STAČILO! byl nešťastný projekt, KSČ je udržitelnější než KSČM, říká právnička Helena Vrzalová

Právnička Helena Vrzalová má za sebou zkušenost coby členka nejužšího vedení KSČM před rokem 2021 a krajská předsedkyně na Vysočině. Se směřováním strany na kandidátkách STAČILO! zásadně nesouhlasila a mluví dokonce o »nešťastném projektu, který ve výsledku levici poškodil«. I proto vloni KSČM opustila a vstoupila do řad KSČ, tedy strany, již přivedl v 90. letech na scénu Miroslav Štěpán. »KSČ nestojí na majetku ani funkcích, soustředí se především na mezinárodní politickou scénu a udržuje čistotu ideologie,« uvádí Vrzalová, která v uplynulých volbách kandidovala coby lídryně Kraje Vysočina na kandidátce ČSSD, v rozhovoru pro iportaL24.cz. KSČ podle ní má nyní větší budoucnost než KSČM, což opírá i o to, že »předsedkyně Konečná dokonce veřejně naznačuje svůj odchod poté, co plénum odmítlo sloučení KSČM se STAČILO!«.

Do roku 2021 jste byla členkou vedení KSČM, pak jste s určitým odstupem řady strany opustila a vstoupila do KSČ. Proč?

To byly tři na sobě nezávislé a postupné kroky. Nejprve jsem skončila na pozici předsedkyně Ústřední rozhodčí komise, měla jsem v úmyslu kandidovat na I. místopředsedkyni strany. Chtěla jsem mít možnost nejen napravovat chyby a řešit a uklidňovat spory, ale přímo se podílet na řízení, na nastavení vnitrostranických procesů, být mezi lidmi a pomáhat jim. Být co nejvíc prospěšná KSČM. Jenže na sjezdu Kateřina Konečná po svém zvolení předsedkyní vyjádřila přání k delegátům mít k dispozici funkcionáře, které si sama vybrala, a mezi těmi jsem nebyla. Byla jsem přesvědčená, že by nová předsedkyně měla dostat šanci pracovat s lidmi, jimž důvěřuje, navíc by pro mě osobně byla bližší součinnost právě s Kateřinou hodně problematická, jsme naladěné každá na jinou notu, máme jiný styl práce i uvažování. Proto jsem se rozhodla odstoupit a dál nekandidovat.

Důvody svého odchodu ze strany bych nerada rozebírala, byly čistě osobní a nikdy jsem je nezveřejnila mimo stranu. Podrobně jsem je dopisem vysvětlila členům výkonného a ústředního výboru. Zjednodušeně řečeno, nesouhlasila jsem s novým směřováním strany, s postoji vedení – a bylo zjevné, že tato neslučitelnost názorů je oboustranná. Byla jsem – právem – onálepkovaná jako člověk Vojty Filipa. A nechtěla jsem, aby se moje problémy a neshody přenášely na jihlavský okres nebo Kraj Vysočina, kde jsem byla předsedkyní. Opustila jsem obě funkce a ukončila členství v KSČM z vlastního rozhodnutí.

To bylo v říjnu 2025, v politické činnosti jsem nechtěla pokračovat. Na silvestra jsem se potom v Moskvě setkala s Romanem Blaškem, mým dobrým kamarádem a člověkem, kterého si vážím a vždycky jsem mu věřila. Když mi jako generální tajemník ÚV nabídl vstup do Komunistické strany Československa, ráda jsem přijala, znamenalo to pro mě, že mohu dál být komunistkou a pracovat.

Jak vidíte budoucnost obou komunistických stran?

Velmi rozdílně, protože samy svojí podstatou jsou rozdílné, byť původně vznikaly na stejných základech. Jdou každá vlastní cestou. Pokud se ptáte na budoucnost v souvislosti se slovem »komunistická« v názvu a novelou trestního zákoníku, je možné, že budou obě stát před nezbytným rozhodnutím, zda přistoupit ke změně. Ale to ukáže teprve čas, příslušný paragraf je natolik nejasný, že bude záležet čistě na přístupu a rozhodování soudů. Bez ohledu na název vidím jako udržitelnější Komunistickou stranu Československa.

