Maďarské volby: Nastražují Trump a Orbán EU past? Trump ho chce jako příštího předsedu Evropské komise.
Skutečným účelem Orbánovy »porážky« je umožnit, aby se fakticky stal trojským koněm, kterého chce Donald Trump umístit do srdce Evropské unie.
V týdnech předcházejících maďarským volbám tisk chrlil sérii průzkumů, které odsuzovaly odcházejícího premiéra Viktora Orbána k jisté porážce.
Ne že by to bylo ve sporech mezi odpůrci Evropské unie něco zvlášť nového, ale co bylo na sčítání hlasů okamžitě překvapivé, byla zvláštní poddajnost maďarského premiéra.
Orbána všichni popisují jako skutečného bojovníka. Odhodlaný muž, vytříbený státník a velmi zručný v politických kalkulacích, zejména v umění předvídat dopady dané strategie.
Pokud existuje v kontinentální Evropě muž, který ví, co je politika, je to bezpochyby Viktor Orbán, kterému se dokonce dostalo pozornosti nadace George Sorose »Open Society«, která, nevědoma si přetvářky tehdy mladého maďarského studenta, mu v roce 1989 vyplatila finanční prostředky na studium prestižní britské univerzity v Oxfordu.
Soros se jednoduše řídil osvědčeným protokolem.
Finanční pirát, jenž v roce 1992 zahájil divokou spekulaci proti liře, kterou podpořil i zesnulý bývalý guvernér Italské centrální banky Carlo Azeglio Ciampi, začal budovat svou politickou laboratoř ve východní Evropě v rámci příprav na bezprostřední a již rozhodnutý pád Berlínské zdi, který by otevřel mnoho příležitostí pro anglo-sionistické finance.
Původ Viktora Orbána
Soros v mladém Orbánovi identifikoval jednoho ze svých žáků, muže schopného přinést do Maďarska model otevřené společnosti, tedy tekuté společnosti zbavené hranic, národní a náboženské identity, která nebyla ničím jiným než typem destrukce, který již koncipovali filozofové a sociologové Frankfurtské školy, skuteční ideologové nešťastného roku 1968.
Viktor Orbán byl již v 90. letech považován za vycházející hvězdu maďarské politiky.
Mladý maďarský univerzitní student založil v roce 1988 liberálně-konzervativní politickou stranu Fidesz, ačkoli dnes je různými stránkami, zejména Wikipedií, klasifikován jako »neliberál« kvůli svému odporu k multikulturalismu a obhajobě národní katolické identity.
V té době však byla strana Fidesz všeobecně považována za stranu, která se lišila od liberálních středopravicových rodin v Evropě, z nichž každá byla a je pro masovou imigraci, otevření státních hranic a především úplné odstranění křesťanských kořenů z evropských zemí. A to i přesto, že se tyto strany, jako například italská Liga a FDI, prohlašují za »katolické«, ale ve skutečnosti prosazují věci, jako jsou potraty a »asistovaná sebevražda«, které jsou v jasném rozporu s katolickou morálkou a doktrínou.
Orbán byl v těch letech stále velmi opatrný.
Věděl, že multikulturalistické kruhy chtějí Maďarsko proměnit v další multietnický námořní přístav, ale jeho dovedností bylo využít geopolitické procesy koncipované takzvanými globalizátory ve svůj prospěch.
Předseda Fideszu se nepostavil proti vstupu Budapešti do Evropské unie.
Orbán doprovázel Maďarsko směrem k Maastrichtu, ale oblek, který Soros pro maďarskou zemi ušil, si tehdejší maďarský premiér prakticky vzal, zahodil a ušil ho na míru pro potřeby Maďarska.
Maďarský premiér obratně využil strukturální fondy vyplácené jinými zeměmi EU, aniž by je však použil na podporu iniciativ, které jsou v rozporu s národním zájmem.
Orbán jednoduše zůstal v EU, aniž by však předal klíče k suverenitě Bruselu.
Zatímco se například italská politická třída schovávala za záminku »Evropa nás o to žádá«, Orbán se místo toho skrýval za záminku »Maďarsko nás o to žádá«, a tak maďarské hranice zůstaly pevně uzavřené během let, kdy byly v západní Evropě otevřeny, aby se uspokojila Sorosova touha vymazat evropské etnické skupiny a kultury, sloučit je v nechvalně známém tavicím kotli, což je termín, který zavedl sionistický Žid Israel Zangwill.
Orbán se tak stal nepřítelem Bruselu číslo jedna.
