovšem nestál už ani jediný celý dům, z trosek se možná ještě kouřilo a dým zakrýval hořící nacistické tanky a bývalá bojová postavení wehrmachtu.

Je jedenaosmdesát let od doby tehdejších bojů a šedesát osm let od mé zmíněné návštěvy. Tehdy mně bylo tolik, co jmenovaným československým hrdinům a dalším, kteří také obdrželi vysoká sovětská a československá vyznamenání – Janka, Šteinera, Petrase, Bražiny, Kvapila, Pešky, Vajdy… Já však mohl studovat už v míru, na rozdíl od nich.

Kromě prvního dne jsme se po městě už pohybovali sami. Podle svého zájmu. Každý měl jiný. Někteří směřovali do Kyjevopečerské lávry, starobylého kláštera, kde působil kronikář Nestor, jenž zachytil ve svém svodu počátky kyjevskoruského státu, jiní se vrátili do katedrály, aby si podrobně prohlédli zdejší ikony a místa, kde byli pohřbení knížata Vladimír, Jaroslav Moudrý či dokonce šli do muzea. Už nevím, zda šlo o to věnované i v Česku pobývajícímu básníku Ševčenkovi. Já se rozhodl poznávat život pulzujícího města. Bylo chladno. V baloňáku, v němž jsem tehdy chodil, mně nebylo právě nejlépe a navíc, velmi jsem se lišil od zdejších mužů majících na sobě z velké části vatované kabáty a mnozí ještě ušanku na hlavě. Zastavovali mě, ptali se, odkud jsem a nemálo z nich prohlašovalo, že osvobozovalo Prahu a další naše města. Ostatně při naší cestě tomu ani v Bělorusku a centrálním Rusku nebylo jinak. Při tomto kyjevském toulání jsem narazil i na ulici nesoucí Vatutinovo jméno.

Tehdy u nástěnné desky s nápisem na rohu ulice stála pionýrská stráž a byly zde dokonce květiny. Dnes je tomu jinak. Vatutin podle zvrhlého tvrzení nebyl osvoboditel, ale dobyvatel. Proto vše, co bylo spojeno s jeho jménem a jmény dalších bojovníků proti nacistickým a nacionalisticko-banderovským fanatikům, bylo přejmenováno. Tak zmizely na Ukrajině názvy ulic, náměstí ad. se jmény Rybalko, Malinovskij, Saburov, Tolbuchin, Kozyr…

Ulice nesoucí Vatutinovo jméno, kterou jsem tehdy objevil, byla dnes přejmenována na Šuchevyčovu…

Stojí za to si srovnat životní osudy obou zmíněných mužů. I podle toho lze charakterizovat příslušné režimy. (Následující text je z režimní wikipedie, tudíž zcela oficiální a jistě poněkud snižující zásluhy zmíněného Šuchevyče – přesto poskytnuté informace docela stačí, aby si čtenář udělal obrázek).

Nikolaj Fjodorovič Vatutin

(16. prosince 1901, Čepuchino ve Voroněžské gubernii – 15. dubna 1944) byl sovětský důstojník, od roku 1943 v hodnosti armádního generála. Roku 1965 posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Během Velké vlastenecké války byl náčelníkem štábu Severozápadního frontu, zástupce náčelníka generálního štábu, od roku 1942 velel vojskům Voroněžského, Jihozápadního a 1. ukrajinského frontu. Vyznamenal se jako velitel na mnohých bojištích, zejména u Stalingradu a Kursku, nebo později při dobývání Ukrajiny. Zemřel po přepadu zorganizovaném Ukrajinskou povstaleckou armádou. Je považován za jednoho z nejlepších velících generálů Rudé armády v době celé Velké vlastenecké války.

