U člověka, který bez mrknutí oka převlékne kabát, nelze očekávat ani charakter, ani morálku. K tomu kardinál Duka, za přítomnosti prezidenta ČR Petra Pavla, na Svatováclavské pouti v roce 2023 řekl: »Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou…«
Já dodávám: Kdo zradí jednou, zradí i příště. Systém, který využívá služeb těchto lidí jen proto, že jsou z pochopitelných důvodů vůči stávajícím mocipánům nadmíru servilní, je principiálně chybný. V takovém systému demagogie slaví orgie, protože vítězí nad kritikou rozumu. Staví-li se dům na špatných základech, pak je špatná i celá stavba. To se plně týká i EU, která je navíc ukázkou, že i dobrá myšlenka se dá zhatit, když do hry vstoupí globalisté. Nelze zapomenout, že hlavní protagonisté vzniku EU, země jako V. Británie, Francie a Německo, se v nedávné minulosti hanebně předvedly. Británie s Francií upekly zradu vůči Československu v naivní a politicky hloupé představě, že touto zradou zajistí mír. Ve skutečnosti umožnily nerušený vzestup nacismu a fašismu a Mnichovskou dohodu, která usnadnila Hitlerovi zahájit 2. světovou válku. Zrádná Mnichovská dohoda nespadla jen tak z nebes, ale byla vyvrcholením jednání britského premiéra Chamberlaina s Hitlerem, za zády československé vlády, a následným jednáním premiérů Británie (Neville Chamberlain) a Francie (Éduard Daladier) v Londýně, v rezidenci premiéra na Downing Street 10, které vedlo k rozbití francouzko-československého spojenectví. Francouzi dobře věděli, že ztráta celého československého pohraničí s vybudovaným obranným systémem vytvoří zmrzačený stát, neschopný samostatné existence. Tato zrada vyústila až k napomáhání nepříteli.
A byl to Chamberlain, který se obrátil na Hitlera s žádostí o osobní setkání. K setkání došlo 15. září 1938 v Hitlerově rezidenci na Berghofu, kde Chamberlain ujistil Hitlera, že osobně proti oddělení Sudet od Československa nic nenamítá, ale že závaznou odpověď předá Hitlerovi, až to projedná s Francií. Tato jednání patří k ukázkovým příkladům, že zrada, ať konaná ve jménu čehokoliv, nic nevyřeší. Chamberlain se ze setkání s Hitlerem vracel do vlasti s pocitem splněné povinnosti. Přitom vůbec nepochopil, že Hitlerův apetit poroste a nespokojí se jen s Československem.
Situace ohledně německých požadavků vygradovala v Mnichovskou dohodu o postoupení pohraničních území Československa Německu, která byla dojednaná mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británii a to bez účasti československého zástupce. Tak řečeno o nás, bez nás. Uvedené země se setkaly 29. září 1938 v Mnichově v tzv. Führerbau, v budově nacistického vůdce, která sloužila pro přijímání zahraničních návštěv. Prezident Beneš ultimativní Mnichovskou dohodu okomentoval slovy: »To je neslýchané, strašné. Taková zrada! Proradná Francie.«
V Německu, po skončení války, neproběhla důsledná denacifikace, jak někteří tvrdí. Jde jen o mýtus německé denacifikace. NSDAP, wehrmacht, SS a řada dalších nacistických organizací včetně médií byla zrušena rozhodnutím spojenců na podzim roku 1945. Pod jejich dikcí začal Norimberský proces, na který jednotlivé okupační mocnosti navázaly dalšími procesy s níže postavenými válečnými zločinci ve svých okupačních zónách. Tisíce Němců bylo odsouzeno, bylo vykonáno 486 rozsudků smrti, o práci přišlo 150 000 úředníků, přes patnáct milionů lidí prošlo dotazníkovými prověrkami atd. Ale také vznikly německé organizace, které umožnily velkému množství významných nacistů uprchnout do bezpečného zahraničí. Další řada z nich si mohla žít beztrestně přímo v Německu apod. Denacifikace řízená vítěznými mocnostmi v zásadě skončila v roce 1949 a poté Němci v denacifikaci už pokračovali sami. Výsledkem bylo, že se v podstatě denacifikační procesy zastavily a v některých ohledech i zvrátily. Na této situaci se podepsal kancléř Konrad Adenauer, který byl sice opakem nacisty, ale to neznamenalo, že se stal bojovníkem proti nacismu. V roce 1946 prohlásil, že s honičkou nacistů a jejich trestáním by se mělo konečně přestat. Vojákům a nižším nacistickým funkcionářům by mělo být umožněno vstupovat do CDU. Na jednom ze svých vystoupení doslova řekl: »Nespravedlnost plus další nespravedlnost se nikdy nebude rovnat spravedlnosti.« Tou druhou nespravedlností mínil spojeneckou denacifikaci.
