Již dlouho o kancléřce Merkelové nebylo slyšet. Až nyní se zase ozvala. Prý v těchto dnech měla říci, že Ukrajina by neměla o jednání s Ruskem rozhodovat sama, »osud Ukrajiny by také měli určovat její západní partneři«.
Vskutku zajímavá slova. Od političky, která věděla, že podpisem Minských dohod vlastně jen napomáhá novým vládcům Ukrajiny, kteří by v oné době zřejmě museli kapitulovat. Byl by skutečný mír a co pak? Ty dohody totiž úmyslně zůstaly jen na papíře a Západ, tedy Merkelovou zmínění západní partneři, mohli pak v klidu vyzbrojit nově vytvářenou ukrajinskou armádu a připravit se na útok proti tzv. separatistům, tedy těm, kteří hájili platnost světem uznaných předmajdanských voleb. Majdan byl zcela normální puč, jihoamerického stylu, koncipovaný někde v kancelářích CIA a stačilo k tomu prý, alespoň podle tehdejší náměstkyně zahraničí USA Nulandové, jen pět miliard dolarů. Později Spojené státy a spřízněné země Evropy tuto částku jako podporu Ukrajině, především v dodávkách zbraní a zbraňových systémů, zmnohonásobily. Kdy, jak a proti komu těžko určoval jen Kyjev.
Za demokracii se musí přece bojovat! Zbývá jen vysvětlit, co je to demokracie a jak ji správně chápat.
Když později byla nově koncipovaná ukrajinská armáda dobře připravena, mohl začít i útok na enklávy, které stále ještě byly věrné předmajdanskému rozložení sil a výsledku tehdejších voleb. Na jejich zničení se měli podílet všichni, tedy i léta zavrhovaní potomci ukrajinských fašistů, kteří už veřejně převzali prapor svých předků. Západ k tomu mlčel. Vše, co bylo protiruské, se hodilo. Jenže ani Kreml nebyl beránek, kterého je možné lehce ostříhat, a tak tu máme od února roku 2022 válku, jež stále více nabývá světovosti. Podotýkám, že nefandím válce jako řešení sporů. Je v tom kus barbarství. Civilizovaný svět by konečně měl namísto klacku používat mozek aodvrhnout myšlení středověku. Jenže, co je to civilizovaný svět? Není to totéž co demokratický, protože kdyby šlo např. v současném střetu na Ukrajině o demokracii, svobodu a lidská práva, pak by tamější válka nikdy nezačala. Jde o velmocenské zájmy, ať se skrývají jakkoli. Mohly jsme je zde zaznamenat dávno před Majdanem, v Majdanu jako takovém, při jednání o Minských dohodách a jejich neplnění a nakonec v současné válce, v níž ve skutečnosti už nejde ani o Ukrajinu. Proto ona slova exkancléřky Merkelové jsou tak zajímavá.
Jenže za koho železná Angela mluví? Jestliže Donald Trump ukončí válku, tedy americkou angažovanost v kauze Ukrajina, co bude dál? Jestliže odmítne financovat ukrajinské oligarchy, zdejší militaristické a nacionalistické kruhy a posílat sem zbraně, které také nejsou levné? Ještě jednou: Co bude dál? Vím jenom, že už dnes se rodí nová koalice v čele s Velkou Británií a Francií za spoluúčasti pobaltských států a nového vedení Unie, jejíž velmi aktivním členem se stane i Česká republika. Ta se chce pokusit nahradit USA. Ale jak? Bez Spojených států těžko bude možné Rusku cokoli nařizovat, nota bene ho vyhnat, jak si přeje Zelenský, až za Ural. Je jistě možné obyvatelstvo většiny Evropy naladit na stejnou tóninu s pobaltskými komisaři a s londýnským Downing Street. Goebbelsovi se to svého času v Německu povedlo. Jenže to bylo jiná doba a jiné století. Dnes jsou ve hře rakety typu Orešnik a atomové zbraně mnohem jasnější než tisíc Sluncí (Robert Jungk).
Ta koalice je ovšem slabá na to, aby splnila přání Merkelové. Proto se snaží zabrzdit Trumpa. Člen koalice, Česká republika, se proto minulý týden perem prezidenta Pavla obrátila přímo na budoucího amerického prezidenta. Prý nesmí zapomenout na závazky z minulosti. Nevím ovšem, zda šlo pouze o upozornění přeběhlíka z minulosti, anebo o varování bývalého náčelníka všech náčelníků NATO. Bylo by ovšem překvapivé, kdyby Trump českého prezidenta, jenž o něm před časem řekl, že je odpudivá bytost, vzal na vědomí. Zdá se totiž, že z předsálí Bílého domu, kam jsme se svou servilností posunuli, se pomalu dostáváme až za kovovou mříž, jež dělí prezidentský park od Pennsylvania Avenue.
Pokud by šlo ze strany Pavla o varování, pak raději nedomyslet.
Merkelová vyslovila svou vizi, Pavel své varování, válka na východě však běží stále dál a umírají lidé. Západní zbrojovky vydělávají miliardy, západní politici a zbrojaři věří v porážku či vyčerpání Ruska a rozdělení si jeho přírodního bohatství anebo alespoň v konec jeho velmocenské role. Potřebují, aby v Moskvě vládl nový král Boris, tedy Jelcin, a nenasytné ruce mohly sáhnout po kořisti. A Ukrajina? O tu vůbec nejde. Ta je jen prostředkem, jak docílit své. Ať umírají, když chtějí. Vždyť jsou to jenom Ukrajinci! Když bude poraženo Rusko, pak stejně jeho bohatství, bez ohledu na to, bude-li z Donbasu nebo Uralu a Sibiře, padne do náruče demokratickému světu, tedy bývalým kolonizátorským zemím a polofašistům všeho druhu. Když prohraje Ukrajina, ostrouhají svou mrkvičku, ale pro ukrajinské obyvatelstvo to nebude tragédie. Jen její vůdci přestanou dostávat svou velmi vysokou apanáž. Obyčejný člověk dál v potu své tváře bude jíst chléb (Genesis 3, 19), kdežto ti Zelenští, Syrští, z práce druhých budou docela snadno živi (to je zas upravený starý Marx).
To nám ti Pavlové a Merkelové zatajují. A vědí proč.
A my ostatní mimo místa současných bojů? Nebude nám líp ani hůř. Dál budeme své káry táhnout sami (Bertold Brecht: Matka Kuráž) a že bychom stáli o to být při tom, protože Ukrajina je náš demokratický svět, jak se domnívá paní Merkelová, je opravdu jen iluze. Jen představitelé Unie a NATO by do toho chtěli dál mluvit, protože jde především o jejich zájmy, a Trump je možná v jejich touze, což bude ve prospěch nás ostatních, zaskočí.
To jednání, ať již dopadne tak či onak, se nás dotkne jen tehdy, pokud nám jeho výsledek opět neutáhne naše opasky. Ostatní je jen propaganda.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.