Kotva z námořní lodi Třinec má být novou dominantou náměstí T. G. Masaryka. Má připomínat historii lodi, která nesla jméno našeho města, a současně nést poselství »Zakotvi v Třinci«.
Na první pohled jde o zajímavou myšlenku. Mladí lidé mají studovat, cestovat, získávat zkušenosti a potom se vrátit do Třince. Založit zde rodinu, pracovat a podílet se na rozvoji města. Kdo by s takovým přáním nesouhlasil?
Otázkou však je, zda k zakotvení mladých lidí stačí symbolická kotva. A hlavně – zda rozhodování města odpovídá ekonomickým a sociálním důvodům, proč lidé v Třinci skutečně zůstávají, nebo z něj naopak odcházejí.
Nejprve je potřeba uvést fakta přesně. Není pravda, že by samotná kotva stála město 30 milionů korun. Přibližně 30 milionů stojí celková rekonstrukce náměstí, jejíž součástí jsou nové vodní prvky, povrchy, osvětlení a technické zázemí pro kulturní a společenské akce. Samotné pořízení kotvy bylo podle vyjádření města hrazeno z dotace Moravskoslezského kraje. Město poskytlo projektu »Třinec jede domů« dar 150 tisíc korun, přibližně 95 tisíc korun zaplatilo za dopravu kotvy a dalších zhruba 100 tisíc korun mají stát projektové práce, základ, kotvení a usazení artefaktu.
Je správné tyto částky rozlišovat. Veřejná kritika má být založena na pravdivých číslech, nikoli na dojmu, že celých třicet milionů bylo vydáno za kus železa. Tím však diskuse nekončí. Právě naopak.
Hlavní otázkou není pouze cena samotné kotvy. Hlavní otázkou je, jak město sestavuje pořadí svých investičních priorit a zda byla třicetimilionová proměna náměstí v této podobě skutečně tím, co dnes Třinec potřebuje nejvíce. Město tvrdí, že náměstí má být živější, příjemnější a vhodnější pro kulturní akce. Takový cíl je legitimní. Veřejné prostory nemají chátrat a centrum města nemá působit opuštěně. Jenže každá investovaná koruna má také svou alternativu. Peníze vložené do jedné stavby už nelze současně použít na obecní bydlení, opravy městských objektů, služby pro seniory a zdravotně postižené, podporu rodin, dopravu, parkování nebo vytváření podmínek pro nové pracovní příležitosti.
Neznamená to, že město nemá opravovat náměstí. Znamená to však, že u investice za desítky milionů korun mají občané právo vědět, jaké jiné možnosti byly zvažovány, podle jakých kritérií bylo rozhodnuto a jaký konkrétní přínos má projekt městu přinést.
Kolik nových návštěvníků náměstí skutečně přivede? Kolik kulturních akcí se zde bude ročně konat? Jak vysoké budou provozní náklady nových vodních prvků? Kolik bude stát jejich údržba, čištění, energie, opravy a zazimování? Kolik měsíců v roce budou moct obyvatelé a návštěvníci skutečně tuto nelevnou investici užívat?
A především: jak se investice projeví v běžném životě občanů, kteří na náměstí nechodí na kulturní akce, ale denně řeší bydlení, dopravu, práci a rostoucí životní náklady?
Část třinecké opozice projekt označila za nekoncepční a požadovala, aby byl celý prostor od kulturního domu TRISIA po dopravní uzly řešen komplexně. Petici za zastavení současného projektu také vznikla. Sice nedotažená, ale vznikla. Ani petice samozřejmě automaticky neznamená, že má její autor pravdu. Stejně tak ale nelze několik stovek podpisů odmávnout jako hlas malé skupinky nespokojenců. Je to signál, že část veřejnosti chce o podobě centra a prioritách města diskutovat podrobněji.
Symbol »Zakotvi v Třinci« navíc otevírá ještě jednu otázku. Proč mladí lidé skutečně zakotví v nějakém městě? Kvůli monumentu na náměstí? Nebo především proto, že zde najdou dostupné bydlení, slušně placenou práci, kvalitní školy, školky, bezpečné prostředí, dobrou dopravu, prostor pro relaxaci a perspektivu pro svou rodinu?
Kotva může být pěkným symbolem. Symbol však nemůže nahrazovat skutečnou komunální politiku. Mladého člověka ve městě neudrží nápis ani artefakt, jestliže si zde nedokáže dovolit bydlení. Rodinu nepřesvědčí vodní trysky, jestliže nemá dostupné služby a jistotu zaměstnání. Podnikatele nepřiláká historická připomínka, jestliže město nevytváří vhodné podmínky pro podnikání a rozvoj.
Kotva má podle města vyjadřovat stabilitu a bezpečné zakotvení. Právě proto může působit poněkud paradoxně, pokud se stane dominantou města, ve kterém část obyvatel řeší nejistotu bydlení, nedostatek některých služeb nebo obavu o další pracovní perspektivu regionu. Nejde o to kotvu zesměšňovat. Je součástí historie československé námořní plavby a pro lidi, kteří na lodi Třinec pracovali, může mít skutečnou osobní a historickou hodnotu. Jde o to nepodlehnout představě, že dobrý symbol automaticky znamená také dobrou investiční prioritu. Město by proto mělo veřejnosti představit nejen konečnou podobu náměstí, ale také dlouhodobé provozní náklady, očekávané využití prostoru a srovnání s dalšími investičními potřebami. Veřejnost by měla mít možnost posoudit, zda jde o promyšlenou součást rozvoje centra, nebo spíše o efektní samostatný projekt bez dostatečného propojení s ekonomikou a budoucností města. Třinec samozřejmě potřebuje kulturu, upravená veřejná prostranství i připomínky své historie. Potřebuje však také pracovní příležitosti, dostupné bydlení, sociální služby, podporu rodin a rozumné hospodaření.
Rozhodující otázkou tedy není, zda jsme pro kotvu, nebo proti ní. Rozhodující otázkou je, zda dokážeme správně rozlišovat mezi tím, co je působivým symbolem, a tím, co je skutečnou potřebou města. A právě o tom by měla začít otevřená veřejná debata.
Bez osobních útoků. Bez zkreslování skutečných nákladů. Bez předem připravených odpovědí. Jen s poctivou otázkou, zda dnes Třinec investuje především do toho, co jeho obyvatelé skutečně potřebují.
PhDr. Martin Vacek, MBA, lídr kandidátky »SPOLEČNÁ LEVICE PRO TŘINEC« do komunálních voleb 2026 v Třinci. Emeritní poslanec PS PČR a předseda Výboru pro sociální politiku PS PČR. BPP, nominován za ČSSD
V Třinci každého zajímá stejně jen hokej 🙂