Debatu »Jak umění mluví o klimatu Aneb spojenci pro dialog?« uspořádala Klimatická koalice spolu se Společností pro trvale udržitelný život a Informačním centrem OSN v Praze dne 8. září 2026.
V pozvánce bylo:
»Aneb spojenci pro dialog? Umění dokáže zprostředkovat vědecké výstupy i reflektovat společenské tendence, environmentální témata nevyjímaje. Jak je vnímá a jakou řečí o klimatu a přírodě mluví? Co umělecká zpracování klimatických otázek přinášejí publiku, co environmentálním organizacím a co uměleckému světu? Jak si mohou být oporou v době, kdy vláda škrtá prostor jak kultuře, tak ochraně klimatu? Debatní seminář propojí kurátorky, kurátory a umělce z Česka a Slovenska nad otázkou, čím jsou si umělecká a environmentální scéna blízké a jak se mohou podpořit. Dotkneme se i konkrétních forem spolupráce mezi kulturní a enviro sférou, včetně inspirace ze Slovenska, které má s politickými tlaky dlouholeté zkušenosti. Debatující:
- Daniel Grúň (kunsthistorik a kurátor, Ústav dejín umenia Slovenská Akadémia ved),
- Jitka Hlaváčková (kunsthistorička a kurátorka, Galerie hlavního města Prahy),
- Anna Provazník Gümplová (programová koordinátorka, Culture for Future / Umění pro město),
- Vladimír Turner (multidisciplinární umělec).«
Celkem vzato, měl jsem z ní rozpačitý dojem. Ne že by téma nebylo aktuální. Ne že by bylo jednoduché problematiku klimatické krize umělecky uchopit. Základní problém je, že panelisté byli do značné míry mimo realitu. Ano, klima se na Zemi rychle mění, následky mohou být pro přírodu i lidstvo dramatické. Pokud se ale neřekne, zda to způsobuje člověk masivními antropogenními emisemi skleníkových plynů (představa klimatické koalice a dalších greendealistů, pak je nutné usilovat o jejich minimalizaci), nebo zda to způsobilo plundrováním přírody lidskou společností (pak je toto plundrování nutno zastavit a v rámci možností napravit), nebo jde o kolísání klimatu v zásadě přírodního původu (pak s tím mnoho neuděláme), zůstává pachuť, co tím chtěl básník říci. Samozřejmě, může jít i o kombinaci načrtnutých, případně i dalších příčin současných prudkých klimatických změn na Zemi.
Panelisté a panelistky útočili na současné české a slovenské ministry kultury a životního prostředí coby škůdce. Snižují či spíše nulují dotace pro politické neziskovky. Otázkou je, zda tam řadit i radikální ekologické organizace, protože například jimi prosazovaný Green Deal ničí ekonomiku Česka, Slovenska i většiny států Evropské unie, což není legrace a rozhodně nejde o pozitivní přínos. Nelíbí se jim prováděné personální změny. To si netroufám hodnotit. Padaly i podivné stížnosti. Např. pan Grúň ostře napadl zrušení absolutní ochrany velkých šelem na Slovensku. Prostě, naši slovenští bratři a sestry jsou dobrá potrava pro přemnožené medvědy, což mi po skončení potvrdili i další účastníci debaty. Slovenské hory v 60. letech uživily asi 400 medvědů a bylo to tak akorát. Dnes jich tam žije nejméně třikrát tolik a srážky medvědů s lidmi jsou na denním pořádku. Prý za to ale můžou lidé, kteří zabírají jejich niky (prostředí). Pak se ale slovenští ochranáři nesmí divit, že je lidé nemají rádi. Zvláště občané z horských regionů, kteří jsou medvědy přímo ohroženi. Jen v roce 2024 kromě řady jiných incidentů medvěd v Nízkých Tatrách zabil běloruskou turistku, jiný napadl lidi u supermarketu v centru Liptovského Mikuláše (tři zranění lidé, z toho jeden těžce, medvědovi se podařilo utéci) a krátce po petici slovenských ochranářů, odmítající záměr za určitých podmínek povolit odstřel velkých šelem, zabil medvěd houbaře v lese východně od Liptovského Hrádku.
Špatně se mohu vyjádřit k prezentovaným dílčím ukázkám výtvarného umění o změně klimatu. Mě neoslovily. Snad jen fotka vyschlého jezera, což ale nemuselo nutně souviset s klimatickou změnou. Prezentovaný záměr »divadlo do každé vesnice« a získat vesničany proti vládě, pro klimatickou politiku (v intencích Green Dealu), pro výstavbu přírodu a zdraví lidí vážně poškozujících větrných elektráren ad., byl zjevně mimo realitu.
