Čím se bude Třinec živit v roce 2045? Region nepotřebuje další projekt. Potřebuje náhradní obor

O budoucnosti se u nás mluví opatrně. Útlum je slovo, které se vyslovuje tiše, a pokud možno až po volbách. Rozumím tomu. Je snazší slíbit, že se o hutě popereme, než říct nahlas, co bude, až se popereme a stejně nás bude o třetinu míň. Tenhle text není o tom, jak zachránit ocel. Je o tom, co má tento region dělat vedle ní. Jde především o vizi, to je, oč tu běží. Jde také o Třinec.

Trend je jednosměrný i v tom lepším scénáři

Liberty Ostrava prošla konkurzem, má nového majitele a cílem je stlačit stav zaměstnanců zhruba ke dvěma tisícům. Třinecké železárny drží přes šest a půl tisíce míst, ale tržby jim za poslední rok klesly o téměř tři miliardy korun, vedení firmy označuje hospodaření za dlouhodobě neudržitelné a investici do elektrické obloukové pece odložilo nejméně o dva roky, na rok 2030. Uhlí je pryč.

Nechci nic dramatizovat. Železárny nekončí a huť v Ostravě běží dál. Ale každá modernizace v hutnictví znamená méně lidí na stejný objem oceli. U nás dnes obsluhuje linku dvacet lidí tam, kde jich dříve bylo šedesát. I kdyby ocelářství přežilo v plné síle, zaměstnanost se do starých čísel nevrátí. To není katastrofický scénář. To je ten optimistický.

Proč mi dosavadní odpověď nestačí

Kraj má z Fondu spravedlivé transformace přislíbeno kolem devatenácti miliard korun a v čerpání patří k nejaktivnějším v zemi. Peníze jdou na rekvalifikace, inovační centra, sanace ploch a podporu podnikání. Nic z toho není špatně a nechci to shazovat.

Jenže projekt není obor. Rekvalifikace předpokládá, že existuje kam rekvalifikovat. Jednotlivé centrum zaměstná stovky lidí, ne desetitisíce. Region, který přišel o svou ekonomickou identitu, potřebuje odvětví, a to musí stát na něčem, co jinde nemají a co nám nemohou zkopírovat.

Co tady máme a nikdo jiný to nemá pohromadě

Hory na dosah města. Beskydy jsou po Ostravě druhou nejnavštěvovanější destinací kraje a kraj měl loni rekordní návštěvnost. Za nimi leží Jeseníky, Malá Fatra a Vysoké Tatry.

Polohu, kterou v Česku nemá nikdo jiný. Z Ostravy jede do Katovic přímý vlak necelé dvě hodiny, šestkrát denně. Katovická aglomerace má přes dva miliony obyvatel a je to region po uhlí přesně jako ten náš. Do Prahy jede nejrychlejší spoj pod tři hodiny a spojů je přes čtyřicet denně. Krakov, Vratislav a Bratislava jsou na dopoledne autem. Třinec je v tom navíc na hraně: město jedné firmy a zároveň brána do Beskyd, s polskou i slovenskou hranicí za kopcem.

Volné plochy s hotovou infrastrukturou. Brownfieldy po dolech a hutích mají koleje, silnice, vodu i energii. Jinde se na takové plochy čeká roky.

Vize: celý kraj jako jedno velké středisko

Nemluvím o jednom zábavním parku někde na kraji města. Mluvím o tom, že se celý Moravskoslezský kraj, od Třinecka a Ostravska po Jeseníky a Osoblažsko, dá provozovat jako jedno velké středisko zábavy, volného času, rekreace a poznání. Jako celek, ne jako sbírka nesouvisejících atrakcí.

Vzorem jsou alpská střediska. V Alpách také není jedno místo, kam všichni jezdí. Je tam síť údolí, vesnic, lanovek, hotelů a lázní, kterou drží pohromadě doprava, jedna jízdenka a společné jméno. Sama o sobě není žádná z těch vesnic světová. Světová je ta síť. Čtyřtisícovky u nás nikdy mít nebudeme, ale máme koncentraci, jakou v Alpách nenajdete: hory, vodu, lázně, průmyslovou historii a dvoumilionovou aglomeraci hodinu a půl vlakem.

Začněme tím, co už tady je. Beskydy s Lysou horou, Radhoštěm, Pustevnami, Javorovým a Kněhyní. Jeseníky s Pradědem a lázněmi v Karlově Studánce. Poodří s lužními lesy. Slezská Harta pod vyhaslými sopkami Velkého Roudného a Uhlířského vrchu. Přehrady Těrlicko, Žermanice, Morávka a Šance. To je krajina, za kterou lidé v Evropě běžně jezdí stovky kilometrů.

