Zahoďte svetry a topte! Slepice nesmí ven

Psal mně kamarád esemesku s dotazem, zda si topím nebo mám na sobě několikerou vrstvu protiputinovských svetrů? On že prý má v bytě pětadvacet stupňů, špacíruje si to v trenýrkách a svetry vyhodil s rybími kostmi po štědrovečerní večeři do popelnice. Tak jsem mu odepsal, že já sedím doma ve svetrech, že se bojím přepadového komanda »Pletací jehlice« z Thunovského paláce.

Asi po čtvrt hodině mně od něho přišel odkaz na článek, že v Česku kvůli ptačí chřipce platí od 14. prosince zákaz venkovního chovu drůbeže a za porušení hrozí vysoké pokuty. Chvíli jsem nechápal a lovil v paměti, nemám-li nějaký protekční kontakt na spolehlivého psychiatra. Říkal jsem si, že kamarád se asi pominul na rozumu. Pro jistotu jsem mu zavolal, jak na tom vlastně je. Ukázalo se, že se těší překvapivě svěžímu psychickému zdraví a že pomoc odborníka bych měl vyhledat spíš já. Že jsem jeho dobře míněnou, kamarádskou radu nepochopil na první dobrou.

Jednoduše a během pár vteřin mně vysvětlil, že slepice jsou přece taky drůbež a onen zákaz venkovního pobytu platí i pro tu největší z thunovského chovu. Jako že se absolutně nemusím bát, pokud si doma zatopím naplno, že by na mě vlítly »Pletací jehlice« a nemilosrdně mě sankcionovaly, poněvadž pro šéfku komanda to zmiňované omezení platí rovněž – stejně jako pro každou jinou slepici.

Mark Twain ve své době pravil: »Hlučnost ještě nic nedokazuje. Velmi často slepice, která snese všehovšudy pouhé vejce, kdáká tak, jako kdyby porodila asteroid.«

Kdyby jen autor Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna tušil, že jednou si bude po Praze pyšně vykračovat slepice, notabene hlučná než hlučnější (asteroid rodíc), jež však nesnese všehovšudy ani to pouhé jedno jediné vejce… Teď si teda nevykračuje, protože má utrum a nesmí na vzduch, ale do té stopky se navykračovala ažaž a nakdákala toho jako smyslu zbavená.

Jak dlouho si od ní odpočineme, těžko říct, ale na druhou stranu – každá teplá chvilka bez Damoklova meče thunovské (ne)nosnice je dobrá. Kdo ví, kolik takových ještě bude, že jo?

Pavel Votruba