Jako jediný těžař černého uhlí v České republice ukončila společnost OKD na konci ledna 2026 v posledním dole, Dole ČSM ve Stonavě na Karvinsku, hlubinné dobývání černého uhlí. Po téměř 250 letech hlubinného dobývání byl vyvezen z Dolu ČSM poslední vozík černého uhlí. Ostravskou katedrálou zazněla hornická hymna »Když krajem v dáli zaznívá zvonečku tichounké lkání…«
Co byl vlastně ostravsko-karvinský revír? A budou se ptát děti i dospělí. Zmizela tradice, kterou ten kraj žil a naplňoval hrdostí místní i celé Čechy a republiku. Však odpovězme si: Ostravsko-karvinský revír byl a stále zůstává moravskoslezský úsek hornoslezské černouhelné pánve; leží v předpolí flyšoidních spodnokarbonských sedimentů Nízkého Jeseníku a představuje čelní hlubinu variského horstva, vyplněnou svrchnokarbonskými sedimenty. Jejich celková mocnost dosahuje až 3800 m, které obsahují četné uhelné sloje o souhrnné mocnosti asi 120 m (z převážné části koksovatelné uhlí). Spodnější ostravské souvrství obsahuje ještě vložky mořských usazenin (tzv. mořská patra) a je intenzivněji zvrásněno (z. část pánve); mladší karvinské souvrství (asi 1000 m mocné) je již celé sladkovodního původu, je málo postiženo vrásněním, obsahuje méně uhelných slojí, avšak větší mocnosti. Dále k jihu leží podbeskydská (černouhelná) pánev, krytá příkrovy Beskyd.
V letošním roce si připomínáme 240 let trvání těžby kamenného (černého) uhlí v Ostravsko-karvinském revíru. Těžba začala v poslední čtvrtině 18. století na velkých panstvích v Těšínském a Hlučínském Slezsku. Začátek těžby uhlí v r. 1776 představoval historický milník, od kterého se začaly psát dějiny uhelného dolování v OKR. Zároveň to byl počátek přeměny původní zemědělské krajiny na průmyslovou aglomeraci. Uhlí dostalo název kamenné pro odlišení od dřevěného uhlí, tehdy obecně používaného.
Kolébkou těžby uhlí v OKR bylo v roce 1776 karvinské panství, jehož majitelem byl hrabě J. E. F. Larisch, který byl u zrodu těžební činnosti a stal se tak zakladatelem OKD. Na panství začala nejstarší těžba uhlí, která stále až do současné doby probíhá. Od roku 1782 následoval začátek těžby na hlučínském panství v Petřkovicích, jehož majitelem byl baron J. A. Gtrutschreiber. Krátce nato v roce 1785 začala těžba na polskoostravském panství v Polské Ostravě, jehož majitelem byl hrabě F. J. Wilczek. Dolování probíhalo ve třech etapách. V první etapě byla těžba prováděna pomocí štol a mělkých jam. Druhou, nejdelší etapou je těžba uhlí na hlubinných dolech, probíhající už 181 let. Třetí závěrečná etapa postupuje od r. 1991 a je spojena s útlumem těžby uhlí a likvidací dolů. Následný popis počátků těžby se zaměřil na těžbu uhlí na jmenovaných panstvích.
Těžba uhlí zapříčinila enormní rozvoj Ostravska a Karvinska, ale nesla sebou i negativní vlivy na krajinu, např. poddolování s důlními škodami (částečně zahlazovanými rekultivací). Při útlumu těžby nově došlo ke vzniku nebezpečných výstupů důlního metanu starými důlními díly na povrch.
