Pplk. Petr Mrázek: Klíčová nejsou slova, ale skutky Němců vůči Čechům. To, co se stalo, ještě nikdo nenapravil!

Pplk. v. v. Petr Mrázek, předseda Vojenského spolku rehabilitovaných, vzbudil na počátku roku ohlas dopisem primátorce města Brna Markétě Vaňkové (ODS). Sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení se má v moravské metropoli konat v Brně od 22. do 25. května, přičemž jde o průlomový krok – nikdy dosud se sjezd nekonal v naší zemi. Šéf sudetoněmeckého sdružení Bernd Posselt označil Brno za »logický krok« ve vývoji česko-německých vztahů. Podle něj má být sjezd svátkem společné kultury a důkazem, že i 80 let po dramatickém odsunu lze hledat cestu k porozumění. Vlastenecké organizace ale protestují a upozorňují na riziko přepisování historie. Pplk. Mrázek se na celou záležitost dívá ještě úplně z jiného úhlu…

»Jsem hluboce přesvědčen, že pozvání Sudetoněmeckého landsmašaftu by jednou mohlo být prvním krokem k takovému narovnání, avšak dnes vstupujete na most, který ještě nebyl postaven,« napsal jste v novoročním dopise primátorce Vaňkové. Proč podle vás most nebyl postaven?

To je velice složitá otázka, ale má jednoduché řešení. Když se staví most, tak se obvykle staví z obou stran. A já se velmi silně obávám, že z jedné strany se snažíme o postavení mostu, a druhá strana na to nereflektuje. Protože když si vezmete všechny historické souvislosti – a já už jsem to psal i v dopise paní Vaňkové – historie nezačíná rokem 1938. Klíčová nejsou slova, ale skutky Němců vůči Čechům. To, co se stalo, ještě nikdo nenapravil. Žádná snaha o nápravu tu nebyla.

Jasně, vy jste psal o česko-německých vztazích – cituji: »Konec konců se o těchto vztazích zmiňuje již Kosmas a jako červená nit se prolínají celou naší historií.« Je podle vás v této souvislosti korektní posouvat se až do středověku? Touto logikou bych mohl například říci, že KDU-ČSL se má omluvit za upálení Jana Husa, když to trochu přeženu…

Žádný strom neroste půl metru nad zemí, všechny mají svoje kořeny. A nebrat tu historickou paměť! Já se nemusím vracet až k tomu Kosmovi. Mně stačí, když se budu vracet ke vzniku republiky do roku 1918, což je v podstatě čerstvá historie. To jsou moderní dějiny! A postoj Němců k naší republice, a tudíž k jejím obyvatelům, je velice negativní. A vždycky byl! Samozřejmě, že jsou tam výjimky. Ty existují ve všem. Ale jsou to bohužel jenom výjimky. A zásadní trend postoje Němců k Čechům tkví v tom, že roku 1918 ztratili pocit nadřazenosti – že můžou někomu velet a někoho řídit. Najednou se dostali do pozice rovnocenného partnera, což je pro ně urážka. Oni to tak brali jednoduše: »Jak nám můžou být Češi rovni?« A to je leitmotiv, který se táhne celou tou dobou.

Dobře, a co tedy mají Němci udělat pro to, aby – jak říkáte – začali stavět most i ze své strany? Vždyť Sudetoněmecký landsmanšaft přestal před více než 10 lety zpochybňovat majetkové uspořádání po 2. světové válce…

To je zase velice složitá otázka. Já jsem předsedou Vojenského spolku rehabilitovaných a moje parketa je v době daleko novější – léta 1948 až 1989. Ale k vašim slovům, že se zřekli hmotných požadavků, majetkového vyrovnání… – to je a není pravda.

My se pořád bavíme o Sudetoněmeckém landsmanšaftu, ale to přeci není jediný spolek, který se zabývá touto problematikou a který zastupuje jejich zájmy. Jsou jiné spolky. A prohlásily totéž, co Posselt? Ne, neprohlásily! Takže ano, jistá část Němců nám říká, že se zříkají majetku, ale – čeho se vlastně zříkají? Majetků, kterých nabyli tady v Čechách a které tady měli. No ale – jak bych to řekl, nejsem filozof… – vždyť se oni tím, že se zřekli československého občanství v roce 1938 a stali se občany Říše, dostali tady do pozice cizinců. Oni tady nechtěli mít dům nebo pole. Oni chtěli celou zemi! A to je prostě nesmysl. Takže otázka majetkového vyrovnání někde v pozadí pořád je. Navíc jsem toho názoru, že takové věci by neměly řešit nějaké spolky, ale přímo státy! Aby Německá spolková republika prohlásila: »Toto definitivně skončilo a víc na to nebudeme sahat.«

Čili souhlasíte s tím, že sjezd sudetoněmeckého krajského sdružení by se měl v Česku pořádat až po té, co jeho zástupci definitivně prohlásí, že »Benešovy dekrety jsou integrální součástí českého právního řádu a musí být uznány a validovány jako nezpochybnitelné«, jak to napsal poslanec Jindřich Rajchl?

