Velikost mistra Jana Husa spočívá v tom, že byl jedním z prvních, kdo se postavil korporátní moci. Proto se Hus stal nepohodlným a proto je nezbytné jeho odkaz udržovat živým! Protože ten boj o vlastní duši (svobodu člověka) proti korporátnímu zlu trvá dál.
Sledujeme-li dějiny emancipačního procesu lidské společnosti, pak musíme bez rozdílu přístupu k náboženské otázce konstatovat, že to bylo právě křesťanství, které jako první v dějinách státu a práva vneslo do společnosti ideu rovnosti. První křesťané byli velcí frajeři, avšak již od zlomového obrácení římského císaře Konstantina I. Velikého a vydáním Milánského ediktu roku 313 se křesťanství stává součástí vládnoucí struktury. Právě v průběhu 4. století se kdysi pronásledované křesťanství stává doslova »mainstreamovou« vírou.
Proč to všechno? Protože vládnoucím kruhům vyhovovala křesťanská ideologie a účelové přeložení Bible coby nástroje řízení společnosti, označovaného jako biblická koncepce řízení společnosti. Lidé se prostě nebouří, pokud strádání na tomto světě zaručuje ráj a blaženost ve světě posmrtném.
Odtud nebylo daleko k mocenskému propojení moci světské a církevní. Církevní absolutismus se nikdy neobešel bez absolutismu světského a naopak. Církev se paralelně s mocí světskou stává vládnoucím feudálem, což s nelibostí nesli i někteří osvícení kazatelé z její vlastní struktury. A tak nám z původní myšlenky raných křesťanů nakonec vyrostla mocná církevní korporace a pár rebelů v ní.
Jedním z těch, kteří se církevnímu korporátu dokázali postavit, byl mistr Jan Hus. V kontextu středověkých scholastických sporů mezi realismem (Hus) a nominalismem (koncil) přichází Hus už v jakési předrenesanční fázi s téměř platónským tvrzením, že pravda existuje autonomně a zcela svébytně mimo vliv vládnoucích paradigmat. Zjednodušeně řečeno, Pravdou podle Husa není to, co jako »pravdu« vytvořil, definoval a označil církevní korporát a na čem se usnesl církevní koncil.
Byla to právě Betlémská kaple v Praze (a na Táborsku např. Kozí hrádek), kde byla idea rovnosti a objektivního idealismu prezentována.
Lidé brzy pochopili, že církevní korporace na ně působí biblickou teorií řízení a že jediná správná cesta k Bohu vede přes Krista a přes osobní (nezprostředkované) poznání Boha prostřednictvím Písma Svatého. V kontextu tehdejších chiliastických proroctví o konci dějin pak dokonce můžeme pozorovat jakýsi až téměř »avantgardní« zánik starého světa a příchod nové, spravedlivější společnosti.
Tehdejší diskurs onálepkoval Husa jako kazatele bludů, za což ho také církev odsoudila (se souhlasným vědomím moci světské). Dnešní doba by možná novodobého mistra Jana poplivala a označila nálepkou »konspirátor« či »dezinformátor«.
Současná mainstreamová média mi až nějak podezřele připomínají středověkou církev, která také vykládala jen jednu oficiální, propagační, resp. dogmatickou »pravdu«, a vše ostatní nekompromisně zavrhla jako »bludy«.
Velikost mistra Jana Husa spočívá v tom, že on byl jedním z prvních, kdo se postavil korporátní moci. Proto se Hus stal nepohodlným a proto je dnes nezbytné jeho odkaz udržovat živým! Protože ten boj o vlastní duši (svobodu člověka) proti korporátnímu zlu trvá dál. Moudře se totiž praví, že řízení je proces informační.
Charakter moderního českého národa byl osobnostmi národního obrození formován hlavně na myšlenkách reformačních. Sám prezident T. G. Masaryk viděl přímou historickou kontinuitu moderního československého národa v odkazu české reformace.
