Zbytečný mezinárodní problém

Kritické hlasy ke konání sudetoněmeckého sjezdu mluvčí SdL Bernd Posselt blahosklonně smetl ze stolu. Prý SPD a německá AfD jsou proti Evropě a jsou »absolutní pokrytci«. Jen čeští nýmandi, alespoň podle něj, mohou mít námitky. Představitel spolku Meeting Brno terapeut David Macek dokonce prohlásil, že na stanovisku vlády vůbec nezáleží, a do toho zazněl hlas prezidenta Petra Pavla, že vlastně jde o akt Smíření.

Ne dosti na tom. Ministr Petr Macinka, který v těchto dnech jednal v Berlíně se svým německým protějškem Johannem Wadephulem, se z úst spolupředsedy Česko-německého diskusního fóra Jörga Nüsbergera dozvěděl, že sjezd SdL a jeho přijetí bude přece jen mít určitý vliv na vztahy obou zemí. Nesmí se zapomínat, že do Brna jede ministr vnitra Německa Alexander Dobrind a zároveň i předseda bavorské vlády Markus Söder. Vliv německých médií, která z problému, který je jinak jen podružným tématem, udělají kauzu, nelze podceňovat. Není možné počítat s tím, že by jednoznačně byly ztotožněny s českou stranou. Ukazuje se tak, že skupina kolem dr. Macka vyvolala mezinárodní problém, který má Čechy dovést na pranýř.

Co je to ono slavné Smíření?Něco podobného, jako když na písku jeden kluk druhého praští lopatkou do hlavy, až mu naroste boule, a ten druhý po něm hodí bábovičkou, jež mu způsobí šrám, a druhý den si podají ručky a znovu spolu staví tunel pro autíčko? Tak to v životě nefunguje. Tak ne, zvláště když po nepřátelské akci následuje šest let středověké hrůzovlády těch, co uhodili první.

Potomci nemohou za své otce, dědy, pradědy a prabáby, ale nesmí zvednout pomyslný prapor s jejich požadavky nad hlavu, vzít je za své a myslet si, že následující odveta byla bolestivější než jejich první úder. Příčina byla prvotní, následek by bez ní nevznikl.

Proto je namístě se zeptat: Lze se smířit s někým, kdo velkou část své viny odmítá a namísto pokory stále oprašuje požadavky minulosti? Kdo vinu za minulost přesunuje ze svých beder na bedra těch, které usurpoval?

Nemám rád zásadu oko za oko, zub za zub. Vendeta by měla zmizet z jednání člověka. Jenže to, co se dělo před i po zradě většiny v pohraničí žijících Němců a dotýkalo se všech Čechů, bylo po osvobození příliš živé, než aby mohlo následovat odpuštění. Je u větší části společnosti živé dodnes. Slova Nastav druhou tvář, nejsou ani nyní populární. Stačí si připomenout v současné době vedené konflikty.

Po oné zradě z roku 1938 následovalo opravdu těch šest krutých let a aktivně se na nich podíleli tzv. sudetští Němci. Na 31. října 1938 byly na nově připojeném území k Říši uspořádány doplňovací volby do Říšského sněmu. Z 2 497 604 hlasů bylo 2 464 681 kladných. Lze jistě namítnout, že tyto volby se konaly již pod nátlakem, jenže ty předešlé, ještě v Československu, nátlakové nebyly a Sudetendeutsche Partei v nich obdržela 15,2 % hlasů, což odpovídalo přibližně 85 % všech občanů žijících v pohraničních okresech. To jí umožnilo mít 44 poslanců, jejichž šéfem se stal Karl Hermann Frank. Ostatní zdejší obyvatelé tehdy buď volili komunisty, nebo jiné české politické strany, což 31. října již nebylo možné.

Postoje tzv. sudetských Němců se projevily také v tom, že buď téměř okamžitě, anebo v průběhu dalších měsíců, dostali vybraní aktivisté pamětní medaili (uděleny 1 162 617 osobám) a ti nejvýznamnější pak k tomu ještě Spange Prager Burg, tedy sponu s uvedeným nápisem.

Ihned po 15. březnu 1939 Konrad Henlein uvolnil 4000 mužů pro řízení českých úřadů protektorátu, pro gestapo a SD. Také Němci dosud žijící mimo zábor, ti, kteří zůstali zatím v okleštěné republice, se hlásili do služby. Ti nejprověřenější dokonce do služeb Geheime Statpolizei, Abwehru a Úřadů státního protektora či státního tajemníka (ministra). Je proto velmi podivné, že český soud zcela nedávno nechal »navrátit« mobiliář ze zámku Hrubý Rohozec potomkům šlechtice Walderode, který za okupace sloužil jako překladatel právě v Abwehru, kdy také zde se shromažďovaly ty nejdůležitější poznatky o českém odboji a předávaly gestapu.

