Ještě pět let nám tento den bude chybět do pětistého výročí úmrtí jednoho z nejvýznačnějších myslitelů období renesance Niccoly Machiavelliho, politologa minulosti. Dokonce prý zakladatele této vědní disciplíny. Nechci se zabývat jeho životopisem. Proto jen stručně – byl synem právníka, Florenťan, vysoce vzdělán v humanitních oborech, třináct let kancléřem republiky, vyslancem u papeže, ve Francii a jinde, vyhnancem po opětném příchodu Medicejských, ale zároveň autorem mnoha knih, včetně Dějin Florencie, aby pak po omilostnění právě rodem Medici mu sloužil radami a po jejich opětném vyhnání, byl opět odsunut do ústraní. A jsme u onoho roku 1527. To se však už s podlomeným zdravím blížil ke smrti.
Co však pro dnešek Machiavelli představuje? Jsou jeho rady k něčemu? Shrnul je, i když napsal řadu dalších děl, do jedné útlé knížky – Il Principe, tedy Vladař. Dílko určené Medicejským mělo daleko širší dosah a slouží vlastně dodnes jako jakási bible politiků toužících po získání moci a po jejím udržení. Přes určité historické zarámování a tedy i tehdejší politicko ekonomické vztahy dokázal přesně vystihnout profil vládce, který se chce udržet u moci.
Je dnešek jiný? Platí v něm rady pro Vladaře? Nadále platí populismus, sliby i lži, násilí a med, panem et circenses – chléb a hry, propaganda zaměřená na cíle, jež jedině ten pomazaný údajně může naplnit, zajištění tužeb lidí, i když ty tužby nebudou nikdy splněny, ale když uplyne určitá doba, budou nahrazeny jinými cíli a »lid« to ani nepostřehne. Kolo se může točit dál, jen se to či ono nahradí za to či ono. Vladař přizpůsobivší se situaci a řídící se Machiavelliho radami, je však u moci dál. Tak jednoduše se nechá jeho rada Vladaři chápat. Medicejové se jím nestačili řídit, proto jejich moc rychleji, než mohli použít jeho rad, upadla.
Musela přijít moderní doba, aby jeho rady našly své opravdové uplatnění. Taková, která má k dispozici moderní prostředky, jimiž Vladaři mohou směrovat »lid«. Až novověk dokázal tedy plně využít Machiavellim naznačené možnosti, protože…, ale to jsme už u rad opsaných z Vladaře: »Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.« Anebo: »Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc. Prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými a každý je bude chválit.« Či »Panovník (lze nahradit jiným titulem – pozn. kz) má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a má takový být. Ale pro případ, že je nutné takovým nebýt, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak.« A ještě jeden citát: »Lid dá vždy jen na zdání a na výsledek věci…«
Lid! Kdo je to »lid«? Tehdy to byli svobodní Florenťané. A ti nesvobodní? Kdo je »lid« dnes? My všichni. Jsme však skutečně svobodní? Je složitější působit na takové množství člověčenstva? Ano, je. Ale nakonec se ukáže, že stačí soustavné mediální zpracovávání spojené s cílenou výchovou ve školách a výsledek je takový, jaký si představitel toužící po moci či ji už uchopil, přál. Tedy může být. Stojí to úsilí a peníze. To druhé snižuje okruh zájemců. A tak movití, či ti, které vysílá všemocný kapitál, jsou ve výhodě proti těm nemovitým a nemajícím pomoc a ochranu zmíněného kapitálu. Lidé jsou přece »prostomyslní«, jak se píše ve Vladaři, a »dají se oklamat«. A když už adept na moc se dostane nahoru, musí být opravdu pružný a slíbit dnes to, co včera zavrhoval, či odsuzovat to, co před časem hlásal coby opozičník. »Lid« si totiž nepamatuje. Účel přece světí prostředky. Nedivme se, že ještě v témže století, co žil Machiavelli se zmíněnou »pravdou« řídili Jezuité. I pro ně »účel světil prostředky«.
Přeskočme list. Jsme přece ve 21. století. Jsou výše uvedené »pravdy« opravdu již jen literární pozůstalostí jednoho renesančního myslitele? Když se tak zamyslím, tak… asi bych neměl vyslovovat jména. Žijeme v době, která spíše svědčí Vladaři.
Jaroslav Kojzar