Životopis

Narodil se ve vesničce Čepuchino ve Voroněžské gubernii v chudé venkovské rodině ruského původu jako jedno ze čtyř dětí. Absolvoval čtyřletou obchodní školu. V roce 1920 se stal vojákem 11. záložního střeleckého pluku Rudé armády. Účastnil se bojů proti Nestoru Machnovi a války s Polskem. V roce 1922 absolvoval velitelskou školu v Poltavě. Od roku 1921 byl členem komunistické strany SSSR. Stal se velitelem roty, později i praporu. V květnu 1926 přijat na Frunzeho akademii generálního štábu Rudé armády. Absolvoval ji s vynikajícím prospěchem a hodnocením. Od roku 1929 působil v řadě štábních funkcí. Od roku 1934 následovalo další postgraduální studium na Frunzeho akademii v Moskvě. V roce 1939 se zúčastnil operací ve východním Polsku. Téhož roku byl povýšen na generálporučíka a pověřen funkcí velitele operačního oddělení Rudé armády. V roce 1940 byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu Rudé armády. V roce 1941 byl vyznamenán Leninovým řádem.

Po napadení SSSR nacistickým Německem působil na řadě bojišť často jako muž poslední naděje a to velmi úspěšně. Setrvával přitom ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu, zřejmě s vyhlídkami na post budoucího náčelníka. V červenci 1942 odešel na vlastní žádost do funkce velitele Voroněžského frontu. V listopadu 1942 vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu vedoucí k obklíčení Paulusovy 6. německé armády. Na jaře 1943 obsadil Donbaskou oblast. Při pokusu o dosažení Dněpru utrpěl jedinou vážnou porážku své kariéry při Mannsteinově bočním úderu, nicméně stabilizoval frontu v jižní části Kurského oblouku. V Bitvě u Kurska úspěšně odrazil německou ofenzívu proti jižnímu úseku fronty a počátkem srpna přešel do protiútoku. Po vyčerpávajících bojích v srpnu-září 1943 se rozhodující měrou podílel na vyčištění východní Ukrajiny od německých oddílů a vytvořil dněperská předmostí na západním břehu řeky. Z Ljutěžského předmostí pak 6. listopadu 1943 (už v hodnosti armádního generála a velitele Prvního ukrajinského frontu) osvobodil Kyjev. V prosinci 1943 a lednu 1944 provedl své dvě poslední úspěšné operace-žitomirskou a rovenskou a současně se podílel s I. S. Koněvem na úspěšné obkličovací korsuň-ševčenkovské operaci.

Smrt

Při inspekční cestě směrem na město Slavuta byl 29. února 1944 postřelen ze zálohy vojáky Ukrajinské povstalecké armády u vesnice Myljatyn v rajónu Ostroh v Rovenské oblasti a 15. dubna 1944 zemřel na sepsi. Jeho poslední naplánovanou operaci, která skončila faktickým »vyčištěním« Ukrajiny provedl maršál SSSR Georgij Konstantinovič Žukov. Byl respektován svými podřízenými stejně jako německou generalitou, která uznale hodnotila jeho agresivitu a originalitu způsobu vedení boje. V SSSR dlouho byl nezaslouženě poněkud podceňován. Šlo o jednoho z mála sovětských důstojníků, kteří unikli stalinským represím 30. let.

Bylo po něm pojmenováno město Vatutine v Čerkaské oblasti na Ukrajině.

Doplněk: Město bylo v září 2024 přejmenováno na Bahačeve.

Roman Taras Josypovyč Šuchevyč

(30. července 1907 Krakovec, Rakousko-Uhersko – 5. března 1950 Bilohoršča, Sovětský svaz) byl ukrajinský politik, voják, vůdčí osobnost Organizace ukrajinských nacionalistů a od května 1943 do smrti v roce 1950 vrchní velitel Ukrajinské povstalecké armády na území Ukrajinské SSR.

Mládí a vzdělání

Roman Taras Josypovyč Šuchevyč se narodil v Krakovci (Krakowiec, Jaworów powiat) v Haličsko-vladiměřském království, městě ležícím mezi Lvovem a dnešní ukrajinsko-polskou hranicí. Království bylo tehdy součástí Rakouska-Uherska. Podle jiných zdrojů se narodil ve Lvově samém. Oba rodiče se účastnili ukrajinského obrozeneckého hnutí 19. století. Mezi rodinné příslušníky patřili politikové, hudebníci, vědci a umělci.