Vrcholnou funkci v protektorátu tehdy dostal bývalý československý poslanec Karl Hermann Frank, krvavost jeho vládnutí byla ohodnocena po válce nejvyšším trestem. V té době též další vůdci tzv. sudetských Němců Hans Krebs a Rudolf Jung se kromě hodností v SS stali župními vedoucími, poslanec NS ČSR Othmar Kallina ředitelem odbočky říšského ministerstva zbrojení v českých zemích, Ernst Kundt, poslanec NS ČSR, se podílel na holocaustu, dr. Fritz Köllner, bývalý poslanec NS, jedním z velitelů SA, Georg Wollner, taktéž bývalý poslanec NS, za okupace šéf NSDAP v Plzni, se koncem války stal organizátorem a velitelem Freikorpsu. Další příklady: brněnský dr. Karl Schwabe byl za války policejním prezidentem Moravy a Slezska, Oskar Judex a Wilhelm Czerny se stali starosty v Brně, Franz Duba, vrchním dozorcem v Kaunicových kolejích, Emil Beier, starostou Ostravy… U pražského gestapa sloužila celá skupina tzv. pražských Němců – původně pražský číšník Josef Böhm, Kladeňák Jaroslaw Nachtmann, z Tachovska pocházel Karl Franz Schnabl, v brněnském gestapu zase sloužili brněnští rodáci Anton Rotter, Wolfgang Karsten ad. Byli i další, kteří se hrnuli do represívních orgánů v protektorátu – vrah lidických dětí Šumperčan Hermann Krumey, v Nové Bělé se narodil Oskar Felkl, v Nových Hradech Adolf Fuchs, v Tatenicích dr. Alois Hornischer… Sem počítejme také vedoucí oberlandráty Friedricha Remplika (Plzeň), Hanse Blascheka (České Budějovice) či Gustava Jonaka (Moravská Ostrava) atd., atd.

9. května 1945 skončil sudetoněmecký sen. Vlastně zbytek tohoto snu. Válka vzala životy dvěma stům tisícům »sudetoněmeckých« mužů a asi 30 000 civilistů, kteří zahynuli při bombardování. Dopisy o mrtvých z fronty došly snad do všech chalup. Zemřelo i oslavované nacistické tankové eso ze Salisova u Jeseníku Kurt Knispel, sebevraždu spáchal Konrad Henlein a bývalý čs. poslanec Othmar Kallina, na vydání do Československa čekal všemocný státní ministr, bývalý československý poslanec Karl Hermann Frank. Ano ten, který ve svém memorandu do Berlína napsal, že cílem říšské politiky je úplná germanizace zdejšího prostoru. Toho se dosáhne »Totálním vysídlením Čechů z Čech a Moravy na území mimo Říši a osídlením vyprázdněného prostoru Němci« (datováno 31. 8. 1940). To ovšem nevyšlo. Spojenci, především však Rudá armáda, jim to překazili. Odsun, podle rozhodnutí z Postupimi (červenec – srpen 1945) se však uskutečnil. Jen jiný, než si představoval jeden z vůdčích představitelů tzv. sudetských Němců, bývalý knihkupec z Karlových Varů, poslanec českého parlamentu, šéf freikorpsu, státní ministr, vůdce wervolfů SS-gruppenführer Karl Hermann Frank.

Přemýšlel o tom někdy Bernd Posselt a jeho čeští hostitelé? Ví o tom, že mezi nejaktivnějšími zakladateli jeho organizace a sudetoněmeckého Witigobundu byli dr. Wilhelm Sebekowski, bývalý poslanec čs. parlamentu, vůdčí postava henleinovského hnutí a za okupace hejtman Chebského kraje, Walter Brand, bývalý šéfredaktor henleinovského Zeitu Georg Wolner, bývalý poslanec NS a později nacistického Říšského sněmu Walter Becher, bývalý redaktor Zeitu, za války pak vojenských novin Panzer Propagandazug atd., atd.

Proč pan Posselt nezajistil, když touží tolik po smíření, že programové cíle z oněch stále platných »20 bodů« nebyly zrušeny a nebyl přijat vstřícný program, jenž by skutečně potvrdil mírové cíle krajanského spolku, v jehož čele stojí? Pak by smíření bylo jistě na místě. Nešlo by totiž ve skutečnosti o zrušení některých československých a českých zákonů, o přenesení viny z Němců na Čechy, ani o diktát, co smíme, pokud jde o pohraniční kraje, a co nikoli.

Jaroslav Kojzar

PS: Změny ve stanovách SdL jsou jistě dobrým krokem kupředu, ale pokud platí programových »20 bodů«, k tzv. Smíření může směřovat jen blázen nebo velezrádce. Proto do Brna svolaný sjezd SdL je provokací.