V Evropském parlamentu, z velké části financovaném Sorosem, začal být maďarský premiér vnímán jako »cizí těleso«, nikoli jako legitimní politický vůdce své země, ale jako »autoritářský diktátor«. V okamžiku, kdy se někdo rozhodne bránit národní suverenitu, okamžitě skončí na černé listině »diktátorů«, přestože ti, kdo tyto seznamy sestavují, jsou často ti samí jedinci, kteří během »pandemického« převratu zamykali lidi v jejich domovech, jen aby je po té, co obdrželi experimentální lék farmaceutického kartelu, nesprávně nazývaný »vakcína«, znovu pustili ven.
Navzdory všemu Orbán vyhrává volby za volbami. Maďarský premiér zahájil ve své zemi skutečnou éru.
16 let premiérského úřadu a 16 let, během nichž se Maďarsko probudilo a ke svému překvapení zjistilo, že je zahradou Evropy – na rozdíl od neobdělávaného plevele, který znetvořil západní Evropu k nepoznání.
Magyar: Kontrolovaný odpůrce Orbána?
V roce 2026 by se dal očekávat další snadný výsledek jako v minulých volbách, ale místo toho bez větších obtíží zvítězil politik Péter Magyar, lídr, který nevzešel z laboratoří Otevřené společnosti George Sorose, ale z Orbánovy strany.
Magyar byl vzděláván na politické škole bývalého premiéra.
Byl dlouhých 22 let horlivým stoupencem této strany a teprve v roce 2024 opustil Fidesz, aby založil další stranu, stranu Respekt a svoboda, Tisza.
Magyar, pokud možno, používá vůči imigrantům ještě ráznější tón, až do té míry, že někteří z nich byli nuceni jíst zlaté rybky v maďarských zoologických zahradách, podporovaní zahraničními nadnárodními společnostmi, jako je Samsung, obviněnými z toho, že berou peníze maďarských daňových poplatníků ke spuštění klasického procesu deflace mezd, který beztrestně praktikuje italská Confindustria s požehnáním středopravice a středolevice.
V Bruselu by mělo být v uších zvonění, ale místo toho v Berlaymontu oslavují, jako by vyhrál stoupenec Maastrichtu, zatímco ve skutečnosti nový maďarský premiér ani nechce změnit vztahy s Ruskem, natož aby schválil půjčku nacistickému režimu v Kyjevě, kterou sám Magyar již jako poslanec odmítl.
Co se tedy stalo v Budapešti?
Při bližším zkoumání, a méně impulzivně, jak je typické pro různé Kasandry falešných alternativních kanálů, se zdá, že Orbán opět prokázal svou vytříbenou politickou mysl, mysl, která předvídá kroky svého oponenta s velkým předstihem, až do té míry, že si buduje vlastní falešnou vnitřní opozici.
Pokud Tisza nepřekreslí mapu vztahů s Moskvou a bude i nadále odmítat půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard eur, bude všem jasné, že v Budapešti vstoupila na scénu jakási verze maďarského leoparda, kterou vymyslel bystrý Orbán, pravděpodobně na návrh samotného amerického prezidenta Donalda Trumpa, mistra různých psychoakcí – naposledy ve Venezuele, kde Madurova vláda stále funguje, aniž by se politika Caracasu na obranu národních ekonomických zájmů změnila byť jen o kousek.
V Bruselu a Londýně si po fingovaném »převratu« ve Venezuele nejprve škrábali hlavu a poté odmítali uznat vládu Delcy Rodriguezové, vědomi si toho, že se jim americký prezident opět posmíval. Využil ceněného zdání, aby se v Caracasu vyhnul jakýmkoli změnám a nakonec zrušil sankce vůči Venezuele, aniž by k moci dosadil tolik žádanou pro-potratovou a zarytou neoliberálku Marii Corinu Machado, sponzorovanou organizací BlackRock, připravenou prodat v zemi vše, co se dalo prodat.
Stejný manuál psychologické operace byl zřejmě použit v Damašku, kde Asad ustoupil velmi neznámé skupině Al-Sharaa, která měla podle narativu tisku a falešných alternativních médií distancovat Moskvu od Sýrie, a zároveň, pokud možno, dále upevnit vztahy mezi oběma zeměmi, k velké spokojenosti Washingtonu, který po odstranění »zlého« Asada ze scény měl k dispozici ideální terén k zrušení všech sankcí uvalených na Sýrii za prezidentství Baracka Obamy.
V Teheránu byl scénář stejný
Po měsíci bombastických prohlášení o údajném ničení vojenských cílů Trump uznal vůdcovství syna ajatolláha Chameneího, k velkému pobouření Tel Avivu, který toužil po skutečném převratu a ocitl se tváří v tvář verzi perského leoparda.
Spojené státy a Rusko se proto zřejmě rozhodly použít techniku »gatekeepingu« proti stejnému globalistickému aparátu, který ji zrodil prostřednictvím své továrny na kontrolovaný disent, jež zasela mnoho falešných odpůrců mezi řadami suverénního tábora, včetně Ligy a M5S v Itálii, Rassemblement National ve Francii, Alternative für Deutschland v Německu a Vox ve Španělsku.