Šuchevyčovi se dostalo základního vzdělání mimo Lvov, kvůli gymnazijním studiím se do Lvova vrátil a žil u svého děda, který byl etnografem. Jeho názorovou orientaci ovlivnil Jevhen Konovalec, velitel Ukrajinské vojenské organizace, který Šuchevyčovi v letech 1921 až 1922, kdy už značná část dnešní Ukrajiny patřila do obnoveného Polska, pronajal místnost v domě svého otce.

V říjnu 1926 nastoupil na Lvovský polytechnický institut ke studiu stavebnictví. V roce 1934 studia zakončil inženýrským titulem. V té době byl znám také dobrými atletickými výkony a získal množství cen. Byl rovněž nadaným hudebníkem a spolu s bratrem Jurijem absolvoval Lysenkův hudební institut ve Lvově.

Vojenský výcvik

Vojenskou službu absolvoval v letech 1928–1929 v polské armádě. Coby vysokoškolský student byl Šuchevyč automaticky zařazen do důstojnického kurzu, avšak byl považován za nespolehlivého a sloužil jako vojín u dělostřelectva ve Volyni.

Ukrajinská vojenská organizace

V roce 1925 se připojil k Ukrajinské vojenské organizaci (ukrajinsky Українська Військова Організація). O rok později dostal rozkaz k vraždě Stanisława Sobińského, vrchního školního inspektora ve Lvově, kterého Ukrajinci obviňovali z polonizace ukrajinského školství. Sobińského zavraždili v přítomnosti jeho manželky na ulici Królewskiej ve Lvově devatenáctiletý Šuchevyč a Bohdan Pidhajny 19. října 1926.

V únoru 1929 byla ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů. Šuchevyč se pod krycím jménem Дзвін (Zvon) stal vojenským referentem výkonného vedení.

Uvěznění v Polsku

Poté, co 15. června 1934 OUN zavraždila polského ministra vnitra Bronisława Pierackého, následovalo hromadné zatýkání. Šuchevyč byl zatčen 18. července a internován v koncentračním táboře v Bereznoj Kartuške (dnešní Bjaroza v západním Bělorusku). Pro nedostatek důkazů byl v prosinci 1935 propuštěn.

Ve varšavském procesu (18. prosince 1935 – 13. ledna 1936) s příslušníky OUN byl předvolán jako svědek. Trval na svém právu hovořit ukrajinsky, za což dostal pokutu 200 zlotých. Když pozdravil soud zvoláním »Slava Ukrajiny!«, byl znovu uvězněn. Po propuštění na amnestii v roce 1937 opět krátce organizoval odboj proti polské vládě.

Akce v Československu

Po Mnichovské dohodě se ukrajinští nacionalisté částečně zaměřili na oslabenou druhou Československou republiku, kterou považovali za snadnější cíl svých akcí než Polsko. V listopadu 1938 totiž Podkarpatská Rus získala autonomii v rámci Československa a někteří příslušníci OUN se tam přesunuli, aby vybudovali odbojnou Karpatskou síč. V prosinci do zbytkového Československa z Polska ilegálně přicestoval i Roman Šuchevyč a usídlil se v Chustu, kde s podporou tajné služby Třetí říše (Abwehr) vybudoval velitelství pro boj proti centrální československé vládě. Brzy ale dospěl k názoru, že také autonomní podkarpatská vláda je příliš pročeská a rozhodl se ji svrhnout. Zatímco slovenští nacionalisté v čele s Jozefem Tisem dojednávali s Adolfem Hitlerem vyhlášení samostatnosti Slovenského státu, Šuchevyč s německými agenty zorganizoval povstání Karpatské Siče, tedy puč proti podkarpatské autonomní vládě, který zahájili v noci ze 13. na 14. března 1939. S pomocí ukrajinských sympatizantů mezi četníky získali zbraně, ale jejich útok na kasárna česko-slovenské armády byl odražen. Pod velením generála Lva Prchaly pak armáda pučisty rozprášila. V samotném Chustu bylo zabito 11 příslušníků OUN a 51 jich bylo zajato. Hned následující den, 15. března, však došlo k německé okupaci Čech, Moravy a Slezska a Podkarpatská Rus byla vzápětí obsazena maďarským vojskem. Podobně jako zbytky československé armády se i síčovci museli stáhnout do Rumunska.^[4]