To v každém případě! Souhlasím! Ale my tady pořád mluvíme o Benešových dekretech, jenže to si nevymyslel on sám! Navíc neustále říkáme »odsun« nebo »vyhnání«. Kdepak. To byl transfer. Používejme slova, jak se používat mají. Transfer znamená přemístění. Oni chtěli do své vlasti, tak se tam dostali. To je přemístění.

A neustále se mluví o tom, co se dělo tady v Čechách, respektive v Československu. Oni říkají, že byly vyhnány až tři miliony Němců. To číslo je absolutní nesmysl. Máme nějaké sčítání domů, osob, lidí. A to se nedělá jen teď, to se dělalo i dřív. A když se podíváte, kolik jsme tu za první republiky měli německého obyvatelstva, tak tři miliony tady nikdy nebyly. To číslo samo o sobě je přehnané. Když čtete dobové dokumenty, tak je jasné, že se jednalo o asi 2,4 až 2,6 milionu lidí. Ano, je to obrovská suma, ale po roce 1944 a 1945 došlo k obrovskému pohybu obyvatelstva v celé Evropě, speciálně tedy na východě. Transfer, čili přesun do vlasti, se týkal zhruba 12 až 14 milionů Němců. Co to je…?

A teď si vezměte jenom tu skutečnost, kolik Němců se odsunulo třeba z Polska. Přitom Sovětský svaz si zabral třetinu, až polovinu Polska. Polsko se posunulo ve svých hranicích na západ a všichni ti Němci se přemístili. Ano, je pravda, že někteří utekli sami, a asi věděli proč. Ten »odsun« tedy nebyl jen od nás, ale i z Polska a dále z Maďarska, Rumunska, Francie nebo Belgie. Samozřejmě, že šlo o jiná čísla, protože tam byly jiné podmínky a tak dále. Ale mně na tom vadí nejvíc, že se neustále mluví o česko-německých problémech a vyhnání Němců po 45. roce. To je vytržené z kontextu, to není celá pravda. A celá pravda má daleko širší rozsah.

Čili jsme u osy »příčina-následek«?

Přesně tak.

Ale proč tyto pojmy zaměňujeme? Proč se podle vás v poslední době zdůrazňuje údajná brutalita vyhnání Němců a oněch až 30 tisíc mrtvých? Nepodřezáváme si svojí submisivitou národní větev?

To bychom se zase dostali daleko do historie. Teď se mnou někdo nemusí souhlasit, ale zcela zásadní problém je v tom, že když se podíváte na národy okolo nás a průběh 2. světové války, tak zjistíte, že všechny státy bojovaly. Kromě nás. Ano, nebojovali Rakušani, ale tam je otázka trošičku jiná. Němci a Rakušani jsou německy hovořící národy, velice příbuzné. Do toho bych vůbec nešel, tam jsou vztahy, jaké jsou.

Jinak ovšem bojovali Poláci, Norové, Belgičani, Francouzi, Angličani, ale také Slováci, Rumuni, Maďaři, Bulhaři. Jen my ne…

Tam je podstatná chyba v roce 1938 – v přijetí Mnichovské dohody. A s tím souvisí i ten krok, o kterém se dnes mluví, že už před Mnichovem Beneš údajně nabízel odstoupení částí území. Já nevím, jestli to je pravda. Ale fakt je ten, že tady bylo odhodlání bojovat. Národ to chtěl! Když proběhla mobilizace, byla to úplná manifestace. Jako bývalý voják vám můžu říct, že bychom tu válku pravděpodobně prohráli. Ale Poláci taky prohráli – a podívejte se na ně dneska. Hrdý a sebevědomý národ, který se dokáže postavit komukoliv! A stojí si za svým. Nehodnotím, jestli je dobře nebo špatně, jaké postoje zastávají, ale stojí na vlastních nohách. Zato nám se v 38. roce ohnula páteř a už se nenarovnala. Tam to začalo, a proto se teď stavíme do takové podivné role – těch smířlivých.

