Když jsem si v jednom médiu přečetl včera článek k 100. narozeninám Jiřího Horáka, mrzelo mě, že jsem sám o něm nic nenapsal.
Ten článek byl pojat jako strohá retrospektiva Horákova života, resp. jeho politické činnosti především u nás, ale velmi kuse také v exilu.
Musím říci, že mě ten článek celkově zklamal, což mě nemohlo překvapit, protože ho psal člověk, který o Horákově životě a osobnosti nevěděl nic.
Já jsem ho znal od závěru roku 1989, kdy se poprvé objevil na schůzi Ústředního přípravného výboru sociální demokracie jako exilový sociální demokrat a jako generální tajemník Rady svobodného Československa.
Teprve postupem času jsem poznal, že je Jiří také mimořádně vzdělaný a zajímavý člověk. Představoval pro mě také kontinuitu se sociální demokracií před únorem 1948, neboť byl tajemníkem ministra průmyslu a později předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana.
Jiří se svým otcem, který byl krajským předsedou sociální demokracie v Hradci Králové, uprchli do zahraničí v březnu 1948.
Jak mi to Jiří popisoval, tak před hranicí ve zmatku a stresu zanechali všechna svá zavazadla i s penězi, které měli do začátku. Prostě přešli přes německou hranici naprosto bez prostředků.
Jiří byl dlouhou dobu v táboře, kam přicházeli exulanti z Čech. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, byl jakousi výkonnou složkou samosprávy tohoto utečeneckého tábora. Postupně se tento tábor začal vylidňovat tak, jak se naši exulanti rozcházeli v podstatě po celém světě, a Jiří tam zůstal zřejmě poslední. A až teprve poslední exulant z tábora odešel, zvedl kotvy i Jiří. Dostal se se ženou Zdeničkou do Spojených států. Tam se časem stal profesorem na newyorské College a byl slušně zajištěn. Peníze, které vydělal, protože byl pilný, zejména při psaní studií, na které byly vypisovány granty, investoval na newyorské burze. A investoval je dobře. Byl vlastně dolarovým milionářem, což se málokomu z našich exulantů podařilo. Když přišel zpět do republiky, začal pracovat pro sociální demokracii a postupně se stal kandidátem na předsedu této strany na obnovovacím sjezdu, který proběhl v březnu 1990. Byl zvolen jasnou většinou, ale jeho protikandidát Rudolf Battěk byl člověkem spojeným úzce s Občanským fórem. A za Občanské fórum také R. Battěk kandidoval do parlamentu. A byl úspěšný a stal se 1. místopředsedou Sněmovny lidu FS. Bylo to v době, kdy předsedou FS byl Alexandr Dubček.
Jiří Horák se soustředil na to, aby sociální demokracie byla úspěšná v parlamentních volbách v roce 1990. Tedy v prvních svobodných volbách od roku 1946. Na přípravu volební kampaně nebylo mnoho času a peníze jsme dostali především díky rakouským sociálním demokratům (3 mil. šilinků) a díky našim zahraničním přátelům. Ti všichni nám pomáhali také dodávkami techniky, ale i třeba některých reklamních materiálů apod. Školili také naše kandidáty do parlamentu. Strana tehdy ve volbách neprošla, ale ve straně nebyla žádná velká kritika tohoto neúspěchu, protože téměř všichni funkcionáři a členové byli soudní. Byl to začátek a už na podzim měla ČSSD 1000 mandátů v obecních zastupitelstvech po komunálních volbách, které proběhly. Já jsem tehdy působil jako ústřední tajemník a budoval jsem organizační síť strany a musím říci, že na konci roku, když jsem odcházel z této funkce, byla základní organizační síť strany vybudována prakticky ve všech krajích i okresech. Takže stranu jsme budovali pomalu, ale jistě, a když se na to podívám zpětně, tak ta výstavba strany probíhala vlastně rychle.
Jiří Horák měl velké zkušenosti z amerických volebních kampaní. Zejména se podílel na prezidentské kampani Demokratické strany USA Jimmyho Cartera. V Americe byl prostě demokratem, ale byl také členem socialistické strany Spojených států. Ta se podle Jiřího jen tak mimochodem scházela jednou za čas v hotelu Grand Plaza v Novém Jorku (jak říkával), kam se sjeli ty dvě, tři nebo čtyři desítky jejích členů z celých Spojených států. Někteří přiletěli svými osobními letadly, jiní jen automobily či leteckými linkami. Prostě byl to výběrový okruh socialistů de luxe. Na akci si popovídali o socialismu a zase se rozletěli a rozjeli po celých Spojených státech. To spíš jen na okraj, abych ukázal, že Jiřímu nechyběl smysl pro humor.
