Neexistuje jedna jediná pravda

Informaci o tom, že válka na východě Evropy brzy skončí, už po kolikáté nám sdělil americký prezident Trump. Kdo to vlastně kromě něho ví? Putin, Zelenský nebo Merz? Leyenovou pomíjím, ta plní jen zadání a hlídá, aby někdo nesešel z cesty. Nedivme se, že Trump s ní ostentativně víceméně nejedná a partnery pro něho jsou Macron, Merz, Starmer. Nejednotná a tedy slabá Evropa se hodí však nejen Trumpovi a s von der Leyenovou a jejím týmem je slabší, než kdykoli v minulosti byla.

Trump však ve svém projevu v OSN především hovořil o míru a bezpečnosti. O míru, který přinesl světu on a Spojené státy. Nedlouho po něm mluvil i český prezident. Stěžejní otázkou, ne-li vlastně jedinou podstatnou, bylo Rusko. Protože jeho, jak zdůraznil, »agresívní postoj je hrozbou pro bezpečnost Evropy«.

Skutečně? Kdo vlastně začal?

1. září 1939 je v historickém kalendáři zapsáno: začátek 2. světové války. Jenže ta začala jako světová po několika bilaterálních konfliktech a za Občanské války ve Španělsku Mnichovem. Tehdy sice ještě nebyly tisíce mrtvých, ale přímá účast sedmi států a nepřímá řady dalších znamenaly ztrátu rozsáhlých území, milionů obyvatel a doslova první krok k přerovnání mezinárodního pořádku. Stejné je to také v případě začátku ruské tzv. Speciální vojenské operace. 24. únor 2022 byl důsledek. Napřed byl Majdan, jenž znamenal svržení ukrajinské vlády zvolené demokratickými volbami. USA na to vynaložily pět miliard dolarů (viz přiznání náměstkyně ministra zahraničí USA Victotie Nulandové).

Kolik Evropa, nevíme. Ani v tomto případě nešlo o ukrajinskou národní revoluci, ale o ovládnutí země fašizujícími elementy ze západu Ukrajiny, k čemuž napomáhali šéfové vlád Německa, Francie a vedení Evropské unie, v jejímž čele stáli Portugalec José Manuel Barroso a Belgičan Herman Van Rompuy. V době tzv. Minských dohod pak Lucemburčan Jean-Claude Juncker a Polák Donald Tusk, jenž dnes šéfuje polské vládě. Když k tomu přičteme ještě misi Angličana Borise Johnsona, máme zainteresovaných na pozdějších událostech víc než dost. Jen doplňuji, že pár dnů po Majdanu byl prezidentem Ukrajiny místo svrženého a legitimně zvoleného Victora Janukovyče předseda parlamentu ekonom Olexadr Turčinov, aby ho vzápětí vystřídal »čokoládový král« oligarcha Petro Porošenko.

Ruská SVO byla očekávána. Vše napovídalo, že Evropa udělá vše, aby si Putin naběhl. Podařilo se. Nechci rozebírat všechny motivy akce. Je pouze zřejmé, že ruské vedení počítalo s jejím rychlým ukončením. Překvapení ukrajinští představitelé proto souhlasili s dohodou, jež jim nabízela mnoho ekonomických výhod. Proto smlouva údajně vypracovaná za spolupráce se štábními pracovníky prezidenta Zelenského nebo s jejich vstřícným postojem byla před podpisem. Proto ruská vojska nedokončila obkličující manévr u Kyjeva a stáhla se. Hlavní ukrajinské město totiž nebylo v hledáčku moskevských stratégů. Johnsonova akce však všechno zmařila. Zelenskému stačil slib, že Evropa bude financovatzbraně, munici, díry v rozpočtu Ukrajiny, že budou vytvořeny podmínky, aby co nejdříve země byla přijata do EU a zřejmě také do NATO. Od koho dostal Johnson pověření, nevím. Jisté je, že tak omezená operace nabyla světovosti.

Jsem proti válkám. Ať již jsou zahájeny pod nejsvatějším cílem. Vše se vždy může přece vyřešit jednáním, i když to někdy velmi bolí. Válka, ať již se nazývá jakkoli, je stále jenom válkou. Nejsem Putinovec, ani stoupenec vyzbrojovacích akcí, které válečné dění na Ukrajině jen prodlužují, a v této souvislosti i peněžních darů Evropské unie, které nakonec z velké části končí v kapsách oligarchů. Proruskými trolly nás, kterým jde o skutečné odhalení pravdy a o mír na naší planetě, nazývají ti, kteří buď na válkách vydělávají, anebo svatouškovsky věří, že je to tak, jak jim sdělují média.

Obě strany musí už konečně najít k sobě cesty a jednat. Nestraním ani jedné, i když mě fašizující tendence na Ukrajině a glorifikace vrahů z EON či UPA nenechává klidným. Sdílím stanovisko předsedy ÚV Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova, které vyjádřil ve svém prvním interviewu po skončení nedávných voleb a v němž zkritizoval politiku ruského vedení: »Jestliže se nezmění kurz a bude dál pokračovat tato vyčerpávající válka, všichni prohrají.« (The Moscow Times).

Tato slova se týkají nejen Ruska, ale i Ukrajiny a celé Evropy. Už dnes neseme následky Majdanu a 24. února, stejně jako následky Mnichova a 1. září 1939.

Jaroslav Kojzar

Na závěr jedno Post scriptum: Ten, komu záleží na lidech, kdo má odvahu vyvěsit bílou vlajku a zahájit jednání, je opravdu silný… (papež František, pro švýcarskou tel. stanici RSI, 2024)