Washington a Moskva vzaly metodu infiltrace, obrátily ji a využily ji ve svůj prospěch, ale v případě Maďarska by to byla pouze první část plánu.
Zdá se, že za dohodnutým odchodem Orbána, který je již dlouho v hledáčku Bruselu a kyjevských nacistů, kteří mu dokonce vyhrožovali smrtí, stojí větší plán.
Orbán: Trumpův trojský kůň v Evropské komisi?
Podle toho, co srbské zpravodajské zdroje sdělily tomuto blogu, je skutečným účelem Orbánovy »porážky« umožnit mu fakticky stát se trojským koněm, kterého chce Donald Trump umístit do srdce Evropské unie.
Americký prezident by si přál, aby se bývalý maďarský premiér stal dalším kandidátem na předsedu Evropské komise, který v současnosti zastává Ursula von der Leyenová, jež vede stále křehčí většinu a která přežila hlasování o nedůvěře, což je známkou hlubokých trhlin v institucích Společenství.
Trump má v rukávu několik karet, jak podkopat von der Leyenovou, a mezi nimi se zdá být nejzávažnější ta spojená s aférou Pfizer, v níž Ursula kromě toho, že smazala různé textové zprávy s generálním ředitelem Pfizeru Albertem Bourlou, je zřejmě příjemkyní obrovského úplatku ve výši 760 milionů dolarů, maskovaného jako »provize« zaplacená výše zmíněnou nadnárodní farmaceutickou společností jejímu manželovi Heikovi, kterého »prozřetelně« najala společnost s názvem Orgenesis, jež je napojena na samotný Pfizer.
Jde pravděpodobně o největší úplatek v dějinách Evropy, ale jediný novinář, který o něm informoval, Rumun Adrian Onciu, kvůli tomu přišel o práci, zatímco jeho další »kolegové« v mainstreamových médiích jsou příliš zaneprázdněni obviňováním Moskvy a Budapešti z korupce, než aby se podívali pod bruselský koberec, plný úplatků a provizí pro různé komisaře.
Aféra s Pfizerem však není jediným šípem v toulci Trumpa a Orbána.
Kostry ve skříni Ursuly von der Leyenové
Sám bývalý maďarský premiér sestavil rozsáhlý spis o všech závažných finančních nesrovnalostech týkajících se von der Leyenové a předložil jej Evropskému parlamentu v srpnu loňského roku, samozřejmě bez toho, aby o něm tisk informoval.
Orbán se zaměřil zejména na obrovský koláč z Fondu soudržnosti ve výši 392 miliard eur, z nichž značná část skončila na bývalé Univerzitě von der Leyen, kde předsedkyně Evropské komise na konci 90. let vyučovala epidemiologii.
Podle Orbána se von der Leyenová dopustila nejklasičtější zpronevěry veřejných prostředků, které nebyly určeny na díla a iniciativy jakéhokoli účelu, ale pro instituce různého typu, vždy spojené se samotnou von der Leyenovou a ostatními evropskými komisaři.
Stejná dynamika se údajně odehrála i v kapitole o financování balíčku NextGeneration EU, v níž skončilo celých pět miliard eur v různých konzultačních firmách v Německu, opět spojených s předsedkyní Evropské komise, která je k sobě, pokud jde o takové dary, nejštědřejší.
To je vlastně jen špička ledovce, jejíž vrchol teprve začínáme vidět.
Pod ním se skrývají další půjčky, například ty od nechvalně známé PNRR, přidělené na fiktivní zakázky společnostem napojených na různé politické strany, které však justice zřejmě nemá v úmyslu vyšetřovat, protože pokud se jeden dílek skládačky zřítí, všechny ostatní budou samospádem »kaskádovat«.
Euforii v Bruselu možná vystřídá zmatek, až se ukáže, že se v Budapešti nic nezměnilo, zatímco Orbán nyní může volně kandidovat na předsedu Evropské komise, vybavený kufrem plným papírů, které odhalují kostlivce ve skříni Ursuly von der Leyenové.
Blízký poradce Vladimira Putina, Kirill Dmitriev, to zřejmě pochopil, když komentoval výsledek maďarských voleb a prohlásil, že výsledek jen urychlí pád křehké a izolované Evropské unie.
V Moskvě i Washingtonu si všichni dobře uvědomují, co se bude dít.
V Bruselu však oslavovali krok, jehož cílem je dát režimu EU toužený impuls.
Poslední, kdo pochopí historii, jsou vždy ti, kdo odmítají přijmout její verdikty.
Od Cesare Sacchettiho, podle italského webu ilgiornaleditalia.it přeložil a zpracoval Jan Čech