Ezopovský příběh: Byl jeden vlk a měl svou noru

Pane vrchní generále, to, co jste uvedl na obranu ministra Zůny za jeho vstřícný projev k nábojové iniciativě, je pustá demagogie. SPD skutečně, to máte pravdu, hlasovala svého času proti ruské agresi, tedy proti SVO. Jenže to ještě neznamenalo, že tím bylo také touto stranou schváleno všechno, co následovalo.

Dovolím si vám v této souvislosti vyprávět jednu téměř ezopovskou bajku: Byla liška a noru neměla. Přišla však za vlkem a slušně poprosila: ‚Vlku, prosím tě, uvolni mi místečko v rohu své nory.‘ Vlk chvíli přemýšlel a pak řekl: ‚Platí. Budeš mi za to uklízet. Víc nechci. Mám jinak co potřebuji.‘ Liška souhlasila a nastěhovala se. Poctivě uklízela, když vlk byl na lovu, a pak vždy šla po svém. Jednou se vlk vrátil dřív a řekl jí: ‚Liško, budeš mi od teďka nosit každý týden jednoho malého zajička.‘ Liška se lekla: ‚Ale to jsme se přece, vlku, nedohodli. Kdybych to věděla, hledala bych si místečko jinde.‘ Na to vlk odvětil? ‚Nedohodli? Tím, že ses nastěhovala a uzavřela se mnou dohodu, platí, že budeš nejen uklízet, ale i chytat. Tím prvním souhlasem ses podepsala navždycky. Když nebudeš poslušná, mám právo tě roztrhat a nikdo by nic nemohl namítat.‘

Má pravdu vlk nebo liška? Co na to pane v.v. generále?

Vím, že právo je ohebné, zvláště když má své Rychetské. Dokazuje to příklad Washingtonské smlouvy. Kdyby tomu bylo jinak, pak by letadla NATO nemohla pacifikovat Irák, Srbsko, Libyi, jejichž hranice tehdy vůbec nesouvisely s hranicemi Aliance. Platilo by, že signatářské státy mají zaprvé, zadruhé, zatřetí bránit hranice svých členských zemí a není jejich věcí se vojensky plést do konfliktů jinde ve světě.

Současný výklad je ovšem jiný. Alespoň podle bruselského pojetí. Stačí, že jednou podepíšeš a už jsi jejich. Už tě mají a pak čert vem pravidla. V onom společenství, jež v.v. generál svými postoji reprezentuje, je to tak chápáno, a neměli bychom se divit. Že je to diskutabilní? Možná. Diskuse se vedou, voda teče a co na tom? Existuje přece jen jedna jediná pravda, ostatní je dezinformace.

Jsme členy společenství, které nám nechalo pocítit, jak ona pravda chutná. Bylo to v době bombardování Bělehradu a tehdejšího víkendového vraždění na Varvarinském mostě. Mimochodem, byl za ten most někdo potrestán? Jistěže nebyl. Spíš vyznamenán. Bylo to tedy v oné době, kdy jsme podepsali vstupní dokument a byli přijati do Severoatlantického paktu. Ta smlouva se jmenuje Washingtonská. Není v ní nic o bombách na nečlenské státy, tedy ani o těch, jež padaly na Bělehrad. A přesto padaly. Ve stejné době čeští představitelé podepisovali dokument o řešení sporů mírovou cestou a o vzájemné pomoci při napadení. Koho se vlastně týkala ta vzájemná pomoc? Ze států Aliance nebyl přece nikdo napaden. Přesto bomby začaly zabíjet v řadě srbských měst. Dnes naše střelivo, nebo to, které vyzískáme jinde, jde na východ jako česká muniční iniciativa. Dál napomáhá rozněcovat oheň v zemích, které nemají hranice s námi a možná by jinak zasedly za jednací stůl. Asi ano, kdyby nebylo britského Johnsona. Vlastně jednoho z mnoha válkychtivých. Zatím, než bude rozhodnuto jinak, jsme stále ještě na špičce ohňových olejářů. Věřme však, že křídla naťáckého či chcete-li zeleného myšlení budou přece jen trochu přistřižena a vrátíme se tam, kde nás chtěli vidět Masaryk a Beneš, i když to bude těžké, přetěžké.

To, že někdo kdysi vyřkl své NE válce a vojenskému řešení problému, je jedna věc. To, že vyjádřil nesouhlas s ruským přístupem, je fakt. To, že chce konec války a je proti jejímu dalšímu rozdmýchávání, už odpovídá dnešní realitě. Tehdejší odsouzení SVO nemůže být překážkou vyslovení dnešního NE těm, kteří válku chtějí dovést do vítězného konce. Co je to však vítězný konec? Válka do posledního Ukrajince a pak třeba i Čecha? To také tím prvotním odsouzením ruské akce lze použít pro zdůvodnění další eskalace války? NE. Tak si výklad zákonů nepředstavuji. Tak si představuji nesvéprávnost, podřízení se myšlení válkychtivých, ale my ještě nesvéprávní nejsme, pane v.v. generále.

Rok 2025 není také rokem 2022 či dokonce 2014.

Jaroslav Kojzar