Co chybělo nejvíce?
Zatímco ve dnech 27. – 29. 6. 1967 přišel 4. sjezd Československých spisovatelů se silně elitářským heslem »Spisovatelé, svědomí národa!«, neklamné to známce, že českoslovenští spisovatelé se tehdy těšili ve společnosti vysoké důvěře a mnozí i oprávněně, dnes spisovatelé a jiní umělci společnost, reprezentovanou státem, nezajímají. Prý trh ukáže. Trh ukazuje vesměs tržně, velmi často asociálně a antiekologicky. Tedy, pokud se někde nevyžebrají dotace či nenajde štědrý sponzor.
Unie českých spisovatelů na toto téma dělala v minulosti několikrát anketu. Závěr velké části zúčastněných byl jednoznačný: obnovená kapitalistická společnost umělce nepotřebuje, podle toho s nimi zachází a možnost změnit společnost k lepšímu pomocí umění je zanedbatelná.
Těžko mohla shledat něco jiného, pokud pro mnohé pravicové ministry kultury ČR je už samotné sousloví »kulturní politika« sprostým slovem. Resort kultury by ale neměl pouze rozdělovat peníze mezi státní kulturní instituce, jmenovat jejich vedení, sledovat legislativu, vést statistiku a nějaké drobné rozdělovat umělcům, obvykle nezávisle na kvalitě jejich umění, mezi svůj kamarádšoft.
Nový prezident Václav Havel, věren svému absurdnímu dramatu, prohlásil, že »umělcem je každý, kdo se za umělce prohlásí, a umělecké dílo je vše, co za umělecké dílo umělec prohlásí«. Prostě, hranice mezi uměním a kýčem neexistuje. Sice tak odmítal cenzuru v jakékoliv podobě, reálně ale přispěl k výrazné degradaci umění.
Situace v jednotlivých oborech umění je sice různá, ale vcelku neutěšená.
Zpěv
Moje generace (60. – 80. léta) hojně zpívala. Zpívali jsme leccos, někteří jsme zpívali poněkud falešně, sem tam jsme byli se zpěvem protivní, například ve vlaku. V 80. letech vícero písničkářů a písničkářek zpívali i na ekologickou tématiku. »Řekni mámo čí to vina, že je voda v čele jiná, že pod jezem cosi pění, cožpak žádná pomoc není…« (Míla Zíchová), písnička popisující problém rodiny, jejíž děti chtějí vidět les atd. Nejslavnější bylo album – gramofonová deska skupiny Olympik »Prázdniny na Zemi« (Dalibor Janda a kol. 1979). Závěrečná písnička »Tady ta planeta lidí, planeta nezvyklých krás, už nikdo je neuvidí, rád jsem, že stihli jsme zachytit poslední část…« nevyžaduje komentář. Ale brzy po roce 1989 tyto písničky i jejich nositelé zmizeli z veřejné scény. Nebyli dostatečně draví a přizpůsobiví, společnost se vrhla na podnikání a kultura šla do kytek.
Zvláště zle to poznal velký český písničkář Karel Kryl, kterého po jeho návratu z emigrace pro kritiku (starých i) nových zlořádu noví mocipáni umlčeli vymlčením. Verše typu »Demokracie rozkvétá S kosmetickou vadou. Ti co kradli dřív. Dnes dvojnásobně kradou…« se nepromíjí. Předčasně zemřel uštván novými poměry dne 3. března 1994.
Také se prý zlepšilo životní prostředí. Reálně se znečišťování ovzduší a vody zásadně snížilo, ale stav přírody a krajiny se dál zhoršoval a docházelo k obřím excesům. Reakce umělců na to nebyla prakticky žádná. Někteří umělci ty obří excesy dokonce bránili.
Mimo hudební školy a kostelní sbory se přestalo zpívat. Na místo mnoha zajímavých aktivit včetně zpěvu občané a zvláště mládež čumí do mobilu od nevidím do nevidím. Že slýcháme reprodukované písničky v angličtině mnohem častěji než v češtině, škoda mluvit, o idiotských návrzích zrušit hudební, dále výtvarnou a tělesnou výchovu na základních školách nemluvě. Nepřichází jen od některých pomatených aktivistů, ale také z ministerstva školství. Prý se musí vyučovat finanční gramotnost, dále gender a jiné šílenosti.
