Drtivé vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku vyvolalo v českém politickém prostoru očekávané zděšení. Petr Fiala varuje před nacionalismem, nostalgií, strachem z budoucnosti, proruskými náladami a především před ohrožením demokracie. Demokracii je podle něj nutné »bránit naplno, odhodlaně, silně«.
Na první pohled to vypadá jako střet dvou zcela odlišných politických světů. Na jedné straně německá AfD, na druhé straně ODS a další strany bývalé Fialovy vlády, které se samy představovaly jako obránci liberální demokracie, evropských hodnot a západní orientace.
Jenže tento obraz je příliš povrchní a je nutné jít hlouběji.
Ačkoliv se politické strany Fialovy vlády a AfD na první pohled výrazně liší, při hlubším pohledu lze nalézt strukturální podobnosti. Nejde pouze o jejich společné zakotvení v kapitalistickém hospodářském systému. Podobnost se projevuje také v autoritářském a asociálním přístupu k politice.
Jedni hledají nepřítele mezi migranty, Bruselem a liberálními elitami.
Druzí jej hledali (a dodnes hledají) mezi »dezinformátory«, nositeli »ruských narativů«, protiválečnými hlasy (chcimíry) či odpůrci zahraničněpolitického kurzu vlády.
Jedni se dovolávají národa.
Druzí se dovolávali bezpečnosti, Západu a »evropských hodnot«.
Ale v obou případech můžeme sledovat tendenci, kdy je společenská nespokojenost odváděna od sociálních a vlastnických problémů směrem k hledání vnějšího nebo vnitřního nepřítele.
A právě zde začíná jejich hlubší podobnost.
Ne dvě zcela odlišné odpovědi, ale příbuzné pravicové reakce
Bylo by příliš mírné tvrdit, že AfD a Fialova pravice představují pouze dvě různé odpovědi uvnitř jednoho kapitalistického systému. Jsou samozřejmě rozdílné.
AfD je výrazně nacionalističtější, euroskeptická a v zahraniční politice mnohem vstřícnější k Rusku. ODS a její koaliční partneři byli naopak pevně orientováni na NATO, Evropskou unii a podporu Ukrajiny. Tyto rozpory jsou reálné a byly všude v mainstreamových médiích prezentovány. Jenže pod nimi existuje společná struktura.
Oba politické proudy přijímají společnost založenou na převaze soukromého kapitálu, odmítají zásadnější zásahy do vlastnických poměrů a nepředstavují alternativu k systému, v němž hospodářskou moc koncentruje stále užší skupina vlastníků (miliardářů, oligarchů).
Současně oba proudy mají tendenci řešit společenskou krizi nikoliv demokratizací ekonomiky a posílením sociálních práv, ale disciplinací (poslušností) společnosti.
A právě proto je důležité spojit otázku autoritářství s otázkou asociálnosti. Autoritářská politika a asociální politika totiž často nejsou dvě oddělené věci. Mohou se navzájem doplňovat, jako je tomu například u ODS.
Asociální politika potřebuje nepřítele
Když vláda nedokáže nebo nechce zásadně řešit sociální problémy, musí stále častěji vysvětlovat občanům, proč jejich nespokojenost míří nesprávným směrem. Položme si tedy 5 zásadních »proč?«.
Proč nejsou problémem majetkové nerovnosti.
Proč nejsou problémem vysoké ceny bydlení.
Proč není problémem koncentrace ekonomické moci.
Proč není problémem privatizace veřejných služeb.
Proč není problémem mimořádně nerovnoměrné rozdělování společenského bohatství.
Místo toho musí být nalezen jiný viník. Podobně tomu bývalo například v nacistickém Německu (Židé, političtí protivníci atd.) nebo za Stalina v Sovětském svazu (kulaci, kapitalisté atd.). Za tehdejší problémy byl vždy někdo označen a ten byl následně nálepkován.
AfD viníka nachází především v migraci, evropské integraci a kulturních změnách.
Fialovská pravice jej v předchozích letech hledala v Rusku, dezinformacích, populistech, dezolátech nebo občanech zpochybňujících oficiální zahraničněpolitický konsenzus.
Výsledek je v obou případech podobný.
Sociální konflikt je nahrazen konfliktem identit, geopolitickým nebo bezpečnostním.
Občan se přestává ptát, proč nemá dostupné bydlení. Začne se ptát, kdo je dostatečně loajální k národu nebo k Západu nebo kdo mu bydlení bere a odkud přichází. Přestává se ptát, kdo vlastní energetiku. Začne se přít o vlajky. Přestává se ptát, kdo profituje z války a zbrojení. Začne se přít o to, kdo je »proruský« a kdo »proevropský«.
