Revolucionář, publicista, státník, zakladatel marxismu-leninismu, sovětská politická a osobnost globálního formátu, zakladatel Ruské sociálnědemokratické dělnické strany (bolševiků), jeden z organizátorů a vůdců Říjnové revoluce v Rusku v roce 1917, tvůrce prvního socialistického státu na světě – SSSR – a Třetí (Komunistické) internacionály – a tím vším byl: Vladimir Iljič Lenin, který zemřel na den přesně před 102 lety. Ačkoli jsou názory na jeho dílo různé, jedno je jisté: jeho role v dějinách je dodnes obrovská.
Vladimir Iljič Uljanov (Lenin) se narodil 22. dubna 1870 ve městě Simbirsk (nyní Uljanovsk). Jeho otec, Ilja Nikolajevič Uljanov, byl pedagog, který věnoval velkou pozornost vzdělávání neruských národů Povolží a organizoval veřejné školy pro děti. Dosáhl hodnosti skutečného státního radního, což mu vyneslo šlechtický titul.
Matka, Maria Alexandrovna Uljanovová (rozená Blank), externě složila zkoušky na učitelku na základní škole. Naplno se věnovala výchově čtyř dětí. Jeho dědeček z matčiny strany, Alexandr Dmitrievich Blank, byl lékař. Oženil se s Annou Grigorjevnou Grosskopfovou (rodina Grosskopfů měla švédské a německé kořeny). Po odchodu do důchodu se Dr. Blank připojil ke kazaňské šlechtě. Brzy získal panství Kukuškino a stal se vlastníkem půdy. Marie Alexandrovna ztratila matku brzy v mládí a spolu se svými sestrami ji vychovávala sestra její matky. Jejich teta učila děti hudbě a cizím jazykům.
Gymnázium dalo mladému Vladimiru Leninovi solidní základ znalostí. Vladimir Iljič přistupoval ke studiu s vpravdě německou pedantností. Jeho sešity a knihy byly v perfektním stavu. Z předmětů se Vladimir Uljanov nejvíce zajímal o filozofii a politickou ekonomii, ačkoli vynikající známky dosahoval i z přírodních věd.
V roce 1887 Vladimir Uljanov absolvoval střední školu se zlatou medailí. Tyto poslední roky však byly pro rodinu těžkou zkouškou. Jeho otec nedávno zemřel (1886) a pak ho postihlo nové neštěstí: Alexandr Uljanov, starší bratr Vladimira Iljiče Lenina, byl zatčen v souvislosti s pokusem o atentát na cara. V roce 1887 byl Alexandr popraven jako účastník spiknutí Narodnaja volja, což byla pro celou rodinu Uljanovů hluboká tragédie.
Formování názorů
Po absolvování střední školy nastoupil Lenin na právnickou fakultu Kazaňské univerzity. Po tragické smrti svého bratra, jak nám vypráví biografie budoucího vůdce proletariátu, začal Vladimir Uljanov přemýšlet o názorech svého bratra a také se angažoval v politice. Mladý Vladimir Lenin byl samozřejmě kvůli svému bratrovi již pod kontrolou úřadů a byl z univerzity vyloučen za účast na liberálních schůzích. V září 1891 Vladimir Uljanov dokončil externí kurz na právnické fakultě Petrohradské univerzity a v roce 1892 si našel práci jako asistent advokáta v Samaře. Lenin však tuto práci shledal nudnou. Po necelém roce práce odjel v roce 1893 do Petrohradu. Tam Vladimir začal navštěvovat marxistický studentský spolek na Technologickém institutu.
Politická činnost a stranická práce
V lednu 1901 V. I. Uljanov poprvé podepsal dopis G. V. Plechanovovi pseudonymem Lenin (a v prosinci 1901 publikaci v číslech 2-3 časopisu Zarja). L. D. Trockij později napsal: »Lenin nepřijel do zahraničí jako marxista ‚obecně‘ … a ne jako vůdce ‚obecně‘, ale jako vůdce rostoucí revoluce… Přijel proto, aby pro tuto revoluci v co nejkratší době vytvořil ideologické vybavení a organizační aparát… stanovil si praktický cíl urychlit příchod revoluce a zajistit její vítězství« (Lunačarskij A., Radek K., Trockij L., op. cit., s. 33).