Přes výše uvedené je v rámci umění hudba poměry po roce 1989 negativně postižena nejméně. Pravda, mnohé uváděné skladby je problém za hudbu označit. Také mnohé koncerty jsou spíš o vysokých decibelech a ničení sluchu posluchačů než o umění.
Výtvarné umění
»Galerie moderního umění od Prahy po Madrid zejí prázdnotou…,« napsal před lety František Koukolík. Plným právem. Pokud vystavují sochy nebo obrazy nesrozumitelné občanům a sem tam i urážlivé, nemělo by to překvapit. Nepomůže teze, že patříme na Západ či že držíme se Západem linii. V umění jde o linii brakovou.
V Praze ve veřejném prostoru dominují provokativní a nejednou i urážlivé skulptury Davida Černého. Pravda, snobové si je cení. S uměním ale nesouvisí.
Na moderní obrazy se prakticky nedá dívat. Prodejna (moderních) obrazů na spíše chudém sídlišti Velká Ohrada na Praze 13 skončila už po měsíci. Vzhledem k ošklivé nabídce do ní nikdo ani nevkročil.
Ale i v Národní galerii mnohé druhy umění zastoupeny nejsou. Jak se před lety vyjádřil tehdejší šéf Národní galerie, nedávno zesnulý Milan Knížák, co se mu nelíbí, to v Národní galerii nedovolí vystavovat.
Czech press photo na Praze 13 – Nových Butovicích se prezentuje obvykle fotografiemi, že se jí člověk obloukem vyhne. Vyhnul bych se jí, i kdyby nežádala vysoké vstupné. Výjimkou jsou občasné fotky zvířat, rostlin či přírodních scenérií.
Mnohé nemovité kulturní památky jsou dnes v ČR sice opravené, ale vzápětí počmárané, takže vypadají hůř než dříve, o zaneřádění veřejného prostoru ve městech vtíravou komerční reklamou nemluvě. Mnoho nemovitých kulturních památek, zvláště v Praze, bylo po roce 1989 svévolně zbouráno, zpravidla se souhlasem státních i krajských (zejména pražských) památkářů a bez většího odporu odborné i laické veřejnosti. Že by náprava tolik kritizovaného zanedbávání péče o památky v dobách socialismu? Nikoliv. Obvyklým důvodem je, že památka dost nevynáší. Občas si památkový úřad klade podmínky k jejich rekonstrukci. Takže se nejedna památka nechá zchátrat s tím, že jejich neutěšený stavební stav si dříve či později vynutí její demolici a tím i uvolnění prostoru pro výnosnější investici. Nejde zdaleka jen o novorenesanční budovu nádraží Vyšehrad, která se už před lety hrubým zanedbáním základní péče změnila v ruinu.
Proti ničení nemovitých kulturních památek jsem zaznamenal občanské protesty jen ve třech případech. Proti nedávnému zbourání brutalistní budovy Transgazu v Praze. Byla zbourána, přestože jí ukazují všechny slušné učebnice architektury ve světě jako skvost brutalistní architektury. V Praze je přes všechny sliby o opaku likvidován kubistický most v Libni, poslední v Evropě. Nahradit ho má (snad) replika a zřejmě též nový Dvorecký most, postavený v kubistickém slohu. K zacpání úst kritikům bourání Libeňského mostu (?). Vyšehradský železniční most, na němž se pro zchátralost zastavuje železniční doprava, někteří prosadili za technickou památku. Památkáři odmítají jeho přesun do Modřan, kde by se dál využíval, byť ne pro vlaky, ale jako cyklostezka a stezka pro pěší. Pod peticí za zachování tohoto mostu v lokalitě pod Vyšehradem se sešlo více než 11 tisíc podpisů občanů, takže se nejspíš intenzivní železniční osobní doprava mezi Smíchovem a Hlavním nádraží v Praze brzy zcela zastaví a nastane velká dopravní kalamita. Bude to i další vážné kompro »památkářské« politiky ČR.
Hrubé závady jsou i ve výstavbě. V 90. letech zbohatlíci soutěžili, kdo si postaví ošklivější vilu včetně »milionářských« městeček v polích bez jakéhokoliv občanského vybavení. Dnes dominuje neúměrné zhušťování nové výstavby, takže se tam lidé cítí jako sardinky v plechovce, o ignoraci ochranných režimů, zvláště pak minimální vzdálenosti od rušných komunikací a povinnosti nestavět v záplavových územích, nemluvě.
