Vedení Evropské unie schválilo 24. června 2024 nařízení, tzv. program obnovy přírody v členských státech EU. S jistým zjednodušením ho lze definovat úkoly obnovit přírodu členských států do roku 2030 v průměru na 20 % pevninské EU a do roku 2050 na 50 % pevninské a 20 % mořském šelfové ploše EU. První kontrolní termín přípravy realizace programu obnovy přírody je září 2026.
Průměr znamená, že například Švédsko a Finsko nemusí dělat nic a ještě zvýší průměr EU, takže i při nulovém přístupu některých jiných států EU bude průměr v roce 2030 dosažen. Ten průměr nepovažuji za šťastný, byť nejspíš byl podmínkou souhlasu některých členských států EU s programem obnovy přírody.
Co znamená obnova přírody?
Přiznávám, že z programu obnovy přírody nejsem příliš moudrý. První otázka je, co znamená samotná »obnova přírody«. Přesněji řečeno, na jaký stav se má příroda v EU obnovit? Na stav panující v letech vrcholného středověkého klimatického optima anebo na stav panující v letech vrcholné malé doby ledové? Na stav klimatu roku 1850, 1950, 1970, 1990 nebo roku 2020? Nebo na stav očekávaný v roce 2030, resp. v roce 2050? Na 90 % zalesnění, které v naší přírodě vzniklo v době poledové před příchodem člověka, resp. existovalo před zahájením antropogenního odlesňování, nebo na současnou či jinou míru zalesnění? Podobně zní otázka, na jakou míru odvodnění, resp. zavodnění, se má naše příroda vrátit?
Velký problém je se zastavěním půdy. Často slýcháme, že činí 11 % povrchu ČR. To je chybná interpretace kategorie »ostatní půdy«. Ta zahrnuje nejen půdu zastavěnou budovami, komunikacemi apod., ale také půdu dočasně zabranou pro povrchovou těžbu surovin, zvláště pak hnědého uhlí, skládkami odpadů, půdu opuštěných výrobních areálů, parků fotovoltaických elektráren aj.
Vynechávám možnost velkých klimatických katastrof, tj. nástup nové doby ledové, nebo naopak ukončení mimořádně chladné čtvrtohorní klimatické periody a návrat mnohem teplejšího klimatu třetihor. V těchto velmi málo pravděpodobných případech by v naší přírodě nezůstal kámen na kameni a program obnovy by neměl smysl.
Metla invazních druhů
Nějak stranou stojí velká metla přírody celého světa, šíření invazních druhů, zpravidla rozšiřovaných chtě i nechtě lidmi. Invazní druhy totiž tvrdě potlačují druhy domácí, ničí domácí ekosystémy, způsobují citelné škody, zejména na naší přírodě. Chceme-li obnovovat přírodu, musíme je nemilosrdně hubit, až do jejich úplného vyhubení, a nepřipustit »dovoz« dalších invazních druhů. Lze jistě čekat společenskou podporu při hubení invazních roztočů varroázy včel a nově i asijské sršně, ničící naše včely a s nimi i včelařství. Mnohé invazky si ale mnozí občané pěstují na zahrádkách nebo chovají doma a sem tam je i vysazují nebo vypouští do volné přírody, o samovolných únicích jedinců invazních druhů nemluvě.
EU sice před lety přijala směrnice o potírání invazních druhů, ale týká se jen malého počtu z nich, Česko ji přijalo s pětiletým zpožděním a bez rozšíření seznamu invazních druhů o v Česku významné invazní druhy nezahrnuté v seznamu EU. Na její realizaci vyčlenilo nula korun. Nejvýznamnější realizátor na ní mohl vyčlenit pětinu pracovního úvazku jednoho svého pracovníka. Jak se povinnost potírat invazní druhy naplňuje v praxi, nebudu uvádět. Snad jen, že hubení zdravotně nebezpečných invazek – bolševníku velkokvětého a ambrozie, by mělo být cílem všech myslících odpovědných lidí, obecních, městských i krajských samospráv. Situace je různá. Karlovarský kraj s bolševníkem velkokvětým bojuje, stran boje s ambrozií produkující množství alergického pylu je ticho po pěšině.
Seminář na Akademii věd
Seminář k problémům programu obnovy přírody se nedávno konal na Akademii věd ČR. Pozdravil nás předseda komise životního prostředí AV ČR, byl vyložen smysl semináře, poté jsme se rozdělili do skupin a domlouvali se, co máme pro obnovu přírody v příslušné oblasti dělat. Problémem jistě je, že většina účastníků semináře neměla ponětí o platné legislativě, snad jen o hrozícím okleštění ochrany přírody a krajiny velkou novelou zákona o územním plánování a stavebním řádu. Průřezová skupina, v níž jsem byl, měla řešit problémy nezahrnuté do jiných skupin a snažit se o syntézu. Problém byl, že většina členů neznala legislativu ani hospodářský mechanismus, který často tvrdě působí proti ochraně přírody, krajiny, životního prostředí. Nejde zdaleka jen o dlouhodobou prioritu politiky všech polistopadových vlád v Česku – přednostní rozvoj velmi nešetrné silniční dopravy a v jeho rámci urychlené budování dálnic, značka na nákladech a vzniklých škodách nezáleží. Pak se těžko dělají solidní závěry.
