Vládce světa

Kdysi německý filozof Paul Heinrich von Holbach, jeden z tzv. Encyklopedistů, prohlásil, že »nežije tvor nebezpečnější než obchodník, který se vydává na svůj lup.« Jeho slova svého času už na základě přísně vědeckého postupu doplnil Karel Marx, když napsal, že není zločinu, kterého by se (obchodník, kapitalista) nedopustil, kdyby byla naděje na velmi vysoký zisk.

Jak však tento zisk dosáhnout? Podvody? Ano. Podrazy? Nepochybujme o tom. Ekonomickým nátlakem? A už jsme doma. Vojenskou akcí? Bude-li potřeba, proč ne? V knize amerického novináře Josepha Trenta Tajné dějiny světa CIA bychom našli dost příkladů, kdy se americká tajná služba kvůli americkým zájmům takových akcí účastnila anebo je přímo organizovala. Vše ovšem ve 20. století zůstávalo ještě ve skrytu. I nátlak na druhé měl svá pravidla. I ten vojenský byl omlouván velmi svatými důvody. Buď šlo o svobodu, nebo o demokracii, o nedodržování lidských práv, o ohrožení životů nevinných obyvatel, o náboženskou či rasovou snášenlivost, o obranu svých rodáků či spřízněných národností. Svět taková zdůvodnění někdy ochotně, jindy méně ochotně, bral. Odpovídala myšlení doby. Mainstream pomohl zaplašit nedůvěru těch, kterým svědomí ještě zbylo.

Nyní však tomu začíná být jinak. Je 21. století a svět se mění. Co se kamuflovalo a skrývalo za zástupná zdůvodnění, ta touha po surovinách a strategických bodech, se najednou vyslovilo naplno: To chceme, to dostaneme, to bude naše. Potřebujeme to. Je to v zájmu naší země, v zájmu naší bezpečnosti a pracovních míst, v zájmu dividend akcionářů a globalizovaných bank. A zmíněný svět? Mlčí. Bylo sice oznámeno: Chceme vaše suroviny – svět seneozval. Chceme vaši naftu – sklonil hlavu a zastrčil ji do písku. Chceme u vás, tam, ano tam, vládu, jež nás, velikou a silnou zemi, bude poslouchat. Jen slova nesmělého nesouhlasu zazněla odkudsi, ale ti ostatní? Svět? Tolik inzerované demokratické společenství? Mlčelo.

Ve Venezuele byl unesen nejen prezident a jeho žena, ale i několik tankerů plných ropy. Ta jako už americká byla prodána za americké ceny a výtěžek? Zůstal ve Státech. Kam by ostatně USA přišly, když měly tolik nákladů? Svět opět mlčel. Šlo přece o zemi, kde ropné věže patřily státu a akcionáři ze Země velkého bratra z nich neměli nic. Ve Venezuele z výtěžku prodeje platili školství, sociální zákonodárství, zdraví pro potřebné. Stejně jako před tím v Libyi. Jenže opět nic nedostali akcionáři ve Státech. Nic také nepřišlo do amerického státního rozpočtu, z nějž se financují platy úředníků, vojenské základny po celém světě, levný benzin a americká svoboda. Bez něj by v příštích prezidentských volbách mohl vyhrát kandidát demokratů. S tím přece Trump nemohl souhlasit.

Proto všechno na světě, co má suroviny či latifundie plné bavlny, cukrové třtiny, tabáku, kávy, bylo vyhlášeno za předmět amerického zájmu. I v New Yorku, San Franciscu či v Chicagu lidé mají rádi kávu, potřebují levný cukr, tabák, kakao, rýži. Svět je přece americká předzahrádka, jíž vládne první zahradník světa, Donald Trump. Proč ji nechat ladem, anebo těm, co si ji vlastně ani nezaslouží? Velký Donald má ovšem své plány. Na každého jiný. Od biče a cel po cukrátka, od výstřelu od boku po whisky and soda. První na řadě jsou naleziště vzácných zemin v Grónsku, poté pšeničné lány, dřevo, uran, cín v Kanadě, nikl, kobalt a tabáková pole Kuby, stříbrné, zlaté, grafitové, cínové doly, včetně ložisek uranu v Mexiku, nafta, zemní plyn, cín, bismut v Kolumbii, pláže v Gaze. Jde však i o naftové věže v Íránu, o nákupy amerických zbraní evropskými státy a prý i o rýžová pole ve Vietnamu, o železnou rudu ve Švédsku, o odtržení Indie od ruských surovin, o padesátiprocentní vlastnictví nalezišť vzácných zemin na Ukrajině po té, co se už konečně přestane válčit, o dohodu s Ruskem, které má přece také co nabídnout a bude ochotno se podělit… I o tom se v Anchorage zřejmě hovořilo.

Nastává, jak je zřejmé, nová éra. Doba, jež se v krátké budoucnosti bude nazývat Věkem Donalda Trumpa, muže, po němž se vbrzku bude jmenovat letiště ve Washingtonu a nádraží Penn Station v New Yorku. To je podmínka pro dostavění tunelu pod Hudsonem a jistě ani newyorský starosta takové nabídce neodolá. Navíc šéf z Bílého domu dostane letos Nobelovu cenu míru. Pokud ne, pak Norsko zřejmě obsadí americká námořní pěchota. Hlavní postava nového věku se nezastaví před ničím. Je obchodník a prezident. Když někteří neposlechnou dobrovolně, čeká je tvrdé poučení. Od čeho je tu armáda nebo ekonomické páky. Co na tom, že při tom pláče demokracie a vzájemná důvěra. Hlavně, že americký dělník a americký akcionář budou spokojeni.

Nastala doba Nového řádu, Trampova doba. Evropa se sice tváří rezervovaně, ale postupně se její lídři budou předhánět v návštěvě Bílého domu. Jen ten náš generál v.v. tam nebude. Příliš se unáhlil, když nazval Donalda Trumpa odpornou bytostí. Ten se ovšem cítí Pánem světa. Ostatně může být Pán světa, budoucí nositel Nobelovy ceny míru, odpornou bytostí? Jen Čína mu vyvolává bolení hlavy, ale prý i tento problém vyřeší, až na podzim navštíví jejího vůdce Si Ťing-pchinga a řekne mu, aby už dolar nechal v klidu, a potvrdí mu, že Tchaj-wan je sice součást Číny, ale pod americkým dohledem. Kdo by, řekněte, takový záměr nevzal?

Prostě pán světa!

Jaroslav Kojzar

Pod čarou…. Francesco Petrarca v Listech velkým i malým tohoto světa, s. 93-94:  »I otrok ctí svého pána jen dočasně a pták vězněný v kleci si hraje se svým majitelem – ale hodí-li se to, roztrhá otrok své řetězy a pták, má-li možnost uniknout, uprchne dychtivým letem«.

Tamtéž,s. 227: »Věř, že mě naše doba uvádí v takový úžas, až si myslím, že sotvakdy bylo v některém věku hůře a nebezpečněji.«

A nakonec ještě české přísloví: »Žádný strom neroste do nebes«.