A právě v této schopnosti odvádět sociální nespokojenost jiným směrem jsou si oba proudy strukturálně podobné.
Autoritářství není pouze otázkou hnědých košil
Často se dopouštíme chyby, když si pod autoritářstvím představujeme pouze otevřený fašismus, nacismus, zákaz voleb, uniformované organizace nebo likvidaci parlamentu.
Moderní autoritářství může být mnohem jemnější a o to více rafinovanější.
Může zachovávat volby.
Může zachovávat parlament.
Může zachovávat ústavní instituce.
A přitom může postupně zužovat prostor přijatelného názoru, posilovat bezpečnostní dohled nad veřejnou debatou, stigmatizovat politické odpůrce a vytvářet atmosféru, v níž se občané stále více bojí vyslovovat odlišné postoje.
Fialova vláda byla v mnoha ohledech spíše konzervativní a bezpečnostně orientovanou vládou. A v některých oblastech se u ní projevovaly právě ony tendence, před nimiž dnes Petr Fiala varuje při pohledu na AfD.
Český mccarthismus
Nejviditelněji se tento problém projevil po začátku války na Ukrajině. V roce 2022 byly po doporučení vlády a na základě podnětů bezpečnostních složek zablokovány některé internetové weby označené za dezinformační. Právně samozřejmě nešlo o zavedení klasického cenzurního úřadu. Politicky ale nelze tvrdit, že stát stál stranou.
Bezpečnostní instituce identifikovaly problematická média, vláda blokování doporučila a přístup k nim byl následně omezen. Později se objevila také snaha o takzvanou »demonetizaci dezinformační scény«, tedy o ekonomické omezení médií považovaných za nežádoucí.
To už ukazuje určitý vzorec:
Nejdříve označit názorový prostor za bezpečnostní problém.
Potom jej technicky omezit.
Následně hledat cesty k jeho ekonomickému oslabení.
A zároveň vytvářet institucionální aparát zaměřený na »dezinformace«, »hybridní hrozby« a »nepřátelské narativy«. Proto existoval odbor STRAKOM (Strategická komunikace) a KoStraKoV (Koordinátor strategické komunikace vlády) Otakar Foltýn.
Pro tuto atmosféru lze podle mého názoru použít pojem český mccarthismus.
Nikoli proto, že by Česká republika úplně kopírovala Spojené státy padesátých let. Podobnost spočívá v mechanismu politického podezírání. Názor už není posuzován pouze podle toho, zda je pravdivý nebo nepravdivý. Začne se zkoumat, komu údajně prospívá.
Kritizujete politiku NATO?
Možná přebíráte ruské narativy.
Nesouhlasíte s některými kroky vůči Ukrajině?
Možná objektivně pomáháte Putinovi.
Požadujete mírové jednání?
Můžete být označeni za člověka, který podléhá propagandě nepřítele.
Politický spor se tak mění v otázku loajality.
A to je pro demokracii nebezpečné.
Od nesouhlasu k bezpečnostnímu problému
Zdravá demokracie musí být schopna rozlišit mezi skutečnou špionáží, nepřátelskou operací a obyčejným politickým nesouhlasem. Jestliže se tyto kategorie začnou překrývat, vzniká prostředí strachu.
Člověk si už nepokládá otázku:
»Je tento názor správný?«
Pokládá si otázku:
»Mohu tento názor vůbec veřejně vyslovit, aniž budu označen za nepřítele?«
Právě zde začíná autocenzura. A autocenzura je jedním z nejúčinnějších nástrojů autoritářské společnosti, protože stát už nemusí zakazovat každou jednotlivou větu. Lidé začnou sami tušit, co se od nich očekává.
Politizace vědy
Podobné riziko existuje také ve vědeckém prostředí. Bylo by přehnané tvrdit, že Fialova vláda zavedla státní cenzuru vědy v klasickém smyslu. Ale geopolitický konflikt začal stále více ovlivňovat také akademické prostředí. Po roce 2022 byla přerušována nebo omezována část vědecké spolupráce s Ruskem a akademické instituce se stále více zapojovaly do agendy dezinformací, hybridních hrozeb a informační bezpečnosti.
Samo o sobě to ještě nemusí být cenzurou. Problém vzniká tehdy, když se vědecký názor začne posuzovat podle jeho geopolitické vhodnosti. Věda totiž nemá zkoumat, zda je určitý závěr vhodný pro vládní zahraniční politiku. Má zkoumat, zda je pravdivý. Jakmile se tato hranice začne rozmazávat, může vznikat nejen politizace vědy, ale také vědecká autocenzura.