ČR se stala členskou zemí EU 1. května 2004. Mezi eurounijními státy jsou právě i ty, které nemohou být zrovna pyšné na svoji minulost, jak je naznačeno výše. Nejde jen o státy, neboť máme v EU i významné politiky, kteří rovněž nejsou příkladem pro ostatní. Jedno k druhému, a důsledkem je dnešní eurounijní moloch, jehož bruselská selanka ztratila kritiku rozumu, neumí systémově uvažovat a už vůbec nedokáže optimálně řešit vzniklé problémy.
Švýcaři, kteří svého času koketovali se vstupem do EU, rychle pochopili, že se z této organizace postupně vytváří nadnárodní superstát, který bude upírat suverenitu jeho členům. Rozhodovací procesy ve všech důležitých oblastech přejdou do rukou nepočetné eurounijní elity pod taktovkou Německa. Povolnost voleného loutkového evropského parlamentu je umocněná neuvěřitelnou finanční štědrostí, kterou požívá každý člen tohoto parlamentu, včetně finančně vysokého důchodového zabezpečení. Účinnost této obrovské finanční motivace lze právem přirovnat ke korupci. Švýcaři byli členem Evropského sdružení volného obchodu a v roce 1992 předložili žádost o přistoupení k EU. Ale po výsledku následujícího referenda švýcarská Spolková rada přestala o členství v EU usilovat. Švýcarsko přešlo k vytváření vztahů s EU jen na základě bilaterálních dohod, které plně zajišťují hospodářskou integraci s EU a zároveň nepodléhají bruselským eurounijním hloupostem.
Přesto jedna z eurounijních idiocií je dostihla. Nastalo to v době, kdy se začaly hrnout do Evropy hordy ilegálních migrantů, převážně islámského vyznání, se společným jmenovatelem: neochota se integrovat do nové společnosti pramenící z nekompatibility jejich hodnotového systému s demokracií, projevy násilí a kriminality, nevzdělanost, nepoužitelnost pro zařazení do evropského pracovního procesu a další bezpečnostní i zdravotní rizika. Nemluvě o výrazném zatížení sociálního a zdravotního systému. Švýcaři na tuto nepřijatelnou migraci bleskově zareagovali s využitím vlastní silné a dokonale připravené armády, o které si jednotlivé státy EU mohou nechat jen snít. V EU neexistuje žádná země, která by měla alespoň srovnatelně efektivní a početnou armádu. V případě mobilizace má Švýcarsko v krátké době k dispozici více než 1,5 milionů vojensky vycvičených mužů, protože mají povinný odvod branců v 19 letech a pravidelná cvičení záloh. Zálohy mají doma jak uniformu, tak i zbraň, což výrazně zrychluje mobilizaci. O oboje se musí pečlivě starat a nechat si to kontrolovat.
Proto v roce 2014 došlo k robustnímu vojenskému uzávěru země proti nepřijatelné ilegální a naprosto zhoubné migraci. Švýcaři předvedli, že jedinou účinnou cestou, jak čelit nežádoucí ilegální migraci, je nekompromisní síla. Není zapotřebí sáhodlouhých a nic neřešících bruselských politických keců a vymýšlení nefunkčních a nesmyslných opatření typu stávajícího »paktu o migraci«. Stačí použít prověřený australský model nebo švýcarské opatření. Opět se ukázala zhoubnost eurounijních rozhodovacích procesů. Nemaje racionálních protiargumentů ani lepších řešení, tak se orgány i instituce EU vždy uchylují k zastrašování a vyhrožování. To se stalo i v tomto případě. EU pohrozila nenarušením či úplným zrušením politiky bilaterálních vztahů. Proto švýcarský parlament v roce 2016 zmírnil původní tvrdá protiimigrační opatření novým zákonem. To je ukázka bruselské představy o demokracii.
Dnešní Evropu nesužuje jen neřešená nebo špatně řešená migrační krize, ale i možnost válečného konfliktu s Ruskem, a to díky mnohým eurounijním politikům. Válku nezačínají vojáci, ale politici. Až pak nastupují vojáci, bojují a umírají a v některých případech ani neví za co. Politici, kteří válku způsobili, nebojují. Jde o projev jejich zbabělosti nebo o zákonitost systému? Válka na Ukrajině není naší válkou. Je produktem mocenských zájmů Spojených států. K tomuto vojenskému konfliktu nemuselo vůbec dojít. Z historie už víme, jak reagovaly Spojené státy na snahu tehdejšího Sovětského svazu vybudovat základny raket středního doletu na Kubě, jako odvetnou reakci na rozmístění amerických raket v Itálii a v Turecku. Došlo k tzv. Karibské krizi, která hrozila, že přejde ve třetí nukleární světovou válku. Na štěstí si tuto hrůzu uvědomili oba čelní představitelé USA a SSSR, John Kennedy a Nikita Chruščov, a domluvili se. Došlo ke stažení raket z Itálie, Turecka i z Kuby. Byla zřízena tzv. horká linka, přímé spojení mezi Bílým domem a Kremlem, aby se napříště předešlo nebezpečným incidentům. Ta bohužel dnes už neexistuje. To o něčem vypovídá.
