Pan Miloš Vystrčil, jinak předseda Senátu, který chce letět koncem května na Tchaj-wan, se zřejmě rozhodl udělat si předem bobříka chození. Půjde pěšky z Pohořelic do Brna, tedy 27,7 km. Na znamení pokání a sounáležitosti s vyháněnými německými Brňáky? Ano, In memoriam – Na paměť vysídlení z konce května 1945, kdy brněnští Tchechei vyhnali 22 219 Němců svévolně za svých domovů a 19 564 z nich donutili opustit město a dát se na dlouhý pochod. Na netrénovaného šestašedesátiletého gymnaziálního profesora matematiky a fyziky to bude úctyhodný výkon.
Stop! Jsem nepřesný. Stejně jako organizátoři. První pochod tímto směrem byl uskutečněn o šest let dříve než ten vzpomínaný. Tehdy se po stejné trase z Brna do Pohořelic vydalo přes šest tisíc brněnských Němců. Byli vyzbrojeni pistolemi, noži a zřejmě ani pušky nechyběly. V Pohořelicích, v místě, které po Mnichovu už patřilo k Říši, je uvítali zdejší němečtí představitelé a společně s nimi pak sepsali dokument, který okamžitě odeslali do Berlína. Šlo o memorandum se žádostí okamžitě ukončit existenci Československa. To bylo 13. března 1939. V té době ještě na mapách bylo napsáno: Československo. Čtrnáctého dopoledne se pak vydali na zpětný pochod, aby převzali do svých rukou Brno. Tehdy ještě policie zasáhla. Druhý den, 15. března 1939, už tomu bylo jinak. Vedení brněnských Němců v čele s dr. Karlem Schwabem převzalo brněnské policejní a správní orgány. Zemi okupovala nacistická vojska. Už je nikdo nerozháněl jménem zákona, protože oni si už přisvojili zákon. Pak nastalo v Brně období Oberschichtu (nejde o vymyšlený název), tedy vládnoucích Němců, lepších lidí, kteří se okamžitě proměnili v Herrenvolk, »panskou rasu«, jež v průběhu protektorátu dostávala lepší příděly potravin a dalšího zboží. Někteří dokonce obsadili byty po židech poslaných do Osvětimi. Tak tomu bylo více než šest let. Zvrat přišel s porážkou.
Měsíc po 26. dubnu, tedy po osvobození, byl pro ně jistě krutý. Z piedestalu se dostat do bahna musí být děsivé. Když pak namísto zvýšených přídělů potravin začali dostávat, tedy ti, co těžce nepracovali, židovské příděly, takové, jaké oni, když byli u moci, dávali židům, musela to být pro mnohé katastrofa. Nejen psychická. Byli přece dosud něčím a najednou spadli na tvrdou zem. Pád dolů vždycky bolí. Jenže byl důsledkem toho, co se dělo v Brně za okupace.
O důvodech rozhodnutí tehdejších orgánů a českých Brňanů vystěhovat Němce z Brna jsem se již zmínil v jednom ze svých už vyšlých komentářů – lze si ho vyhledat. Z dnešního pohledu se nám nemusí tehdejší rozhodnutí líbit. Jenže tehdy lidé na věc měli jiný pohled. Jen podotýkám: Cestou do Pohořelic, protože kladli odpor, byli zastřeleni dva lidé a další zahynul vyčerpáním. Na místě dislokace pak na úplavici zemřelo 649 Němců z brněnského pochodu. Na místo přišli nejen němečtí, ale především čeští lékaři, kteří se pokusili epidemii zastavit, aby se jim to nakonec přece jen povedlo. Většina ostatních účastníků pochodu se po vyléčení vrátila zpět do Brna, aby čekala na odsun schválený třemi mocnostmi.
Pokud pak Vystrčil přece jen celý pochod v opačném směru, než byly ty dva předchozí, bude absolvovat, měl by si připomenout, že v krátké době po onom prvním pochodu, podle rozhodnutí nacistických orgánů a policejního prezidenta, bývalého brněnského německého vůdce, dr. Karla Schwabeho, bylo vystěhováno z území severně od Brna 32 vesnic. Staly se cvičištěm pro wehrmacht. Obyvatelstvo bylo vyhnáno bez právních nároků, aniž si mohlo s sebou vzít většinu svého majetku.