V dnešním globalizovaném světě se vládnoucí vrstvy dělí na 2 skupiny: ovládající a vykonávající. Ti ovládající jsou nejvíce mocní a ti vykonavatelé jsou mocní jen díky nim. Za to, že jim svěřili funkci a úkol vykonávat jejich agendy. Z toho vyplývá, že ti druzí nikdy nepůjdou proti těm prvním.
Takže koho se tedy bojí ti šéfové globálního korporátu? Bojí se těch, kteří nejsou drženi u moci jejich mocí. Bojí se nejvíc právě obyčejných lidí. Těch, kteří přemýšlejí samostatně. Bojí se kritického myšlení. Proto lid musí dnes a denně vládcové agend utvrzovat v oné »správné víře«, často za pomoci a nástrojů svých vykonavatelů i médií. Naštěstí se však najdou i ti, kdo se nebojí, kdo mají jen jednoho »nejvyššího šéfa«, a ten je buď na Nebesích, nebo v hlase jejich Svědomí. A v tom právě tkví Husova síla.
Mistr Jan Hus se nepotřeboval odvolávat k soudu papežovu. Hus se odvolával výhradně k soudu Kristovu. Protože tam jedině neměla Spravedlnost přes oči pásku. Boj o duši je především bojem o svobodu myšlení. A tak bychom si právě v den upálení mistra Jana měli alespoň na chvíli vzpomenout a připomenout, že to jsme jen my sami, kdo určuje a rozhoduje o integritě své vlastní bytosti. Že v tom jsme silní a že této síly v nás se bojí i ti mocní a nejmocnější.
Že i ten nejnuznější člověk je obrazem božím a že jeho přirozeným právem zůstává právo na lidskou důstojnost! Tuto fundamentální myšlenku pak v dějinách zopakovaly už jenom 2 epochy: osvícenství a socialismus.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že zákony božské (přírodní) či vesmírné se odehrávají mimo lidskou vůli a že přirozenost je třeba respektovat. Avšak skutečnost, že jsem schopen tohoto poznání a že jsem tolerantní díky své vnitřní pokoře, mi dává jistou naději, že má vůle je schopna svobodného konání. A že se zpovídám svému Svědomí, jež mě přesahuje.
Tímto kultem Pravdy a lidského Srdce pro mě Jan Hus zůstává v podstatě největším rebelem dějin, neboť byl (na rozdíl od mnohých tzv. světových vůdců) schopen se vzepřít mocnému středověkému korporátu.
Tak až bude téměř celý náš národ prožívat velký zápas o to, který ze dvou zbrojařských lobbistů jedné stejné dvouhlavé saně bude mít hlavní slovo na summitu nemravně předraženého byznysu, jehož společným jmenovatelem je produkce mega peněz ze zabíjení lidí, tak se prosím alespoň na chvíli zastavme.
A až se česká společnost bude znovu dělit na ty, kteří podporují jednu saň, a na ty, kteří podporují druhou saň, jež obě tvoří jedno válečnické tělo, tak si alespoň vzpomeňme na dvě myšlenky:
1) Že ona Vyšší pravda existuje někde mimo nás samotných.
2) Ale že to, jak budeme žít, záleží naopak jen a pouze na nás samotných…
Mistr Jan k nám promlouvá i ve století jednadvacátém, a nepotřebuje k tomu slova – hovoří směrem k nám třemi silami Dobra: Vírou, Nadějí a Láskou. Tyto 3 křesťanské ctnosti zůstávají základním předpokladem pro vítězství Dobra nad Zlem tohoto světa.
Mistr Jan nás svým vlastním příkladem naučil, že se žádné smrti nemusí bát ten, kdo je smířen se svým Svědomím. Takový člověk, který dokáže žít se svým vnitřním JÁ v Míru, neumírá. Neboť nemá žádného jiného Pána než pouze a jen svoje Svědomí, jež není majetkem žádného z korporátů!
»Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás.
A z těch krás nebe mít, záleží jenom od nás…
Kdy pro nás bude nebe na zemi.«
(jak kdysi moudře zpívali Werich s Voskovcem)
Mírové nebe nad hlavou!
Marek Adam