Film
Kvalitní filmová tvorba z dob socialismu zažila prudký sestup kvality. Značka komerce a nová cenzura. Natáčí se, často i s podporou českého státu, hrubě neobjektivní a protičeské filmy, v rámci protičeského přepisování historie. Téměř chybí reflexe polistopadových poměrů. Výjimkou je film režiséra Jiřího Svobody Sametoví vrazi.
Také Česko zaplavily nekonečné bezduché seriály domácí i zahraniční provenience, značka »nuda«, »na jedno brdo«. Otázka, kdy byl v Česku naposled natočen kvalitní film, vyvolává rozpaky. Prý už to bylo hodně dávno. Pokud se podaří natočit kvalitní film »na kolenou« amatérům, obvykle se nedostane do distribuce kin, o televizích nemluvě (Český sen, Český mír atd.). Promítání na sešlostech zájemců je žalostně málo.
V Česku naštěstí nedošlo k útokům na sochy, obrazy či zdi kulturních památek ze strany klimatických aktivistů, jak se stalo v Itálii, ve Francii, v Německu, Dánsku… Měly upozornit na sílící klimatickou krizi. Reálně úsilí o její odvrácení kompromitovaly.
Literatura
Ač v listopadu 1989 padla socialistická nepřímá cenzura, úroveň české literatury šla prudce dolů. Svaz českých spisovatelů skončil, jeho majetek převzala a pro literaturu nevyužívala narychlo zformovaná antikomunistická Obec spisovatelů, jež dlouhá léta ostrakizovala nepřekabátěnou část za socialismu publikujících významných literátů. Štvanice se ale vedly i proti velkému českému literátu Milanu Kunderovi, jenž se pro jistotu do ČR z pařížské emigrace nevrátil, písničkáři Jaromíru Nohavicovi atd. Mnozí literáti (a jiní umělci) se provinili jen tím, že nepřekabátili či že zůstali »svoji«. Většina zavržených umělců vytvořila Unii českých spisovatelů, dlouhá léta vedenou básníkem Karlem Sýsem. Mnohokrát ostře kritizovala státní protikulturní politiku i výstřelky některých »umělců«. Později ČR měla čtyři větší a řadu menších literárních organizací. Ač v nových poměrech všichni více méně ryjí drštkou v zemi, donedávna spolu větší literární organizace prakticky nespolupracovaly.
Krátce po roce 1989 skončila státní podpora literatury, zmizela Nedělní chvilka poezie v televizi, zmizely literární stránky v denících, Literární noviny přestaly být po jmenování ekologa Jakuba Patočky šéfredaktorem literárními (1999 – 2009), literární v zásadě přestal být i týdeník Tvar a příloha Salon deníku Právo. Vysokou úroveň držel jen literární týdeník Obrys Kmen, který vycházel jako příloha levicového deníku Haló noviny. Po jejich zániku v roce 2022 vychází jako příloha týdeníku Naše pravda.
Vydávání novin, časopisů a knih citelně zlepšil nástup internetu a počítačových sazeb. Pravda, aktivizoval i mnohé grafomany. Situaci literatury zhoršovala skutečnost, že zejména mladá generace četla mnohem méně a časem se rozmohla praxe, kdy se mladé rodiny obejdou bez domácí knihovničky. Prakticky krásnou literaturu nečtou vůbec.
Mnohá média i knihy vychází s množstvím pravopisných chyb, protože úspory nákladů začaly rušením pracovních míst korektorů a vesměs se spěchá. Zásadně byli omezeni i recenzenti. K tomu se několikrát, často nelogicky, měnila pravidla českého jazyka. Zákon na ochranu českého jazyka se po roce 1989 nepodařilo přijmout, protože noví vládci absurdně považovali ochranu mateřského jazyka za projev nacionalismu. Česko je jediné v Evropě, které nemá zákon na ochranu svého jazyka (češtiny). Od polistopadové moci se táhne snaha potlačovat češtinu a vše slovanské a místo toho postupně germanizovat a amerikanizovat náš česko slovanský prostor. Češtinu poškodilo i omezení její výuky na základních i středních školách, zrušení povinné výuky ruštiny a blokování slovenských médií v ČR. Pro mladou generaci již slovenština není druhým jazykem, kterému bez problému rozumí. Pohromou se stala »úprava« pohádek a jiné klasiky podle vzorců západní perverzní kultury. Mrzačením slavných uměleckých děl jsou dále degradovány zbytky uměleckého cítění dětí.