S Jiřím Horákem se ČSSD dostala do parlamentu a díky němu se povedlo získat do ČSSD řadu vynikajících osobností z Občanského fóra. Na prvním místě bych jmenoval Miloše Zemana a řadu dalších.
Jiřího politické možnosti byly poněkud omezeny tím, že už uvažoval a myslel v angličtině. Takže vlastně svá veřejná vystoupení si musel buď napsat anebo si je musel překládat v hlavě z angličtiny do češtiny. Nebylo to pro něj jednoduché, ale své straně velmi pomohl, protože v době, která byla charakteristická silnými útoky na vše levicové, bylo výhodné mít v čele strany profesionálního antikomunistu. To, že byl profesionální antikomunista, neznamenalo, že by nebyl schopen ve straně spolupracovat s bývalými komunisty anebo na parlamentní půdě s komunisty. Bohužel jeho parlamentní angažmá předsedy zahraničního výboru bylo vlastně epizodní, protože Federální shromáždění zaniklo se zánikem československé federace na konci roku 1992.
Jiří na přelomu února a března 1993 odešel z funkce předsedy ČSSD. Pamatuji si dodnes jeho derniérový projev na motivy slov Martina Luthera Kinga? »Mám sen…« Ten sen ještě za života Jiřího Horáka vyšel. ČSSD se dostala do vlády a byla silnou parlamentní stranou.
My jsme se s Jiřím sblížili především a až po jeho odchodu z funkce předsedy ČSSD. Měl víc času, protože najednou měl méně přátel, tak jak to v české kotlině bývá obvyklé. S politickým přátelstvím prostě nelze počítat dlouhodobě.
Jiří měl ohromné politologické znalosti a prakticky každý den ráno si přečetl americké, britské i německé noviny, i když říkal, že německy neumí, a byl připraven k jakékoliv diskusi o problémech.
Začali jsme spolu psát články, někdy prefabrikoval text článku on, někdy já a pak to dokončil vždy ten druhý z nás. Nevím, kolik jsme těch článků společně napsali, ale díky Jiřímu, ale také díky našemu společnému příteli Přemyslu Janýrovi, jsem se naučil psát. A díky rozhledu těchto dvou mužů jsem pochopil, že na sobě musím ještě hodně a hodně pracovat. Nejen pokud jde o ekonomické a politologické znalosti, ale také pokud jde o znalost cizích jazyků. A když jsem přišel do pozice předsedy české vlády, byl jsem i díky jejich motivaci dobře připraven.
Jiří Horák trochu zklamán českým prostředím, vlastně už mentálně léta Američan a americký občan, se vrátil brzy po sjezdu ČSSD, kde byl namísto něj zvolen předsedou M. Zeman, zpět do Spojených států. Prodal byt v New Yorku i letní sídlo u New Yorku a zakoupil si s manželkou dům na Floridě. Tam spokojeně žili až do té doby, než ho zasáhla v 78 letech zákeřná nemoc, které za rok poté podlehl. Ještě po jeho smrti jsem si občas psal dopisy s jeho paní. Ta se časem odstěhovala do nějakého hezkého domu pro dobře zajištěné seniory na břehu Mexického zálivu. A ještě v posledním dopise, který mi napsala, provolávala tato skvělá žena a životní partnerka Jiřího Horáka slávu sociální demokracii.
Život Jiřího Horáka byl složitý, protože žil ve složité době. Jiří mi jednou také popisoval, jak byl začátkem 90. let na setkání se svými spolužáky s gymnázia, odkud se vrátil zdrcen, jak těžký život tady museli jeho spolužáci žít. Jiří věděl, že pokud by zůstal v republice a nestal se exulantem, už by v té době nejspíše nežil.
Jiří a Zdenička žili spokojený a plný život, sloužili své vlasti (Zdenička v rádiu Svobodná Evropa), za což Jiří dostal také Řád T. G. Masaryka.
Rád a často na Jiřího vzpomínám. Byl to můj přítel a také rádce a mentor. Ostatně tak jako Přemysl Janýr. Obě dvě velké osobnosti české sociální demokracie.
Jiří Paroubek
Nechutné.