V brožuře Co dělat? (1902) Lenin předložil plán na budování sociálnědemokratické strany: absence politické svobody v Rusku nutí stranu stát se přísně centralizovanou organizací (s autoritářským ústředním výborem), jejímž jádrem jsou profesionální revolucionáři; »Dejte nám organizaci revolucionářů a my obrátíme Rusko vzhůru nohama!« (Soubor spisů, sv. 6, s. 127 ). Podle A. N. Potresova »Plechanov byl uctíván, Martov milován, ale pouze Lenin byl bezvýhradně následován jako jediný nesporný vůdce. Neboť pouze Lenin představoval… vzácný fenomén muže železné vůle, nezdolné energie, splývající fanatickou víru v hnutí, ve věc, s neméně vírou v sebe sama… Ludvík XIV. mohl říci: Stát – to jsem já… Lenin bez zbytečných slov vždy cítil, že strana je on, že je vůlí hnutí soustředěnou v jedné osobě. A podle toho i jednal…«(Kommunist, 1990, č. 5, s. 118).
V roce 1904 Ju. O. Martov poprvé použil termín »leninismus« (viz jeho brožuru »Boj proti ‚stavu obležení‘ v Ruské sociálnědemokratické dělnické straně«, Ženeva, s. 68).
Během revoluce 1905-1907 Lenin orientoval bolševiky na ozbrojené povstání proti carismu a nastolení demokratické republiky (viz: PSS, sv. 11, s. 10, 12, 32, 61-62). V knize Dvě taktiky [sociální demokracie v demokratické revoluci] (srpen 1905) zdůvodnil strategii a taktiku, které vyplývaly z myšlenky hegemonie proletariátu (a nikoli buržoazie, jak tvrdili menševici) v ruské buržoazně demokratické revoluci, a nutnost korunovat její vítězství nastolením revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Poté, co poslanci 2. Státní dumy shrnuli požadavky rolníků, v roce 1906 navrhli znárodnění půdy jako ústřední bod bolševického agrárního programu. Teoreticky předvídal možnost, že se revoluce rozvine v socialistickou (viz: PSS, sv. 11, s. 16, 90, 104, 222). V listopadu 1905 se Lenin ilegálně vrátil do Petrohradu a vedl bolševiky. V letech 1905-07 však Lenin podle současníků ještě nehrál v revolučním hnutí v Rusku primární roli. Za nových podmínek se snažil zmírnit frakční boj a spolupracovat s menševiky. 9. května 1906 poprvé vystoupil na shromáždění. Aby se vyhnul policejním represím, tak se v létě 1906 přestěhoval z Petrohradu do Kuokkaly (Finsko). V prosinci 1907 znovu emigroval.
Ideové zrání a revoluční činnost v Evropě
Při realizaci svého programu prohloubení revoluce pracoval Lenin s mimořádnou intenzitou. Články, brožury a výzvy, které napsal, se pravidelně objevovaly v tisku; neustále vystupoval na schůzích, demonstracích, sjezdech a konferencích. Při zdůvodňování a prosazování svého sociálního projektu vycházel ze skutečnosti, že slovy P. N. Miljukova »ruská revoluce by nebyla revolucí, kdyby se zastavila v první fázi a nedosáhla extrémů« (Rusko na zlomu. Bolševické období ruské revoluce, sv. 1, Paříž, 1927, s. 40). Lenin tvrdil, že »pouze moc sovětů pomůže zahájit rozhodný boj za mír, za půdu a za socialismus« (PSS, sv. 32, s. 50). Vykládal také vyhlídky na řešení národní otázky: »…Velkorusové si násilím neudrží ani Polsko , ani Kuronsko, ani Ukrajinu, ani Finsko , ani Arménii, ani žádný jiný národ vůbec. Ruští vlastenci navrhují bratrské spojení všech národů a vytvoření společného státu s dobrovolným souhlasem každého jednotlivého národa a v žádném případě násilím« (tamtéž, s. 41).
Zpočátku Lenin dával myšlenku revoluce v Rusku do přímé souvislosti s nadějemi mnoha socialistů různých směrů na bezprostřední světovou revoluci a ruskou revoluci považoval za prolog, začátek a rozbušku světové revoluce. Lenin věřil, že »zaostalá země může snadno zahájit [revoluci – autor], protože její nepřítel je shnilý, protože její buržoazie je dezorganizovaná…« (Sebrané spisy PSS, sv. 36, s. 252). »Tatáž zaostalost Ruska zvláštním způsobem spojila proletariát, revoluci proti buržoazii, s křížem, revolucí proti statkářům« (PSS, sv. 38, s. 306).