Proč?

Nestojí na majetku ani funkcích, soustředí se především na mezinárodní politickou scénu a udržuje čistotu ideologie. Nezávisí na široké členské základně, neudržuje složitou strukturu, je jednotná a ve svém rozhodování rychlá a pružná.

Komunistická strana Čech a Moravy je díky členské základně generující voličský potenciál a především díky vlastnictví lukrativních nemovitostí bohatou a zajímavou nevěstou, proto se vždy budou objevovat snahy o slučování s jinými subjekty, případně i o likvidaci strany. A současné vedení se rozhodlo vydat právě tímto směrem, předsedkyně Konečná dokonce veřejně naznačuje svůj odchod poté, co plénum odmítlo sloučení KSČM se STAČILO!. Podporu ve straně má přitom takovou, že pokud se opravdu ještě před konáním květnového sjezdu KSČM stane předsedkyní STAČILO!, může to být sjezd pro komunisty poslední, v současné situaci by KSČM rozštěpení pravděpodobně dlouho nepřežila.

Už jste to naznačila a vlastně jste mi nahrála na otázku… Co si vlastně myslíte o novele trestního zákoníku, která kriminalizuje propagaci komunistického hnutí? Konkrétně o paragrafu 403?

Tohoto tématu už jsem se dotkla v předchozí odpovědi. Novelu trestního zákoníku považuji za zcela účelovou a výhradně politickou záležitost, odtrženou od reality i historického kontextu. Prostě politickou objednávku. Nejasná, nekonkrétní a bez dalšího výkladu v podstatě nepoužitelná – nebo naopak JAKKOLIV použitelná – formulace dává soudům prostor ve svém rozhodování postupovat volně a teprve judikaturou výklad zákona vytvářet. To je nesmírně nebezpečná situace i ve chvíli, kdy jsou soudy opravdu nezávislé, o čemž si v České republice můžeme nechat jen zdát, jak nám dokázaly některé nedávné kauzy. Zjednodušeně řečeno, co se může a co ne, se dozvíme teprve z rozsudku. Taková právní nejistota je pro mne zcela nepřijatelná.

Druhou stránkou příslušného paragrafu je mezinárodní kontext, kdy se Česká republika staví negativně k hnutí, které je celosvětově uznáváno, má své kořeny, vývoj, postavení a budoucnost. A tohle někdo hodně nedomyslel. Nejsem politolog, ale dovedu si představit nejen nesčetné trapné situace, ale přímo mezinárodní skandály, k nimž může nová zákonná úprava vést. A povede, pokud bude paragraf uplatňován dogmaticky, k čemuž my Češi bohužel inklinujeme. Vždycky musíme být papežštější než papež…

A jak se díváte na trestný čin neoprávněné činnosti pro cizí moc? I v souvislosti s tím, že předkladatelem byl poslanec STAN Martin Exner, syn bývalého místopředsedy KSČM a poslance za tuto stranu?

Rodinné vztahy svých kolegů a přátel nebudu komentovat, nikdo není doma prorokem. Ale jinak je to další velmi kontroverzní téma, § 318a trestního zákona a zcela nový trestný čin se sazbou až 12 let odnětí svobody. Dle mého názoru právníka především obrovský zásah do osobních práv a svobod. Pokud by se ustanovení drželo jenom špionáže, dalo by se pochopit. Ale šíření dezinformací? A navíc ohrožujících bezpečnost mezinárodních organizací?

Promiňte mi, ale vy jako novinář pohybující se dlouhodobě na politické scéně jste vždy bezpečně schopen odlišit realitu od zkreslených zpráv? Zejména teď, v době, kdy sociálním sítím vládne umělá inteligence? A přitom to je přesně to, co chceme po řadovém občanovi, a zároveň mu hrozíme opravdu vysokým trestem. Ne, že by mi nějak zásadně vadilo omezení sociálních sítí, které považuji za silně negativně ovlivňující nejen politickou kulturu, ale především mezilidské vztahy a zkreslující vnímání reality, ale tohle není cesta. To je bič. Na obyčejné lidi – a na novináře možná ještě víc. Je jen otázkou času, kdy dojde ke zneužití tohoto paragrafu.