Ve službách nacistů

Během prvních válečných let Šuchevyč působil v Polsku. V té době se OUN rozštěpila na dvě frakce – umírněnou pod vedením Andrije Melnyka (OUN-M) a radikální pod vedením Stepana Bandery (OUN-B). Obě frakce pracovaly pro nacistické Německo, ale po začátku Operace Barbarossa, tedy přepadení Sovětského svazu, se banderovci stále více zapojovali do »přímých akcí«, což Melnyk kvůli své katolické víře odmítal. Šuchevyč se připojil k Banderovi a pod vedením Abwehru z ukrajinských nacionalistů zformovali dva »policejní« prapory, Nachtigall a Roland, které se podílely na rozsáhlých etnických čistkách na Ukrajině, například na pogromech ve Lvově. Šuchevyč velel praporu Nachtigall, a po jeho reorganizaci na policejní Schutzmannschaft Battalion 201 byl zástupcem velitele praporu a velitelem 1. roty. K reorganizaci došlo kvůli nepokojům, které mezi ukrajinskými nacionalisty vyvolalo německé zamítnutí Deklarace ukrajinské nezávislosti. Prapor, složený jak z dobrovolníků OUN, tak z vybraných válečných zajatců, bojoval proti partyzánům v Bělorusku. Během svého nasazení policejní prapor ztratil 49 mužů a zabil přes 2000 »partyzánů«, přičemž novější výzkumy ukazují, že toto označení zahrnovalo jak skutečné partyzány, tak i nepohodlné civilisty, včetně židů.

Po porážce německé armády v bitvě u Stalingradu mnoho členů OUN začalo pochybovat o správnosti spojenectví s nacistickým Německem. Po uplynutí kontraktu tak mnoho nacionalistů, včetně Šuchevyče, v lednu 1943 vystoupilo z praporu 201. Ti zbývající se přihlásili do vznikající dobrovolnické divize SS-Galizien. Přibližně 4000 ukrajinských veteránů z nacistických policejních praporů se stalo páteří Ukrajinské povstalecké armády (UPA), přičemž muži jako Oleksandr Luckyj, Vasyl Sydor a Roman Šuchevyč se ujali nejvyšších velitelských postů v UPA. Šuchevyč upevnil svou pozici v UPA i v OUN-B jako »první mezi rovnými« a v srpnu 1943, když vrcholily volyňské masakry proti Polákům a volyňským Čechům, byl jmenován velitelem UPA. Jako bývalý velitel protipartyzánských jednotek a znalec taktiky partyzánského boje i protipartyzánských operací měl Šuchevyč ideální předpoklady pro vedení záškodnické války, kterou pak úspěšně vedl několik let.^[5]

Smrt

Roman Šuchevyč se sám zastřelil předtím, než mohl být zatčen agenty sovětského MGB v Bilohoršče, dnes předměstí Lvova, dne 5. března 1950. Jeho obydlí bylo obklíčeno asi 700 vojáky vojska ministerstva vnitra.

Šuchevyčův ideologický obraz

V ukrajinském národním pojetí, a to zejména na západní Ukrajině, je Roman Šuchevyč zobrazován jako hrdinný velitel největšího ozbrojeného hnutí proti krutovládě stalinismu a vůdce národního odboje. Jeho spolupráce s nacistickým Německem, genocidní politika vůči etnickým a náboženským menšinám, a především celé období od srpna 1941 do ledna 1943 jsou ve většině ukrajinských biografických prací ignorovány, zlehčovány, nebo přímo popírány. Toto chápání Šuchevyče vyústilo až v jeho posmrtné vyznamenání titulem Hrdina Ukrajiny (Герой України) prezidentem Viktorem Juščenkem v říjnu 2007.

Zcela opačný je naopak Šuchevyčův obraz v sousedním Polsku a Bělorusku, kde je naopak zásadní důraz kladen na masakry civilistů páchané ukrajinskými formacemi pod Šuchevyčovým velením. Po protestech těchto států a také některých organizací z východní části Ukrajiny bylo v dubnu 2010 Šuchevyčovo vyznamenání zpětně anulováno.

