Šéf České lékařské komory Milan Kubek…, povzdechl jsem si. Kdyby on se ztratil, nemyslím, že by ho hledaly zástupy. Toto výrazné očkovací ultras z vyhrocených časů covidových, vinou čehož (i jeho) dnes a denně umírají tisíce lidí po celém světě, teď vystřelilo do veřejného prostoru jinou dávku. Sice ne bezprostředně smrtelnou, jako ty minulé, přesto ohavnou. Tenhle podřadný komorník českého lékařství totiž navrhuje zvýšit regulační poplatek za lékařskou pohotovost z aktuálních 90 na 200 korun českých.
Ve škole nás vždycky učinili, že žít se celkem plnohodnotně dá i bez některých částí našeho těla, ale rozhodně to nejde bez mozku. Má to svoji logiku…, samozřejmě, a já to schválně přeháním – nicméně čtu-li třeba právě Kubka, říkám si: sakra, co když se bez toho mozku žít dá? Co když se vědci a lékaři mýlí? Vždyť mýliti se lidské je a nic lidského není cizí ani Kubkovi…
Sledoval jsem všechny ty rádoby názorové kolize okolo tohohle Kubkova výtlaku z 90 na 200, ale jako obvykle i diskuse na toto téma postrádaly základní premisu, resp. jakési rozvrstvení problému – tedy o co jde a o co už nejde?
Nejde o zmíněné stodesetikorunové navýšení, v jehož moci by rozhodně nebylo řešení, jak české zdravotnictví uvolnit ze systémové křeče – na druhou stranu však o to navýšení přece jenom jde. Obecně o něho jde, neboť v této zemi se od ledna 1990 neděje nic s tak důslednou pravidelnosti, jak ono navyšování – doslova všeho. Zdražuje se takovým tempem a s takovou samozřejmostí, že lidé si už zvykli a doslova každodenní nárůsty cen za »všechno« přestali vnímat a tudíž řešit.
Když už z nadhledu vidíme, o co jde a o co nejde, slušelo by se ještě zodpovědět otázku – o co jde samotnému Kubkovi? O nic, co by stálo za řeč – krom pěstování falešného pocitu vlastní důležitosti. Doktor Milan je příliš malá ryba, než aby ho kdokoli rozumný bral vážně – jako že mu o něco fakt jde. Opravdově. Paseky však kolem sebe může nasekat habaděj, o tom se s nikým nepřu.
Nevím kdy, kde, v čí hlavě se zrodilo to zrychlení z 90 na 200, ale i tohle může té paseky taky dost nasekat. Třeba mezi obyčejnými důchodci nebo mezi matkami samoživitelkami, které bývají se svými malými dětmi na pohotovosti dost často. Jak jsem již uvedl – to »zrychlení« nic nevyřeší, zdravotnictví nepomůže, ale ošklivé paseky je schopno nadělat mraky.
Co tohle je za prašivý stát, který už 33 let jen natahuje ruku, řka: občane, dej – ovšem když se občan ocitne v »ouzkejch«, má pro něho nachystány jen drobty z okraje stolu… Blbé je, že mnozí ty drobty pořád ještě požírají slavnostně a s nehynoucím vděkem.
Pavel Votruba
Diskuze je uzavřena.