Lenin souhlasil se svými odpůrci, že Rusko není ekonomicky zralé pro socialismus, ale věřil, že má prvky jeho materiálních předpokladů v podobě velkoprůmyslu, dopravy, bank a monopolů. »Socialismus,« zdůrazňoval Lenin, si »nepředstavujeme jako skok, ale jako praktické východisko z existující devastace« (Soubor socialistických prací, sv. 31, s. 446). Leninův projekt v této fázi nepředpokládal okamžité »zavedení« socialismu a drastický rozpad zavedených společností a struktur, ale naopak, s přihlédnutím k úrovni rozvoje země a připravenosti obyvatelstva, vycházel z potřeby přechodných kroků a opatření (znárodnění bank a monopolizovaného průmyslu, likvidace pozemkového vlastnictví a znárodnění veškeré půdy, kontrola dělníků nad výrobou a distribucí produktů atd.). Obecný demokratický úkol zachránit zemi před národní katastrofou, její politické, sociální a ekonomické… Podle Lenina mohly být problémy obnovy a znovuzrození vyřešeny pouze revolučním proletariátem, který překročí kapitalistický systém. Jeho závěrečný argument o historické nutnosti socialistické revoluce v Rusku: »Nemohl se lid, tváří v tvář revoluční situaci, která vznikla během první imperialistické války, pod vlivem beznaděje své situace vrhnout do boje, který by mu alespoň otevřel nějakou šanci získat si neobvyklé podmínky pro další růst civilizace?« (Soubor socialistických revolucí, sv. 45, s. 380).
Na snímku: Vladimir Lenin, 1917
Revoluční situace, dubnové teze. »Ať žije světová socialistická revoluce!«
Vladimir Iljič navrhl program přechodu od buržoazně demokratické revoluce k socialistické revoluci pod heslem »Všechna moc sovětům« (»dubnové teze«). »Dubnové teze«, publikované v Pravdě, byly považovány za příliš radikální i jeho nejbližšími soudruhy. Ve své zprávě se Lenin ostře postavil proti rozšiřování buržoazně demokratické revoluce a prohlásil hesla »Žádná podpora prozatímní vlády« a »Všechna moc sovětům«. Vladimir Iljič Lenin prohlásil kurz k přeměně buržoazní revoluce v proletářskou, po němž následovalo zrušení armády, policie a byrokracie. Bez Lenina by nebyl žádný říjen 1917…
Po revoluci – vyhlášen Dekret o míru a Dekret o zemi
Mezi Leninovými soudruhy začaly politické manévry a spory. Vladimir Iljič byl zvolen předsedou Rady lidových komisařů. Jedním z prvních kroků Leninovy vlády bylo zrušení svobody projevu (opoziční noviny byly uzavřeny). A sliby o chlebu a míru bylo v té chvíli nemožné splnit. Současně s revolucí započala intervence více než 14 zemí do Ruska, začal hlad i občanská válka. Za těchto okolností zahájilo Německo jednání s Ruskem a vzneslo územní požadavky. Tyto požadavky nová vláda projednala. Podepsání Brestlitevské mírové smlouvy s Německem (březen 1918) bylo široce odmítnuto. Přestože byl Lenin v menšině, byla tzv. »ostudná« Brestlitevská mírová smlouva nakonec podepsána.
Lenin se ocitl téměř sám. Ale nevzdal se. Pevně prohlásil, že odejde, pokud jeho návrhy nebudou přijaty. A zvítězil, protože byl nenahraditelným vůdcem.
Profesor Richard Pipes z Harvardovy univerzity napsal: »Lenin chytře přijal ponižující mír, který mu zajistil potřebný čas a který se poté zhroutil pod vlastní vahou, a tak si získal širokou důvěru bolševiků. Když 13. listopadu 1918 roztrhali Brestlitovskou smlouvu a následovala kapitulace Německa před západními spojenci, Leninova autorita v bolševickém hnutí se pozvedla na nebývalou úroveň.«
Občanská válka, válečný komunismus
Vladimír Iljič Lenin se tak stal hlavou ruského státu. Po vítězství v revoluci se Lenin těšil mezi svými soudruhy obrovské autoritě. Byl zvolen předsedou Rady lidových komisařů a předsedou Rady práce a obrany. Podařilo se mu uchopit moc – předchozí státní struktura byla zcela zničena. K vybudování nového řádu byl potřeba mír, ale ten se nekonal.