V roce 2017 byla třída Generála Vatutina v Kyjevě přejmenována na třídu Romana Šuchevyče. Předseda Ukrajinského židovského výboru to označil za »národní ostudu«…

Ocitujme si pro upřesnění ještě jeden text z jiného článku režimní wikipedie. Doplňuje nám obraz: »Podle Ukrajinské akademie věd i podle dalších zdrojů se Bandera sešel s vedoucími představiteli německé vojenské rozvědky, aby konzultovali zformování praporů Roland a Nachtigall. Wilhelm Canaris schválil 25. února 1941 vytvoření Ukrajinského legionu pod německým velením. Jednotka měla dosáhnout síly 800 mužů. Roman Šuchevyč se stal velitelem Legionu ze strany OUN-R. OUN očekávala, že jednotka se stane zárodkem budoucí Ukrajinské armády. Na jaře 1941 obdržela OUN 2,5 mil. marek na podvratné akce proti SSSR. Na jaře 1941 byla Legie reorganizována ve dvě jednotky: první byla nazvána Nachtigall Batttalion, druhá je známa jako Rolland Battalion. Výcvik praporu probíhal ve výcvikovém táboře Neuhammer (dnes Świętoszów) v Dolním Slezsku.

Ukrajinskou stranu reprezentoval Roman Šuchevyč, styčným důstojníkem koordinujícím postup s německým velením byl nadporučík Theodor Oberländer (Oberländer se po válce stal ministrem federálního ministerstva pro osoby bez domova, uprchlíky a válečné oběti v Německé spolkové republice)…«

Pro dokreslení ještě jeden z mnoha příkladů akcí, jimž velel Roman Šuchevyč. Zmiňuje se o ní výše citovaný životopis. Jde o druhý z tzv. Lvovských masakrů, který už nejde přiřknout samotnému Banderovi. Toho pro pokus vyhlásit ze Lvova samostatnou nacionalistickou Ukrajinu, Němci internovali do Berlína. Popis je také převzat z režimní wikipedie. Autor tohoto textu se však zřejmě z politicko-režimních důvodů vyhýbá názvu OUN: »Druhý pogrom se konal na konci července roku 1941 a byl pojmenován ‚Petljurovy dny‘ (polsky Dni Petlury) po zavražděném ukrajinském veliteli Symonu Petljurovi. Tento pogrom byl údajně organizován ukrajinskými nacionalisty s německou podporou. 25. července se ukrajinští ozbrojenci z okolí města připojili k ukrajinské milici a účastnili se násilných činů proti Židům. Tato skupina napadla každého Žida, s kterým se setkala, obušky, noži a sekerami. Židé byli vzati k židovskému hřbitovu a brutálně zavražděni. Ukrajinská policie obcházela ve skupinách po pěti a kontrolovala připravené seznamy. Asi 2000 lidí bylo zavražděno během přibližně tří dnů. Podle Richarda Breitmana zemřelo při tomto pogromu 5000 Židů…«

Takže vše o Šuchevyčovi je známo. Přesto ti, co ho vyzvedávají a sdílejí jeho názory – jinak by ho přece nevyzvedávali, jsou ochotni obětovat všechno, i nás ostatní, a v případě současného ukrajinského vedení své vlastní, tedy ukrajinské obyvatelstvo, pro své nenávistné až morbidní cíle.

A tak ulice ve Lvově, Ivanovo-Frankivsku, Chersonu a na řadě dalších míst jsou stále nazvány po Šuchevyčovi a ve Lvově dokonce bylo zřízeno jeho muzeum, jež ovšem 1. ledna 2024 ruský bezpilotní dron dokázal zničit. Takže momentálně přístupné není. A dodávám, že po jeho bojovém druhu Stěpanu Banderovi je stále pojmenováno přes dvacet tříd, bulvárů nebo ulic, mezi nimi jedna v Kyjevě (dříve Moskevská), v Ivanovo-Frankivsku, Mukačevu, Novym Kalynivu, Truskavci ad., a dokonce dvě školy jsou nositeli jeho jména. Je na pováženou, že my, tedy naše republika, patříme mezi největší podporovatele takového režimu, jak ukázalo i nedávné hlasování v OSN a snaha torpedovat mírová jednání dodávkami dalších a dalších zbraní dokonce s požehnáním náčelníka generálního štábu Armády České republiky.

Jaroslav Kojzar