Proto dnešní nabubřelé řeči některých politiků o možném použití vybraných národních armád proti Rusku, zemi, která se Spojenými státy má nejmocnější vojenský nukleární potenciál, je projevem politické nezodpovědnosti až idiotismu. Jedinou cestou je jednání o míru, kterému musí předcházet zastavení bojů. Válkychtiví politici by si měli opakovaně promítat filmové záběry důsledků shozených jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tyto bomby byly vůči dnešním technologiím jen »dětskou hračkou«. Pro mladší generaci politiků by toto promítání mělo být povinné, neboť neznají nezmanipulovanou českou, natož pak cizí historii. Snad by pochopili, že střetnout se s takovou jadernou mocností by znamenalo nejenom nenávratnou devastaci Evropy, ale i fakt, že přeživší by záviděli mrtvým.
Co mohou eurounijní země očekávat v případě, že se naplní bruselská snaha o vytvoření unitárního evropského superstátu, bez práva veta jednotlivých členů, je nasnadě. Už dnes bruselské centrum prostřednictvím stále větších pravomocí na úkor členských států může snadno manipulovat s občany EU. Způsob této manipulace lze do jisté míry přirovnat k sektě, v tomto případě nikoliv náboženské, ale politické sektě. Pokud dojde k vytvoření evropského superstátu, pak největším podílníkem, s největším vlivem, bude Německo. Evropskou unii lze pak přejmenovat na Německou unii, což bude lépe odpovídat realitě. Je docela možné, že budoucí superstát vytvoří taková opatření, že jednotliví členové už nebudou mít prakticky možnost beztrestně z tohoto molochu vystoupit. Zastánci stávající EU tvrdí, že v dnešním polarizovaném světě musí být každý stát součástí nějakého sdružení. Ano, je tomu tak. Ale máme dnes i jiné možnosti.
Možným příkladem je BRICS, který je jen hospodářským seskupením, které ve světě přebírá otěže. V této souvislosti připomínám návštěvu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Srbsku při příležitosti 25. výročí amerického úderu na čínskou ambasádu v Bělehradě. Dne 7. května 1999 zahynulo několik Číňanů po bombardování Bělehradu americkým letectvem. Tato vojenská kampaň NATO (operace Spojenecká síla) se brutálně vedla proti Srbsku bez souhlasu RB OSN. Jednalo se o americkou protiprávní agresi a je úplně jedno, čím byla odůvodněna. Popravdě řečeno, šlo hlavně o americké zájmy v Kosovu, a to, jak o ty vojenské, tak i o ekonomické týkající se těžby nerostného bohatství. Dnes mají Spojené státy v Kosovu druhou největší vojenskou základnu na světě. Ale na své si přišli i zainteresovaní politici, jako tehdejší ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová nebo generál NATO Wesley Clark. Čínský prezident sdělil svému srbskému protějšku Alexandru Vučićovi, že podporuje snahy Srbska o zachování národní svrchovanosti a územní celistvosti a odmítá vměšování cizích mocností. Zároveň uvedl, že Srbsko má možnost připojit se k BRICS. To je významný příklad pro ostatní evropské státy, včetně nás.
Neschopnost eurounijního systému optimálně řešit různé diskrepance, sdílení pochybných pseudohumanitárních postojů, iluze o možném soužití demokratických a totalitních islámských hodnot, neschopnost systémového uvažování u mnohých eurounijních politiků, to vše a mnohé další vede k sebeklamu o stabilitě eurounijního systému a jeho hodnot. Obecně platí, že absence systémového uvažování a rozhodování umocněná příklonem k demagogii vždy způsobí nárůst nelinearit, a tím i nárůst nepředvídatelnosti v chování společnosti. To může vést k chaosu a až ke zhroucení státu. Na závěr si dovolím citovat Václava Klause, bývalého prezidenta: »V Čechách se zrada odpouští. Ale zrádcům se neodpouští.«
František Krincvaj
Mimochodem, i Rusové zradili. Své spojence v roce 1989. To oni si zvolili Jelcina, dokonce opakovaně. A teď se jim to vrací, jako se to vracelo Angličanům po roce 1939.