Je podle vás nadějí nová vláda ANO, SPD a Motoristů? Nebo je to jen z bláta do louže?

Především je smutné, že kolem nové vlády je od počátku tolik řečí a obstrukcí, že se ve vzniklém mediálním šumu téměř ztrácí, co vlastně vláda dělá nebo nedělá. Už tak je ale zjevné, že v některých případech zůstane jen u předvolební rétoriky, v některých otázkách vláda nemile překvapila zásadním obratem. Obecně lze říci, že premiér učiní to, co se mu osvědčilo v minulém vládním období. Zaměří se na svoji voličskou základnu, přilepší seniorům, rodinám s dětmi, uleví domácnostem cestou levnějších energií nebo nižších nákladů na dopravu. Pomůžou si drobní podnikatelé. Kroky, které pravděpodobně přinesou hlasy v příštích volbách. Stranou zůstanou společenská témata, která veřejnost, a především mezinárodní společenství nevnímají jednoznačně a jimiž nebude chtít vláda narazit. Vzhledem k tomu, že výsledek voleb už neovlivníme, buďme rádi za důraz na sociální oblast a zdravotnictví, kde minulá vláda nadělala víc škody než užitku. Čili – ano, s novou vládou je na tom Česká republika lépe, ale ne tak moc, jak jsme podle předvolebních slibů mohli doufat. Ve vládě nebo alespoň parlamentu především zásadně chybí levicové síly, které by přinášely témata míru, sociální spravedlnosti a rovnosti, potřeby větší role státu v ekonomice a hospodářství, o tom nemůže být pochyb.

Existuje podle vás naděje na spojení levice u nás – ne tak nepovedené jako hnutí STAČILO!? Nebo platí to, co nedávno prohlásil exhejtman Michal Hašek, že dokud tu bude Andrej Babiš, levice nemá šanci, protože on ji převálcuje a vycucá?

Hnutí STAČILO! bylo hodně nešťastným projektem, který ve výsledku levici poškodil. Subjekt, který vznikl účelově krátce před volbami, s neznámým vedením, neprůhlednou strukturou, bez vlastních prostředků a dlouhodobého programu, v podstatě pohltil zavedené politické strany, smazal jejich identitu – a navíc zvolil v kampani např. pro KSČM naprosto netypickou a voliči neočekávanou rétoriku. Za mě celé špatně. Navíc oba zúčastnění větší hráči, SOCDEM a KSČM na tento experiment doplácí i nadále, nejen ztrátou důvěry občanů, ohrožena je i jejich jednota a samotná existence.

Ale zpět k otázce. Ne, nevěřím ve spojení levice, právě proto, že každá z existujících strana má svoji historii, své kořeny, svoji ideologii a své cíle. Ale věřím – naprosto a stoprocentně – ve spolupráci. Jsem přesvědčena, že jsme schopni zasednout k jednomu stolu, diskutovat o současné situaci, problémech a hledat společná řešení. Že se dokážeme shodnout na těch nejdůležitějších společných cílech a že je můžeme prosazovat společně. Setkala jsem se s řadou levicových politiků, kteří vnímají tuto cestu tolerance a spolupráce jako jedinou do budoucna možnou. Potom nebudeme muset mít obavy z líbivé populistické předvolební masáže Andreje Babiše a hnutí ANO, protože budeme schopni přesvědčit voliče o hodnotách, které může přinést pouze levicová politika. A společně budeme mít sílu je prosazovat.