Skupina vedle řešila vodu v krajině. Někteří odmítali malá vodní díla v lesích. Žádali budování rybníků na prameništích. Marně jim přítomní pracovníci podniku Povodí Vltavy vysvětlovali, že povodí Vltavy je značně členité a že prameniště jsou vesměs na svazích, kde rybníky nelze budovat. Někteří měli problém i s odstraňováním odvodňovacích trubek v lesích, což by pomohlo zvýšit množství vody zadržované lesními porosty.
Snad nejhorší to bylo v lesnické skupině, která dospěla k závěru, že je nutné posilovat ve všech lesích přírodní procesy, že ony zajistí kvalitní les. Prostě, odepíšeme lesní hospodářství, nesouhlasící vlastníky lesů někam kopneme a bude to skvělé. Pro kůrovce a jiné škůdce lesů určitě.
V zemědělské skupině byli s to jedině podpořit politiku likvidace velkého konvenčního zemědělství pod praporem jeho ekologizace, prosazované někdejší Fialovou vládou. Maximum dotací ekologickým zemědělcům produkujícím velmi málo potravin a konvenční zemědělce, produkující rozhodující množství potravin, nechat zkrachovat. Asi se potraviny odněkud dovezou. Že v zemědělství všech tří Amerik a Ukrajiny chybí i základní předpisy na ochranu životního prostředí, takže produkují potraviny více či méně kontaminované nejen zakázanými pesticidy, zřejmě nevadí. Nebo snad chtějí prosit Moskvu o prodej pšenice, másla a masa, budeme-li na ně mít peníze? Mám za to, že přednost dostanou státy neprovozující rusofobii. Že by se velká pole měla rozdělit lesními pásy na menší, asi třicetihektarové, a že by se měl zásadně zvýšit chov hospodářských zvířat na úroveň 80. let, aby bylo dost masa a také chlévské mrvy nutné k zachování úrodnosti orné půdy, tam nikoho nenapadlo, o státem a vedením EU prosazované skandální pseudoekologické praxi výroby bioplynu coby biopaliva mimo jiné asi z poloviny v Česku vyprodukované chlévské mrvy, nemluvě. Konzumovat maso a mléka je prý neekologické, takže pryč s tím. Že je člověk všežravec? Nezajímá nás. Že člověka jako všežravce charakterizoval i nejúspěšnější český ministr životního prostředí Ivan Dejmal? Zapomeňte!
Nijak slavné to nebylo ani ve skupině města. Zásady jako více zeleně a více vodních ploch jsou jistě na místě. Problém je, že praxe a mechanismy prosazení jim neříkali nic. Mám za to, že by ekologická fronta měla odborně zdůvodnit efektivní míru hustoty zástavby ve městech. Radní v žoldu velkých soukromých investorů by sice takové závěry nejspíš přehlíželi, ale bylo by aspoň nějaké objektivní vodítko. Zatím se názory rozbíhají jak ve směru zahušťování, tak ve směru požadavku na řidší zástavbu s větším množstvím zeleně a jiných odpočinkových ploch.
Aktuálně se některé městské části Prahy chlubí, kolik stromů v uplynulém volebním období vysadily. Neuvádí ale, kolik jich ve stejnou dobu uhynulo nebo bylo pokáceno. Pokud se i jinde kácelo stejně zuřivě jako v údolní části přírodní rezervace Prokopské údolí na Praze 5, musí být celková bilance stromů záporná. A to nemluvím o známé skutečnosti, že strom roste do dospělosti desítky let a zdaleka ne každý do dospělosti doroste.
Co říci závěrem?
Program obnovy přírody je jistě na místě. Musí se ale dělat s rozumem. Ale to prý chci moc. Pečlivé studium přírody, lesů, vod a vodních poměrů je prý přežitkem starých dob, někdo má nějakou představu a ta se musí naplnit. Že skončí velkou krádeží, jak se stalo v minulosti u velmi cenného rezonančního dřeva v Národním parku Šumava, je prý jen malá vada na kráse. Ekologové tam prý uspěli, byť tehdejší zákon o ochraně přírody krutě zaplakal, o zákonu o lesích nemluvě. Přemnožení kůrovci sežrali dominující smrkové lesy nejen v prvních zónách Národního parku Šumava, ale v celém národním parku, v celé navazující chráněné oblasti Šumava i v lesích dost daleko od Národního parku Šumava. Že to byla velká ekologická katastrofa, mohou tvrdit jen nactiutrhači. Jak mi před lety vysvětlil jeden exministr životního prostředí, alespoň něco se povedlo.
Jan Zeman