Ekonomická devastace a hluboký sociální, národní, politický a ideologický rozkol v ruské společnosti vyvolaly za intervence ústředních mocností a Dohody celostátní občanskou válku mezi ozbrojenými silami sovětského režimu, Cizími armádami, Bílým hnutím a separatisty. Pokud jde o národní politiku, Lenin trval na demokratickém »právu národů na sebeurčení«. V prosinci 1922 byl vytvořen Svaz sovětských socialistických republik. Nicméně, ještě před jeho skonem interventi byli vyhnáni a »Bílí« poraženi. Od prosince 1922 se V. I. Lenin kvůli nemoci způsobené otrávenou střelou (1918) a 10. března 1923 se Leninova nemoc znovu zhoršila, což ho nakonec zneschopnilo. V květnu byl Lenin převezen do Gorkého. 21. ledna 1924 v 6.50 ráno po dalším záchvatu nemoci Lenin zemřel.
Na snímku: Vladimir Lenin a jeho žena Naděžda Krupská, 1922 (Foto: Mary Evans Picture Library/Global Look Press)
Leninovy reformy
Brzy po nástupu bolševiků k moci, v listopadu 1917, Lenin oznámil, že Sovětské Rusko se vzdává tajných dohod z let 1915–1916 s Velkou Británií a Francií o poválečném rozdělení světa;
– Od roku 1917 až d.o své smrti se Lenin angažoval v reformách země v souladu se sociálnědemokratickými ideály;
– Uzavírá mír s Německem, vytváří Rudou armádu, která se aktivně účastní občanské války v letech 1917-1921;
– Dává samostatnost Finsku a Polsku a pobaltským zemím, vytváří nové republiky na území bývalého ruského impéria (právo na sebeurčení;
– Vytváří NEP – novou hospodářskou politiku a poté, sovětskou společnost založenou na ideálech sociální spravedlivosti – SSSR.
– Dává občanská práva rolníkům a dělníkům (dělnická třída se stává hlavním faktorem v novém politickém systému Ruska);
– Reformuje církev, nastolil opět patriarchát (zrušený Petrem I.) a snaží se nahradit křesťanství novou ideologií reálné spravedlivé společnosti.
– Jeho podpisy jsou na projektech elektrifikace Ruska, kulturní revoluce pologramotného Ruska, ale i vesmírných programů Ciolkovského a dokonce atomového výzkumu.
Leninova smrt vyvolala různá, často protichůdná hodnocení jeho díla.
Sun Yat-sen (čínský lékař, revolucionář, státník a politický filozof, který založil Čínskou republiku) na vzpomínkové bohoslužbě v Kantonu, když se obracel k Leninovu portrétu, řekl: »V průběhu staletí světových dějin se objevily tisíce vůdců a učenců s krásnými slovy na rtech, ale nikdy je neuvedli do praxe. Ty, Lenine, jsi výjimkou. Nejenže jsi mluvil a učil, ale svá slova jsi proměnil ve skutečnost. Vytvořil jsi novou zemi. Ukázal jsi nám cestu…« (Očima lidstva, s. 107–108).
W. Churchill o Leninovi napsal: »Ani jeden asijský dobyvatel, ani Timur, ani Čingischán, se netěšil takové slávě jako on. Neúprosný mstitel, vyrůstající z klidu chladného soucitu, zdravého rozumu, chápání reality. Jeho zbraní je logika, jeho duševním rozpoložením je oportunismus. Jeho sympatie jsou chladné a široké, jako Severní ledový oceán: jeho nenávist je těsná, jako katanova smyčka. Jeho osudem je zachránit svět; jeho metodou je vyhodit tento svět do povětří. Absolutní lpění na zásadách, zároveň ochota zásady zradit… Svrhl všechno. Svrhl Boha, cara, zemi, morálku, dvůr, dluhy, nájemné, úroky, zákony a zvyky staletí, svrhl celou historii, strukturu, jakou je lidská společnost. Nakonec svrhl sám sebe. Leninův intelekt byl poražen v okamžiku, kdy se vyčerpala jeho ničivá síla a začaly se projevovat nezávislé, samoléčivé funkce jeho hledání. Jen on mohl vyvést Rusko z bažiny. Ruský lid byl ponechán… zmítal se v bažině. Jejich největším neštěstím bylo jeho narození, ale jejich dalším neštěstím byla jeho smrt« [Churchill WS. The Attermath (Světová krize. 1918-1928). New York, 1929, s. 64-66].
Karl Kautsky uvedl: »Naše neshody by nás neměly zaslepovat vůči velikosti zesnulého.«
Díky jeho dědictví má mj. současné Rusko spojence ve světě.