K tomu poznání, kterého tu máme víc, než si sami připouštíme. Štramberk s Trúbou. Hukvaldy s Janáčkem. Hradec nad Moravicí, Raduň, Sovinec. Osoblažská úzkokolejka. Landek Park a Dolní oblast Vítkovice, které z hutě udělaly jednu z nejnavštěvovanějších pamětihodností v zemi. Muzeum nákladních automobilů v Kopřivnici. Zoo v Ostravě. Lázně v Klimkovicích a v Darkově. Nic z toho není potřeba vymýšlet, stačí to poskládat dohromady a začít to nabízet jako jeden celek.

A pak to, co nám chybí a co je potřeba postavit. Velký celoroční zážitkový a zábavní areál na brownfieldu u Ostravy, provozuschopný v listopadu stejně jako v červenci. Aquapark, který obstojí ve srovnání s tím, co je za hranicí v Polsku a na Slovensku. Zábavní a naučné parky s průvodcem, jaké lidé znají z Plzně, kde se ze zoologické zahrady a přilehlých parků stal důvod, proč do města přijet na celý víkend. Kryté atrakce pro únorové odpoledne, kdy neleží sníh a prší. To všechno zasazené do krajiny, ne na parkoviště u dálnice, protože ta krajina je ta hlavní věc, kterou prodáváme.

Obruč, která to drží pohromadě, je doprava. Jedna jízdenka na vlak, skibus i vstupy. Přímé spoje z Katovic a Krakova. Návaznost na rychlé spoje do Prahy a Vídně. Tuhle vrstvu nepostaví soukromý investor, protože se mu sama o sobě nezaplatí. Postavit ji může jen kraj a stát. Právě proto je to politické zadání, ne podnikatelský nápad, a právě tady se pozná, jestli to někdo myslí vážně.

Že to není fantazie, ukazuje německé Porúří. Zollverein je dnes na seznamu UNESCO, z hutě v Duisburgu je Landschaftspark. Trvalo to třicet let a nenahradilo to každé zrušené místo. Ale Porúří je dnes obydlené, ne vylidněné. O ten rozdíl tu jde.

Co to nevyřeší, ať v tom nejsme nepoctiví

Mzdy. Hutník bere víc než člověk u lanovky. Tohle musí zaznít nahlas, jinak to lidé právem odmítnou jako pohádku. Odpovědí je celoroční provoz a kvalifikovaná místa v technice, údržbě, řízení a službách, nikoli sezónní brigády.

Počasí. Zimy v Beskydech jsou kratší a nejistější. Cokoli se postaví, musí vydělávat i bez sněhu.

Kapitál. Veřejné peníze to samy neutáhnou. Veřejná ruka umí připravit plochy, dopravu a povolení. Provozovatele je nutné přivést a vyjednat s ním podmínky.

Ochrana přírody. CHKO Beskydy má své limity a měla by je mít. Celý smysl návrhu je stavět na plochách, které jsou už dnes zdevastované, a nechat hory horami.

Čas. Není to na jedno volební období, je to na dvě dekády. Právě proto by s tím měl někdo začít teď.

Začít musíme sami u sebe

Čekat, až s tím přijde kraj nebo Praha, je nejjistější způsob, jak se nedočkat ničeho. Začít musíme doma, v Třinci, tím, co je v silách města.

Máme Javorový přímo nad městem, řeku, cyklostezky a hranici, za kterou Wisła a Ustroń žijí z toho, kvůli čemu k nim lidé přijedou na víkend. Ležíme hned vedle a zatím se na to díváme. Město si může nechat spočítat, co by u nás obor celoročního cestovního ruchu znamenal v místech, lůžkách a nocích, aby se o tom mluvilo v číslech a ne v dojmech. Může se domluvit s Bystřicí, Nýdkem, Jablunkovem a s polskou stranou na společné nabídce, protože návštěvník neřeší katastrální hranice. Může tlačit na kraj kvůli dopravní vrstvě, bez které zůstane každý areál ostrovem. A může o tom začít mluvit dřív, než přijde další kolo propouštění, protože v tu chvíli už se plánuje špatně.

Nepředkládám hotový projekt ani rozpočet. Předkládám otázku a odpověď, kterou považuji za jedinou realistickou. Kdo má lepší, ať ji řekne. Horší než spor o to, čím se tady budeme živit za dvacet let, je jen ticho.

PhDr. Martin Vacek, MBA – lídr kandidátky »SPOLEČNÁ LEVICE PRO TŘINEC« do komunálních voleb 2026 v Třinci. Emeritní poslanec PS PČR a předseda Výboru pro sociální politiku PS PČR. BPP, nominován za ČSSD