Když už jsem použil slovo »most«, připomenu něco, co nemám moc rád. Ale někteří tvrdí, že máme být mostem mezi Východem a Západem. To jsou absurdní nesmysly! My musíme v první řadě stát na vlastních nohách. A to nestojíme. Nestáli jsme v tom osmatřicátém a bohužel nestojíme ani dnes. My svojí smířlivostí zakrýváme svoji slabost. Běžte dnes mezi mladé lidi a zeptejte se jich, kdo dnes považuje svoji vlast za svoji vlast a je ochotný vzít do ruky zbraň a bojovat, kdyby nás napadli – to je jedno kdo – Rusové, Japonci, Italové nebo Marťani.

Češi jsou největší vlastenci, když se hraje hokej. To je trochu málo. Já se taky rád dívám na hokej, a to, co teď předvedli naši mladíci na mistrovství světa, kde vybojovali stříbro, je vynikající. To byl hezký výsledek. Ale oni plakali! Protože prohráli finále se Švédy. No co – tak jsem prohrál! Ale bojoval jsem a mám stříbro. Tam přece musí být ta hrdost! Jsme slabí v tom, že mnoho věcí umíme, mnoho věcí známe a spoustu jsme toho dokázali, ale dneska se toho bojíme. Bojíme se být hrdí. A to je ten průšvih.

Zapojíte se jako spolek do akcí proti pořádání brněnského sjezdu sudetských Němců?

U nás fungují dvě velká specifika. To první je, že máme zcela jiné zaměření. To je, jako kdybyste se ptal, jestli se do toho zapojí spolek zahrádkářů. My jsme taky spolek – sice jiného charakteru a jiného zaměření, ale máme svůj konkrétní cíl.

Já se do toho samozřejmě zapojím jako jednotlivec. Protože můj tatínek bojoval u Tobruku, můj pradědeček na magistrále a v koncentráku zahynula řada mých příbuzných. Já vím, o čem mluvím. Mně se to dotýká osobně.

Fakt je, že máme jako celorepubliková organizace velmi silnou místní organizaci na jižní Moravě – Brňáky, a ti se angažují velmi. To je v pořádku, tak to má být. Celorepublikově jsme prohlásili, že se nám pořádání takové akce nelíbí, že to považujeme za absurdní nesmysl a že to jde proti smyslu našich dějin.

Ale že bychom šli někam demonstrovat? A tím se dostávám k druhé stránce problému. V našem spolku nemáme nové členy, protože jsme skončili rokem 1989. Průměrný věk členské základny je 88 let. Po těchto lidech nemůžu chtít, aby šli něco někam vyvádět. Řeknou, co si myslí, a to je tak všechno. Ale v každém případě budeme vždycky reagovat!

Často se mluví o přepisování historie. Jaký je váš názor? Přepisuje se?

Podívejte se, na to mám také zvláštní názor. Já říkám, že dějin máme tolik, kolik máme dějepisců, a historií máme tolik, kolik máme historiků. Ale minulost, ta je jenom jedna. To je to, co se reálně a skutečně stalo. Dějiny se mění jenom podle toho, z jakého úhlu já se tam dívám.

A platí, že dějiny píšou vítězové, jak se tak rádo říkává?

To jsou taková hesla… Že dějiny píšou vítězové? To je spíš naše omluva, že někoho necháváme ty dějiny přepisovat. A to je přesně to, o čem jsem mluvil před chvílí. Nemáme sílu, nemáme hrdost. Chybí nám národní hrdost.

My jsme Češi… A tady se zastavím u jedné věci. Mluvil jsem o roce 1918. Když si vezmete naši první ústavu, která svým způsobem platí dodnes – s drobnými modifikacemi – tak ta je postavená na občanském principu. Když já říkám Češi, myslím tím občany České republiky bez ohledu na národnost. Podívejte se, kolik v České republice žije Slováků, Ukrajinců – a nemyslím uprchlíky, ale ty, kteří tu mají občanství –, kolik je tu Rusů a jejich potomků, nebo Židů, ale i těch Němců a na severní Moravě Poláků. Těch národností tady je strašně moc, takže když já mluvím o Češích, pak tím vyjadřuji občany České republiky.

Za zvláštní národ už se třeba považuje spousta Moravanů a Slezanů. Nic proti tomu. Domnívám se, že lokální dějiny a lokální hrdost jsou tím, na čem bychom měli stavět. Ale to je právě rozdíl mezi vlastenectvím – vztahem k vlastní zemi – a takovým tím fangličkařením. Buďme vlastenci, buďme Češi, buďme občané České republiky a buďme na to hrdí. Nejenom, když vyhrajeme hokejový zápas!

Petr Kojzar

FOTO – Ioannis Sideropulos a archiv