Již jsme si řekli, že Ostravsko-karvinská černouhelná pánev je součástí Hornoslezské pánve. Asi jen 20 % rozlohy její rozlohy leží v ČR a větší část pánve se nachází v Polsku. Černouhelná pánev má na našem území přibližně tvar trojúhelníku. Její jihozápadní hranice začíná kolem města Nový Jičín a rozšiřujeme se směrem na sever, kde tvoří hranici s Polskem. Černé uhlí se zde dobývá výhradně hlubinnou těžbou. Vznik zdejšího uhlí je datován do období svrchního karbonu náležícího do prvohor asi před 320 miliony let. V OKR se nachází nejkvalitnější typ černého uhlí antracit s až 90 % podílem uhlíku. Naneštěstí patří zdejší ložiska co do náročnosti dobývání, k značně komplikovaným. Příčinou jsou zdejší geologické podmínky s četnými tektonickými zlomy a dobývací hloubkou. V oblasti Ostravska započala těžba v poslední čtvrtině 18. století v tehdejších panstvích rakouského Slezska. Prvních asi padesát let probíhalo dobývání uhlí především pomocí štol a mělkých jam. V první čtvrtině 19. století započala etapa hlubinné těžby. Masivní rozvoj Ostravsko-karvinského prostoru rovnoměrně koreluje s negativními dopady na okolní krajinu, jako poddolování provázené důlními propadlinami, nebo výrazné zhoršení kvality ovzduší. S výstavbou železnic a železáren v druhé polovině 19. století dochází k rozvoji zdejší oblasti a z původně zaostalé zemědělské lokality, se stává zalidněný průmyslový region. K masivnímu odbytu uhlí dochází během první světové války. Po vzniku ČSR bylo k oblasti připojeno Hlučínsko, vnikla tzv. Velká Ostrava a docházelo k spojování některých dolů. Po světové hospodářské krizi, které zasáhla i zdejší doly, se začínala situace stabilizovat v druhé polovině 30. let 20 století vlivem vyšší poptávky po uhlí s narůstající předválečnou armádní výrobou. Za 2. světové války byla oblast Ostravsko-karvinska jednou z významných průmyslových oblastí Třetí Říše. V závěru války byl moravsko-slezský průmyslový komplex silně poškozen nálety, bojovými akcemi i ustupujícími německými jednotkami. Komplikací v poválečných obnovovacích pracích nebylo pouze poničení mnoha důlních objektů a infrastruktury, ale i roztříštěnost dolů mezi několik velkých vlastníků. V roce 1946 byly jednotlivé těžařské společnosti zrušeny a vznikl národní podnik Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. Se zvyšujícím ročním objemem těžby a nedodržováním bezpečnostních předpisů docházelo s pravidelností k smrtelným úrazům (např. smrt 108 horníků na dole Dukla v roce 1961 v důsledku požáru). Od 60. let 20. století objem těžby nadále výrazně rostl. OKR dosáhl svého ročního maxima v roce 1979 s 24,1 miliony tun uhlí vytěženého uhlí. Od roku 1982 objem těžby konstantně klesá.
Po roce 1989 došlo k masivní transformaci celé oblasti. Se zvyšujícími se náklady pro těžbu ve stále větších hloubkách i bezpečnostními opatřeními, se stávala těžba stále více nerentabilní. V období mezi lety 1990–2000 byla těžba ukončena ve 14 dobývacích prostorech ostravské a petřvaldské části. Od roku 1991 se společnost těžící Ostravsko-karvinském prostoru jmenuje Ostravsko-karvinské doly, a.s. V roce 1988 pracovalo v důlním průmyslu okolo sta tisíc lidí. Vliv hlubinné těžby na kulturní krajinu a její paměť se výrazně liší od působení povrchové těžby. Nedochází k plošné, ale k výběrové devastaci osídlení a přírody, navíc zčásti neplánované a neočekávané (poklesy a propady půdy). Některé nově vzniklé objekty, jako např. haldy vytěžené hlušiny se rychle stávají součástí krajiny i její paměti.
Dnes, po ukončení těžby, ničíme důlní díla, říkajíce, že je rekultivujeme. Zasypáváme důlní jámy a rozvážíme haldy a přitom z podzemí zůstávají stále obrovské zásoby kvalitního černého uhlí. Snad se bojíme toho, že bycxhom je mohli v budoucnu někdy potřebovat a tak je nechceme ani vidět. Ale jsou tam a budou se pořipomínat. I budoucí generace pocítí důlní zemětřesné pohyby, neboť Země, na rozdíl od člověka stále pracuje.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora