Když ani Macron nestál Pávkovi za telefonát

Prezident republiky Petr Pavel Pávek (PPP) se v posledních měsících opakovaně vyjadřoval k financování veřejnoprávních médií a k nutnosti chránit jejich nezávislost. Člověk by proto očekával, že si před svými výroky alespoň jednou zavolá svému francouzskému kolegovi Emmanuel Macron a zeptá se ho na jednoduchou otázku: »Jak vlastně financujete veřejnoprávní média ve Francii?«

Odpověď by přitom byla překvapivě stručná. Francie v roce 2022 zrušila televizní poplatek a veřejnoprávní média jsou financována z veřejných prostředků prostřednictvím podílu na daňových příjmech státu. Původní koncesionářský systém byl nahrazen financováním navázaným na výnos DPH a následně byl tento model legislativně stabilizován.

Pokud tedy někdo tvrdí, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená konec veřejnoprávnosti, měl by nejprve vysvětlit, proč Francie stále považuje své televize a rozhlas za veřejnoprávní média. Dokonce i francouzské instituce zdůrazňují, že nezávislost médií není dána formou výběru peněz, ale nastavením právních garancí a způsobem jejich přidělování.

Zde se nabízí otázka. Pokud je prezident tak zaujat obranou koncesionářských poplatků, proč se nezajímá o modely fungující v jiných evropských zemích? Nebo snad není hlavním tématem samotná veřejnoprávnost, ale spíše politické gesto?

Z výše uvedeného je evidentní, že Hrad v posledních letech věnoval více energie zahraničním iniciativám a bezpečnostním otázkám než debatě o skutečném fungování médií. A tak vzniká dojem, že zatímco občané řeší poplatky za televizi a rádio, prezidentská kancelář má jiné priority, které se týkají hlavně neustálého zbrojení, válčení. Veřejnoprávnost je hradnímu Pávkovi docela jistě ukradená a stará se jen o svůj muniční kšeft.

A když už jsme u těch poplatků, položme si několik zcela legitimních otázek.

Kolik televizních přijímačů eviduje ve svých budovách samotný Pražský hrad? Kolik rozhlasových přijímačů používá prezidentská kancelář? Platí se za všechny řádně příslušné poplatky? A především: sleduje prezident televizi doma, nebo spíše v kanceláři?

Pokud totiž mají být občané přesvědčováni o významu koncesionářských poplatků, bylo by zajímavé vědět, jak rozsáhlým »koncesionářem« je sám stát a jeho instituce. Možná by pak celá debata získala poněkud jiný rozměr.

A možná by stačil jeden telefonát do Paříže. Francouzský prezident by mohl vysvětlit, že veřejnoprávní média mohou existovat i bez povinného poplatku vybíraného od každé domácnosti. Jenže k tomu by bylo potřeba se nejprve zeptat. A zdá se, že právě to nikdo neudělal.

Jan Klán