AfD má svůj nacionalismus. Fialova pravice tolerovala »ukrajinský«
Druhý zásadní rozpor se týká nacionalismu a historického extremismu. U AfD je česká pravice mimořádně citlivá na nacionalistickou rétoriku, historický revizionismus a extremistické tendence. A oprávněně. Netýká se to ale jen české pravice. V pozoru musí být i česká levice, protože AfD volá po zrušení Benešových dekretů, což přesně zapadá do revizionismu a návratu zpochybnění výsledků druhé světové války.
Jenže stejnou důslednost bychom měli požadovat také vůči našim spojencům. Na Ukrajině existuje dlouhodobý spor o historické hodnocení Organizace ukrajinských nacionalistů, Ukrajinské povstalecké armády a Stepana Bandery.
Dnešní Ukrajina není nacistickým státem, jako tomu bylo v určité fázi druhé světové války, ale je státem prolezlým korupcí, která sahá do nejvyšších pater politiky a celé státní správy. V tom všem se míchají tendence, které oslavují »Banderovce«.
Když se nacionalistické a extremistické tendence objevují v Německu, jsou označovány za nebezpečí pro demokracii. Když se problematické historické tradice objevují u země, kterou jsme geopoliticky podporovali, kritika se výrazně zeslabuje.
To není univerzální antifašismus. To je selektivní antifašismus podle geopolitického klíče.
Fašizující tendence nelze posuzovat podle světových stran
Fašizující nebo autoritářské tendence nejsou přijatelné tehdy, když směřují proti Rusku, a nepřijatelné pouze tehdy, když jsou proruské. Antifašismus nemůže fungovat jako diplomatická služba. Nemůže být aktivován pouze tehdy, když se historická analogie hodí proti našemu geopolitickému protivníkovi. Pokud odmítáme etnický nacionalismus AfD, musíme být schopni kriticky hodnotit také historické tradice radikálního nacionalismu na Ukrajině. Jinak se z antifašismu stává pouhá ideologická zbraň.
Povrchová odlišnost, hlubší podobnost
Právě tady se vracíme k základní tezi. Politické strany bývalé Fialovy vlády a AfD se na povrchu jeví velmi odlišně. Zdání ale klame.
Mají jiná hesla.
Jiné zahraniční spojence.
Jinou rétoriku.
Jiný vztah k Evropské unii.
Jiný vztah k Rusku.
Jiný postoj k válce na Ukrajině.
Jenže pod touto povrchovou odlišností lze nalézt hlubší strukturální podobnosti.
Za prvé: asociální přístup
Oba proudy v zásadě respektují dominantní roli soukromého kapitálu.
Ani jeden nepřináší zásadní demokratizaci vlastnictví.
Ani jeden neřeší koncentraci ekonomické moci systémově.
Ani jeden nenabízí přechod k modelu, v němž mají zaměstnanci a občané skutečnou kontrolu nad klíčovými výrobními a ekonomickými rozhodnutími.
Sociální problémy jsou proto řešeny převážně uvnitř rámce, který je vytváří. A když tento rámec produkuje frustraci, je třeba frustraci přesměrovat a hledat jiného viníka.
Za druhé: autoritářská tendence
Oba proudy pracují s představou ohrožení.
AfD říká:
Národ je ohrožen migrací, Bruselem a kulturními elitami.
Fialovská pravice říkala a dodnes říká:
Demokracie a stát jsou ohroženy Ruskem, dezinformacemi a nepřátelským informačním působením.
V obou případech se následně objevuje otázka: Jaké demokratické svobody můžeme kvůli této hrozbě omezit?
A právě tato otázka je nebezpečná.
Asociálnost a autoritářství se mohou vzájemně posilovat
To je zásadní bod. Autoritářský a asociální charakter politiky nejsou náhodně vedle sebe. Mohou být dvěma stránkami stejného procesu. Když politický systém není schopen nabídnout většině lidí sociální jistotu a skutečnou ekonomickou demokracii, roste nespokojenost. A jestliže nechce tuto nespokojenost řešit změnou majetkových a mocenských vztahů, musí ji nějak politicky zvládnout. Jednou možností je sociální reforma. Druhou je autoritářství. Tedy vytvoření nepřítele, mobilizace strachu a omezení prostoru, v němž lze systém kritizovat.
Právě proto se hospodářsky pravicová a sociálně tvrdá politika může v krizových obdobích spojovat s rostoucí represí a omezováním pluralismu. Nejde o historickou náhodu. Je to jeden z možných způsobů, jak stabilizovat systém, který ztrácí společenskou legitimitu.
AfD ukazuje na migranty. Fialova pravice na dezinformátory
Rozdíl mezi oběma proudy tedy nemusí spočívat v samotném mechanismu. Spočívá často především ve výběru nepřítele.
