Lidé považují svou bipedii (chůzi po dvou nohách) za samozřejmost, ale paleoantropolog Jeremy Desilva, stejně jako mnoho jeho kolegů, to tak nevidí.
Nakladatelství Alpina Non-Fiction vydává knihu paleoantropologa Jeremyho Desilvy o roli vzpřímených nohou v historii lidstva. Ve své knize »První kroky: Jak z nás vzpřímenost udělala člověka« vědec zkoumá historii fenoménu vzpřímenosti. Desilva si klade otázku, jakou roli hrál způsob, jakým se pohybujeme, ve vývoji největších evolučních výhod lidstva: schopnosti vytvářet technologie, touhy poznávat svět kolem nás a rozvoje verbální komunikace.
Jednou z hlavních záhad vzpřímené chůze je příběh jejího vzniku. Proč dávní homininové opustili rychlejší a bezpečnější pohyb po čtyřech končetinách a dali přednost habituálnímu kroku?
»Počínaje miocénem, nejpozději před 10-15 miliony let, se klima afrického kontinentu stalo sušším a sezónnějším. Výkyvy klimatu se staly znatelnějšími, kdysi souvislé lesy východní Afriky se postupně rozpadaly na jednotlivé lesní oblasti, jejichž prostor mezi nimi zabíraly savany. Vědci jsou dnes přesvědčeni, že se bipedalismus na souši vyvinul, když rozsáhlé lesy začaly být nahrazovány otevřenými savanami protkanými malými lesními plochami. Nevíme však přesně, proč se v tomto novém světě ukázala vzpřímená chůze jako výhodnější způsob pohybu,« napsal Desilva.
Jedním z vysvětlení je podle něj, že vzpřímený postoj mohl našim předkům pomoci vyhnout se přehřátí na otevřených prostranstvích savan. Rovníková Afrika je velmi horká. Většina zvířat je zde aktivní v noci nebo za soumraku a přes den soupeří o místo ve stínu, aby se na slunci nepřehřála. Naši předkové mohli jen stěží soupeřit s šelmami a dalšími velkými africkými savci o tyto neustále se zmenšující stinné plochy. Ti, kteří cestovali vzpřímeně, měli menší plochu těla vystavenou slunečním paprskům a zároveň byla jejich těla více vystavena větru, což zvyšovalo účinnost pocení.
Biolog Peter Wheeler, který tuto originální hypotézu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vypracoval, také spočítal, že bipedální lokomoce by snížila naši potřebu vody o 40 %.
Druhá hypotéza souvisí s výdejem energie. Po uběhnutí jednoho kilometru chůze spálí člověk asi pouze 50 kalorií. Chůze po dvou je tak mimořádně energeticky úsporný způsob, jak se dostat z jednoho místa na druhé.
Vědci z Harvardovy univerzity se rozhodli vyzkoušet, jak efektivní je chůze po dvou nohách, a porovnali způsob pohybu lidí a šimpanzů. Posadili hollywoodské šimpanze na běžící pás a měřili jejich energetický výdej tak, že každé opici připevnili na obličej detektor CO podobný dýchací trubici.
Vědci zjistili, že šimpanzi vynakládají na pohyb dvakrát více energie než lidé, ať už používají čtyři nebo dvě končetiny. V naší evoluční historii možná existovaly doby, kdy byl nedostatek potravy a skupina homininů musela překonávat rozsáhlé bezlesé oblasti, aby se dostala z jednoho lesního krmeliště do druhého. Možná ti, kteří se pohybovali po dvou končetinách místo po čtyřech, vynaložili méně energie a měli větší šanci na přežití. To zní docela přesvědčivě. Problém však spočívá v tom, že šimpanzi vynakládají více energie než lidé nikoli proto, že jsou čtyřnožci, ale proto, že chodí po napůl ohnutých nohách. Zvířata, která se pohybují s narovnanými koleny a nataženými kyčlemi – ať už na dvou, nebo na čtyřech nohách -, šetří palivo. Když naši předkové zdokonalili chůzi po dvou nohách, získali tím energetickou výhodu. Zpočátku však nebylo nijak zvlášť energeticky výhodné pohybovat se po dvou nohách místo po čtyřech.
Možná také naši předkové potřebovali volné ruce ani ne tak k boji, ale k nošení něčeho mnohem důležitějšího a podstatnějšího pro přežití než zbraně – jídla?
Louis miluje rajčata. Proto je ošetřovatelé ve filadelfské zoo, nejstarší ve Spojených státech, schovávají po celém výběhu, kde tento samec gorily západní plání žije. Vypuštěn do svého výběhu se Luis opírá o klouby, když obchází známé úkryty a vybírá si své oblíbené ovoce. Mohutný 150kilogramový samec však poznal na vlastní kůži, co se stane, když se bude pohybovat po kloubech s rajčaty sevřenými v rukou. Rozmačkají se na kaši.
Louis si z nějakého důvodu nerad špiní ruce. Pokud celou noc pršelo, chodí po vlhké zemi po dvou, aby si neušpinil prsty. Hrst rozdrcených rajčat je pro tohoto čistotou posedlého gorilího samce tragédií. Našel si z toho východisko – chůzi po dvou nohách.
Louis nabere rajčata do rukou a držíc si je na hrudi obchází jedno místo ve svém výběhu za druhým. Michael Stern, ošetřovatel, který se o něj stará, mi řekl, že se to stává několikrát do měsíce.