A ještě něco v této souvislosti – není dělení na levici a pravici již překonané? Tvrdí to spousta politiků…

Máte pravdu, i s tímto názorem jsem se setkala a rozumím mu. Východisko pro něj vnímám ve vznikajících koalicích na vládní a regionální úrovni, které mnohdy spojují zdánlivě neslučitelné – a ono to funguje. Při stávajícím volebním modelu tomu tak bude i nadále. Volby přinesou nějaký výsledek a s tím je potřeba pracovat. V rámci nutných kompromisů se přitom stírá základní rozdíl mezi levicí a pravicí, a sice přístup k nakládání s veřejnými prostředky. Napomáhá tomu bohužel i honba za hlasy voličů, kdy strany mnohdy sahají do arzenálu protivníka a loví přitažlivé nápady a řešení, aniž by si připouštěly, že tím ztrácí svoji autenticitu…

Dělení na pravici a levici nebude překonané, dokud zůstanou subjekty ideově pevné a budou stavět více na svých vlastních základech než na touze po volebních ziscích.

Nedávno jste se zúčastnila akce svolané expremiérem Jiřím Paroubkem s názvem Dobydeme Senát. Byly tam neparlamentní levicové, ale i ryze pravicové strany. Jak byste zhodnotila perspektivy spolupráce?

Bylo mi velkou ctí se této akce zúčastnit a zasednout k jednacímu stolu se zástupci dalších přibližně patnácti politických subjektů. Jiřího Paroubka považuji za jednoho z nejlepších premiérů, kterého naše země měla, už proto, že vždy stavěl zájmy České republiky nad cokoliv jiného. Navíc je to člověk velmi inteligentní, charismatický a politický vizionář. Tím mi připomíná Vojtěcha Filipa – a pro oba to míním jako nejvyšší uznání.

Samotné setkání bylo zajímavou a podnětnou aktivitou, která měla za cíl dohodu nebo pro začátek minimálně myšlenku společných kandidátů pro podzimní senátní volby. V minulosti jsme zaznamenali domluvy o tzv. nekonkurování, kdy levicové strany nestavěly kandidáty proti sobě ve stejném obvodu. Dnes bychom spolupráci rádi pozvedli na vyšší úroveň, kdy by konkrétní kandidát vzešel z dohody stran a byl jejich společným reprezentantem, bez ohledu na jeho politickou příslušnost. Rozdíl by spočíval v aktivní podpoře takového kandidáta, nikoliv jen v jeho akceptaci a toleranci. Je to i cesta k vyhledání a oslovení uznávaných osobností, které mohou být pro voliče zajímavé a budou mít širší možnosti lidi oslovit. Jsem upřímně ráda, že se účastníci jednání na společném postupu dokázali prozatím shodnout. Jaká bude praxe, to teprve uvidíme, ale už jen toto setkání samo o sobě bylo dobrým krokem kupředu.

Poslední otázka: jakou vidíte šanci na urovnání konfliktu na Ukrajině?

Dosažení míru na Ukrajině je limitované neslučitelnými a mnohdy protichůdnými požadavky stran, bez kompromisů a určité vstřícnosti nebude možné mírové dohody dosáhnout. Ještě nedohlednější je ale ukončení konfliktu vojenskou silou, jednoznačným vítězstvím. Mezinárodní společenství by mělo soustředit veškeré prostředky a energii nikoliv k podpoře té které válčící strany, ale ke snahám o urovnání konfliktu dohodou. Nejhorším scénářem, který nás může potkat, je vojenské zatažení dalších zemí a jejich přímé zapojení do bojů. Výstražným znamením v tomto směru je to, že prezident Zelenský hovoří o třetí světové válce. Tato válka NENÍ a NESMÍ SE STÁT světovou!!! Není to ani naše válka, jak nedávno prohlásil prezident Petr Pavel, a je povinností každého z nás zasadit se o to, aby ani nikdy nebyla. Mezinárodní vztahy mají tu moc být určující pro další vývoj konfliktu, mají moc přinutit obě strany k jednání, ústupkům a konečné dohodě. Zisky zbrojařských firem a z nich těžící podpora ekonomiky nesmí převážit nad bezpečím a životy lidí. Uzavření míru mezi Ukrajinou a Ruskem by bylo vítězstvím rozumu a celého světa.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková