V jednom malém středoevropském království zvaném Česká republika, kde se dějiny točí jako kolotoč s utrženým řetízkem, povstal nový strážce Řádu a Klidu. Jmenoval se ústavní agent Pávek – alespoň tak mu říkali ti, kteří věděli, že nejlépe zní jméno, které připomíná jak venkovského strejdu, tak nejvyššího tajemníka, soudruha prezidenta. A Pávek byl rozhodnut, že převezme všechny osvědčené zásady státníků minulosti, zejména onu starou salazarovskou myšlenku, že jestli lidé náhodou vykazují příliš mnoho života, je na čase jim připomenout, že »řád a klid« jsou vlastně dvě největší lidská práva.
A aby se nezdálo, že jde o diktaturu, přispěchal mu na pomoc i slavný sbor demokratických verifikátorů – Milion chvilek pro absolutní shodu. Pardon. Milion chvilek pro demokracii. Ti jako vždy poctivě pročetli návod k demokracii, dospěli k závěru, že má být řízena jako provozní řád ve fabrice, a s úlevou zjistili, že se s Pávkem vlastně shodnou na všem. To se stává, když se dlouho hledá pravda a nakonec se objeví v dobře uspořádané kanceláři s razítky.
A tak vznikl nový lidový konsenzus: Nejlepšími diktátory Pravdy a Lásky jsou přece ti, kteří kdysi byli i nejlepšími předsedy útvarových organizací KSČ. Tihle lidé totiž vědí, jak se dělá pořádek: s úsměvem, s nadšením a s neustále připraveným seznamem úkolů pro ostatní. Pravda se totiž sama nerozšíří a Láska sama neprosadí – někdo to musí přece organizovat.
Mezi zasloužilými kariéristy starých časů se prý v listopadu 1989 říkávalo: »Nejsme jako oni.« A protože tradice jsou důležité, dnes se k tomu přidává ještě pokrokové heslo nové demokracie: »Kupředu, zpátky ni krok!«
A tak království české dál vesele kráčí ve svém věčném kruhu. Řád je pevný, klid je hluboký, a kdo by si náhodou myslel něco jiného, tomu se to vysvětlí – demokraticky, samozřejmě. Od toho tu přece Pávek… totiž páni strážci řádu jsou.
Jan Klán