Podivná nebo spíš »směšná« válka

Třetího září 1939 – tedy přesně před osmdesáti pěti lety – po výzvě, aby nacisté stáhli svá vojska z Polska, vypověděly Německu válku Anglie a Francie. Začalo více než půlroční období, které bychom mohli nazvat stejně jako spisovatel Remarque Na západní frontě klid, i když se jeho kniha týkala jiné války. Pro počátek 2. světové války by byl jeho ironizující název knihy spíše však pravdivým.

Onoho 3. září se tedy měly vydat na pochod proti německému wehrmachtu francouzské a britské oddíly, což mohlo donutit Němce, aby se stáhli z Polska. Aby pokračovala válka na dvou frontách, se zdálo všem jako nemyslitelné, a tudíž předpokládali, že Hitler své vojáky stáhne. Jenže v krátké době se ukázalo, že to západní mocnosti zas tak vážně s válčením nemyslí. Francouzi sice vstoupili na území Sárska a postoupili o osm nebo prý až osmnáct kilometrů, ale když se setkali s odporem, stáhli se a v klidu čekali na to, co bude za, podle nich, neprostupnou Maginotovou linií.

Britové mezi tím povolali domů část expedičních sborů a postupně je začali posílat do Francie. Tady se poté občas na hranicích střílelo, ale žádná z válčících stran se nepokusila překročit hranice. Válka, kterou Němci nazvali Sitzkrieg (válka v sedě), na rozdíl od východního Blitzkriegu, zajímala jen generály a plánovače v generálních štábech. Ti měli dost času na promýšlení nějakých akcí, pokud vůbec »nějaké akce« chtěli podniknout. Zatím v Polsku se válčilo a byly tisíce mrtvých, na rozdíl od »západní fronty«, kde první voják, který zahynul (9. prosince 1939), byl britský desátník Thomas Priday, jenž při noční hlídce omylem šlápl na francouzskou minu.

Přitom na německo-francouzských hranicích mělo být v krátké době připraveno 110 francouzských a britských divizí oproti 23 divizím německým. Jenže kromě občasné střelby přes hranice se nedělo nic. Dokonce po prvních několika týdnech se spojenečtí vojáci vrátili většinou ke své předválečné činnosti. Podivná válka tak trvala skoro tři čtvrtě roku. V té době Polsko přestalo existovat a Dánsko s Norskem bylo v dubnu 1940 obsazeno wehrmachtem. K tomu došlo dokonce téměř doslova »o minutu« dřív, než byly rozhodnuti tak učinit Spojenci.

Ta válka byla tedy »podivná«, ale spíše by se měla nazývat drôle de guerre, tedy »směšná válka«. Tento název čteme v současné francouzské literatuře.

Otázka ovšem zní: Proč však nebyla využita příležitost alespoň »zchladit« plány Německa vedoucí ke světové válce? Na stolech v generálním štábu spojeneckých armád se sice rodily všelijaké i bizarní plány, ale žádný uskutečněn nebyl. Kromě obsazení Norska, v čemž je předstihli Němci, bylo Brity navrženo vylodění na Balkáně. Proč? Že by šlo o velmocenské britské zájmy? Dále pak napadení Sovětského svazu (kvůli dodávkám Německu, jenže, kde a odkud a opět proč?) atd. Záměr napadnout Hitlerovce přímo v Porýní prý byl jen konzultován. Důvodem měla být nedostatečná připravenost na velkou válku. Proto obě země, stejně jako Němci, nakupovaly ve velkém zbraně ve Spojených státech, které sice mělo jistá omezení, pokud jde o Německo, ale cesty pro americké vývozce se našly. Na seznamu takových podnikatelů bychom našli dokonce předky jednoho z nedávných amerických prezidentů.

Proč tedy, ač v krátké době se kousek za Maginotovou linií, první linií dotyku, shromáždilo na třicet francouzsko-britských divizí, se neuskutečnila alespoň propagační akce? Snad proto, že vyhlášení války bylo jen prázdným gestem a mělo vlastní obyvatele a svět přesvědčit, že to s obranou Polska myslí obě země vážně? Při tom jim vůbec nešlo o Polsko a to, že krvácí, jim bylo jedno? Těžko říci, ale zřejmě v obou otázkách je kus pravdy.

Dnes se píše, že se Anglie a Francie cítily nepřipraveny. Nepřítel prý byl daleko silnější. Ale proč byl silnější? Ne kvůli dodávkám nafty a dalších surovin potřebných pro válku, které byly Německu dodány podle smlouvy Sovětským svazem, ale protože to dvě hlavní signatářské mocnosti z Versailles umožnily. Ona smlouva »Molotov-Ribbentrop« platila teprve týden a její body nemohly být uskutečňovány, navíc přes válčící Polsko či Balt, kde bojovaly námořní jednotky obou stran, ani být naplněny nemohly. Teprve později SSSR Němcům dodávkami vypomohl, i když tím vlastně jen oddaloval napadení své vlastní země. Je paradoxem, že tyto dodávky napomohly nacistickému útočníku, aby později vraždil právě sovětské obyvatele.

Takže otázka: proč Spojenci opravdu něco neudělali, aby pomohli Polsku a tím zabránili, což se zdá logické, rozšíření světové války do téměř celé Evropy? Byl to zájem dodavatelů zbraní? (Nepřipadá vám to podobné dnešku?). Nebo šlo »jen« o Chamberlainovu »teorii neválky« za každých okolností, jež obětovala Československo, zabránila dohodě západních zemí se SSSR a nechala padnout demokratické Španělsko a po něm tedy i Polsko? Byla to jen »hra na nepřátelství«, která měla být ukončena poté, co Rzeczpospolita přestane existovat, a pak se s Hitlerem, jako tomu bylo v případě Československa, dohodnou? V čele obou spojeneckých vlád totiž v té době byli Chamberlain a Daladier, tedy titíž muži, co společně s Hitlerem a Mussolinim podepsali Mnichovskou dohodu a umožnili pád republikánského Španělska.

Jenže Hitler měl jiné plány. Ten nechtěl rozdělení Evropy mezi tři mocnosti, ale německou dominanci. Proto se všechno vyvíjelo jinak, než předpokládali Britové a Francouzi. Nacisté chtěli vládnout světu, nestačilo jim jeho nové přerozdělení. Když se vypořádali s Polskem, zaměřili svou pozornost na Západ. Válka dostala nové obrátky. Měla být pro nás potomky poučením. Je tomu tak? Zdá se, že není. Svědčí o tom Řehkova slova, že se musíme připravit na velkou válku, vyslovená před několika dny. Ale chceme to? Věřím, že většina z nás nikoli.

Jaroslav Kojzar