V týž den, co Miloš Vystrčil oznámil své »pochodové rozhodnutí«, jsme se dozvěděli, že si na zasedání městského zastupitelstva starší žena dovolila na protest proti sjezdu SdL rozvinout v zasedací síni sovětskou vlajku, tedy prapor osvoboditelů Brna, jenž dnes už není praporem žádné země. Podle místních orgánů a celostátních médií šlo zřejmě o provokaci a je nutné proto posoudit, zda v tomto případě nešlo o propagaci hnutí, jež porušuje lidská práva a svobodu člověka. Je to hloupost, ale proč i hloupý argument nevyužít? Pod touto vlajkou však padlo při osvobozování města údajně až deset tisíc sovětských vojáků a na tisíc pět set rumunských.
(Mimochodem, v tehdejší bitvě padl také hrdina Sovětského svazu Maxim Kozyr, jediný sovětský generál, který zahynul na našem území. Shodou okolností se narodil na Ukrajině, ale národnost ve svých dokumentech uvádí jako ruskou. Bojoval za první světové války, byl vyznamenán Řádem sv. Jiří, za Občanské války velel oddílu Rudé armády proti Děnikinovi, za 2. světové války se účastnil bitvy u Moskvy, za osvobození Kyjeva dostal Zlatou hvězdu. Je pohřben v Praze na Olšanech. Kam ho dnes zařadit? Raději se neptat, že, pane Vystrčile?)
Ta sovětská vlajka v rukou starší ženy je symbolem osvobození. S ní k nám přišlo i těch 144 000 sovětských vojáků, kteří tu nalezli svou smrt. Pro ně to byla vlajka jejich vlasti. Pro nás na území mezi Krušnými horami a Karpatami tehdy prapor osvoboditelů z východu. Pochopitelně byli i další vojáci, kteří k nám přinesli svobodu. Pro Brno to však byli Rudoarmějci a Rumuni. Kdyby oni nepadli, nebylo by dnes žádné Československo, nebyl by ani předseda Vystrčil. Možná však, že byl by Herr Lehrer Wistrczill.
Orgány trestního řízení budou tedy prověřovat, zda sovětská vlajka je zločinný artefakt. Jenže, co když se v době sjezdu SdL v Brně objeví ještě jiné vlajky? Bývá zvykem, že při takové příležitosti, jako je sudetoněmecký sjezd, vlajkonoši přinesou ty sudetoněmecké. Většina oněch praporů vznikla v německé nacionalistické minulosti anebo poté, co se skupina odsunutých Němců, mezi nimiž největší vliv měli členové nacistické strany, vč. příslušníků represívních orgánů, rozhodla postavit se proti rozhodnutí z Postupimi a proti poválečným dekretům prezidenta Beneše. Jejich vlajkonošům nebude hrozit vyšetřování? Co se tedy stane, když také sudetský landsmanšaft opravdu přinese své prapory a rozvine je za předsednickým stolem? Nebo na střeše hotelu, kde se převážná část akcí Meetingu Brno bude konat? Sejme předseda Senátu pomyslný klobouk z hlavy a postaví se do pozoru? Či bude zpívat s nimi jejich »Hoamatland«?
(Mimochodem Nemýlím-li se, v druhém roce okupace vyšlo nařízení, že se každý, kdo bude na chodníku v době, kdy kolem půjde po ulici nějaká nacičeta a ponese vlajku s hákovým křížem, musí postavit do pozoru a smeknout klobouk.)
Jak tedy na to zareaguje Miloš Vystrčil? Nebude-li ovšem unaven z pochodu. Jestliže mu jde o lidská práva, o jejich porušení ze strany tehdejších brněnských orgánů, pak ovšem musí odsoudit i konkrétní porušování z opačné strany, jež bylo toho všeho příčinou. Odváží se toho? Pokud ano, pak jistě nejen já bych sejmul ten pomyslný klobouk z hlavy a řekli bychom: Vystrčile: Jsi frajer!
Domnívám se ovšem, že k tomu příležitost mít nebudeme.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.