Knižní trh zaplavil brak. Prakticky zmizela literární kritika, resp. mnozí »kritici« ocení nebo pohaní za příslušný peníz cokoliv.
Z literárních oborů je na tom nejhůř poezie, která až na výjimky zmizela z knihkupectví, protože nevynáší. Takže se shání v antikvariátech, na dobírku ji posílají příslušná nakladatelství či autoři (při vydání ve vlastním nákladu), prodává se na literárních a dalších společenských sešlostech. Kdo si vydání své sbírky básní (u prózy to není o moc lepší) není s to zaplatit, nebo nemá bohatého sponzora, má smůlu. Nově vznikla možnost poezii publikovat na internetu. Často si jí ale na internetu nikdo nevšimne.
Že jsme se jako větší děti básněmi (ne našimi) i namlouvali? To dnes zní jako labutí píseň. Dnes často holky posílají kluky do »p*****« a kluci holky »jen« do »p***«.
Mám i pár trpkých vzpomínek, neboť jsem několik svých sbírek básní vydal vlastním nákladem a s vlastní distribucí. Zájem byl obvykle jen u staré generace. Po roce 2006 šel prudce dolů i ten, neboť zvítězila nová (pa)kultura. Mladá prodavačka ve významném pražském knihkupectví již na podzim 1993 odmítla přijmout do komisionálního prodeje mou první tištěnou sbírku básní Ekologické balady s tím, že »vedeme jen brak« (a poezie zřejmě brak není). U ekologů byl zájem o mé Ekologické balady mnohem menší než u neekologů. Zažil jsem odmítnutí, protože jsem sbírku otevřel na polemice a byl tam »nesprávný« názor. To je prý nepřípustné. Ani 8. září 2026 panelisté, velcí bojovníci za ekologické a klimatické umění, zájem o mé »Ekologické balady podruhé« neprojevili.
Poezii pomáhá internetový dvouměsíčník Divoké víno, obnovený Ludvíkem Hessem, který lze na internetu relativně levně provozovat.
Soukromá nakladatelství chrlí množství prózy, zejména zahraničního původu. Její úroveň je různá. Převažuje brak. Z domácích autorů měli zjevnou výhodu autoři zavedení již před rokem 1989, pokud včas obrátili kabát. Problém byl, že překabátění obvykle poté nebyli již s to nic kvalitního napsat. Mocným se hold do zadku lézt nemá…
Nových titulů prózy přibylo nejméně o řád. V knihkupectví se prodává v rozhodující míře brak a běžný čtenář nemá šanci se mu vyhnout, s výjimkou spoléhání na své kvalitní oblíbené autory. Navíc nejednou platí, že pokud se náklad knihy neprodá do dvou měsíců, putuje do stoupy. Na kvalitě knih zpravidla nezáleží.
Nepřehledná situace je v divadelní sféře. Vzniklo mnoho nových divadelních scén, obvykle malých rozměrů a soukromých. Hodně se rozšířila představení pro jednoho, dva či několik málo herců. To aby se ušetřilo na provozu divadla. Zatímco před rokem 1989 bylo na divadelních prknech propadáků minimum, po roce 1989 se staly běžnými. Občas jsem před některými varován i z nitra příslušného divadla. Objevují se i perverzní představení, dokonce i v kdysi slavném avantgardním divadle Husa na provázku v Brně. Svoboda urážet obecenstvo je prý také svobodou. Státní i komunální dotace divadlům bývají nezávislé na jejich umělecké úrovni.
Co říci závěrem
Je jistě užitečné diskutovat o umění jako nástroji ochrany stability klimatu. Pokud se to ale dělá amatérsky, pokud se nezná historie, pak sem tam objevujeme starověké Pompeje. Pravda, časový odstup je proti Pompejím nesrovnatelně menší. Neřádila zde sopka Vesuv.
Chápu nepříjemnou skutečnost, že zobrazit klimatickou krizi uměleckými prostředky je těžké. Nejspíš by se klimatickým aktivistům líbily mé dvě rozsáhlé básně o Souostroví smrti, zvláště ta druhá, která končí obřím požárem krajiny. S klimatickou krizí ale nesouvisí, protože ten obří požár někdo zapálil. Tyto básně nejsou o klimatické krizi.
Jan Zeman