Stejným způsobem se v »Opičím paláci« v přírodní rezervaci Port Lympne občas prochází po dvou nohách Tamba, Embamova sestra gorila, pokud si nabírá jídlo do rukou. Častěji to dělá, pokud zároveň nese mládě.
Přesto je jedna věc chodit po dvou nohách v zoo a druhá ve volné přírodě.
Primatologové pracující v Guinejské republice v západní Africe studují skupinu šimpanzů již několik desetiletí. Tito šimpanzi jsou známí tím, že používají kameny k rozbíjení tvrdých skořápek výživných afrických ořechů. Deštný prales, ve kterém žijí, však lemují vykácené pozemky, na kterých místní obyvatelé pěstují rýži, kukuřici a různé druhy ovoce včetně papáji, která je oblíbenou pochoutkou šimpanzů. Ke zděšení lidí šimpanzi přepadávají farmy a kradou ovoce.
Susana Carvalhová, antropoložka z Oxfordské univerzity, zjistila, že šimpanzi při sběru a přenášení nejcennější potravy, včetně plodů papáji a afrických ořechů, chodí spíše po dvou. Opice je sbírají do rukou v takovém množství, že jim nezbývá než se pohybovat po nohou. Tito šimpanzi nám možná napoví, proč se u dávných homininů vyvinuly vzpřímené nohy.
S touto myšlenkou přišel již v roce 1961 Gordon Hughes, antropolog z Coloradské univerzity v Denveru, který vyslovil domněnku, že se u raných homininů vyvinula chůze po dvou nohách ne proto, aby mohli nosit zbraně a nástroje, ale aby mohli nosit potravu. Tato myšlenka se částečně opírala o jeho pozorování, že makakové často chodili po zadních končetinách, pokud nesli potravu v rukou. V roce 1964 připomněl náhodnou poznámku Jane Goodallové, že šimpanzi vybírající potravu někdy nabrali do rukou tolik banánů, že museli chodit po dvou.
Owen Lovejoy z Kentské univerzity tuto myšlenku rozvinul tím, že navrhl, že evoluce vzpřímenosti se u našeho druhu shodovala se vznikem stálých rodinných párů. Podle jeho modelu mohli homininí samci pohybující se po dvou nohách přinášet samičkám potravu. Samice si zase tyto štědré samce oblíbily a vytvořily s nimi páry. V takovém případě už samci nepotřebovali velké tesáky k zastrašování soupeřů. Hypotéza zásobování potravou tedy spojuje zmenšení velikosti klů se vzpřímeností nikoliv prostřednictvím násilí, jak to činí Darwin a Dart, ale prostřednictvím vztahu pohlaví.
Pokud neexistuje živý příklad jiného savce, který by si osvojil podobnou sexuální strategii, je obtížné tuto hypotézu ověřit. Podle mnoha kritiků podceňuje roli, kterou mohly v evoluci sehrát samice homininů: jsou líčeny jako bezmocná stvoření, která čekají, usazená na stromech, až jim samci horníci přinesou domů papáju.
Je pravděpodobné, že hnací silou evoluce se ukázala být potrava, ale je také pravděpodobné, že samice v tomto procesu hrály významnější roli, než se dosud předpokládalo. Jak řekla antropoložka Cara Wall-Schefflerová, profesorka na Seattle Pacific University, »cílem přírodního výběru je samice a její mláďata«. Pokud nějaký znak nepřináší prospěch samicím a jejich potomkům, má jen malou šanci získat evoluční dynamiku.
Přesně to prokázaly v 70. a 80. letech 20. století antropoložky Nancy Tannerová a Adrienne Zillmanová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Podle jejich hypotézy sbíraly samice raných homininů během dne rostliny a drobné živočichy, což jim mimochodem poskytovalo více kalorií než kořist lovců-mužů ve většině moderních lovecko-sběračských společností. Samice homininů sbíraly více, než potřebovaly pro sebe, a o potravu se dělily s ostatními členy skupiny. Ti, kteří častěji chodili po dvou a měli volné ruce, dokázali získat více potravy, například ještěrky, hlemýždě, hlízy, vejce, plody, termity a kořínky.
Samice oceňovaly schopnost podělit se a vzájemně si pomáhat, proto tvořily páry s více socializovanými a méně agresivními samci, kteří mohli mít také menší kly. Podle hypotézy Tannerové a Zillmanové homininí samice používaly hole k vyhrabávání kořenů a hlíz a pomůcky k nošení nemluvňat. Jinými slovy, technologie byly vynalezeny již dávno, a to ženami. Ukázalo se, že samice bonobů a šimpanzů byly technologicky vyspělejší než samci, takže je logické předpokládat, že totéž platilo i pro nejstarší homininy.
Tannerová a Zillmanová uznaly, že ačkoli potřeba nosit cokoli – potravu, nástroje nebo mláďata – mohla být hlavní hnací silou evoluce vzpřímeného postoje, nebyla to jediná výhoda tohoto způsobu pohybu. Díky tomu, že se hominini stali bipedními, mohli zkoumat své okolí a hledat domnělé nepřátele, ohrožovat predátory a vrhat po nich předměty a efektivně se přesouvat z jednoho krmného místa na druhé. Jinými slovy, vědci tvrdili, že bipedalismus byl pro naše předky zvýhodněn přírodním výběrem z více než jednoho důvodu. Hominini se začali pohybovat po dvou nohách kvůli řadě výhod, které vzpřímená pozice nabízí.
V takovém případě je hledání jediné příčiny vzpřímenosti pravděpodobně zbytečné.
(cik, TASS)
Diskuze je uzavřena.