AfD mobilizuje proti migrantům.
Fialovská pravice mobilizovala proti Rusku a »dezinformační scéně«.
AfD používá národní identitu.
Fialovská pravice používala identitu »západní« a »hodnotovou«.
AfD varuje před zradou národa.
Český politický mainstream varoval před pátou kolonou Moskvy.
Rétorika je odlišná.
Politická funkce však může být velmi podobná: sjednotit společnost proti nepříteli a odsunout sociální a ekonomický konflikt do pozadí.
A kde zůstal člověk?
Tady se projevuje asociální rozměr celé politiky nejzřetelněji. Občan má být neustále mobilizován proti někomu:
Proti migrantovi.
Proti Rusovi.
Proti dezinformátorovi.
Proti liberálovi.
Proti populistovi.
Proti globalistovi.
Proti proruskému aktivistovi.
Ale mnohem méně se má ptát:
Proč nemám dostupné bydlení?
Proč rostou náklady na základní životní potřeby?
Proč stát nedokáže zajistit dostupné veřejné služby?
Proč mají velké korporace takovou politickou moc?
Proč se stále větší část veřejných prostředků přesouvá do zbrojení?
Proč občané prakticky nerozhodují o ekonomice, přestože její důsledky nesou každý den?
To jsou otázky, které se kulturní a geopolitickou válkou dokonale zakrývají.
Demokracie bez sociálního obsahu slábne
Právě zde je největší chyba dnešních rádoby »obránců« demokracie. Předpokládají, že demokracii lze zachovat bez sociálního obsahu. Nelze. Demokracie není jen právo jednou za několik let vhodit hlasovací lístek do urny. Je to také možnost důstojně žít.
Mít bydlení.
Mít práci, která člověka uživí.
Mít přístup ke zdravotnictví.
Mít přístup ke vzdělání.
Mít možnost ovlivňovat rozhodnutí, která zásadně určují jeho život.
Pokud je člověk formálně politicky svobodný, ale ekonomicky zcela bezmocný, začne pochybovat o smyslu demokratického systému. A v této prázdnotě vyrůstají autoritářské projekty. AfD není příčinou tohoto problému. Je jedním z jeho produktů.
Ale stejný problém nevyléčí ani pravice, která jej svou asociální politikou dále vytváří a poté se před jeho následky snaží bránit bezpečnostními opatřeními.
Demokracii nelze zachránit před občany
Petr Fiala říká, že demokracii musíme bránit silně. Dobře. Ale demokracii nelze dlouhodobě bránit proti vlastním občanům. Nelze jim říkat:
Můžete svobodně volit, pokud zvolíte správně.
Můžete svobodně mluvit, pokud váš názor nebude vyhodnocen jako škodlivý.
Můžete svobodně kritizovat válku, pokud nepoužíváte argumenty podobné argumentům nepřítele.
Můžete zpochybňovat vládu, ale dejte pozor, abyste nepomáhali dezinformační scéně.
Taková demokracie se sama postupně vyprazdňuje.
Neoficiální motto ODS: demokracii zachráníme tím, že ji omezíme
Fialovu výzvu proto lze doplnit: Demokracii zachráníme tím, že nejprve určíme, které názory jsou pro demokracii dostatečně demokratické.
A vzhledem k politickým a hospodářským skandálům, které doprovázely strany bývalé vládní koalice, lze přidat ještě ostřejší verzi:
Demokracii nejlépe ochráníme tím, že ji nejprve rozkrademe, sociálně vyprázdníme a potom občanům vysvětlíme, že jejich nespokojenost je důsledkem dezinformací.
Je to sice nadsázka, ale míří na skutečný rozpor. Ti, kdo požadují bezmeznou důvěru občanů v demokratické instituce, mají zároveň povinnost svým vlastním jednáním tuto důvěru nezničit.
Kapitalismus má více politických tváří
Kapitalismus nikdy nebyl politicky jednotný. Dokáže existovat s liberální demokracií. S konzervativní pravicí. S nacionalismem. A historicky dokázal existovat také s otevřeným autoritářstvím. Jednotlivé kapitálové a politické frakce spolu mohou velmi ostře bojovat.
To, že se AfD a ODS navzájem odmítají, proto automaticky neznamená, že stojí na opačných stranách zásadního společenského konfliktu. V ekonomickém základu se mohou shodovat mnohem více, než jejich kulturní a geopolitická rétorika naznačuje. Spor se potom nevede o to, zda moc kapitálu zásadně omezit. Vede se o to, jakým politickým režimem a jakou ideologií bude kapitalistická společnost spravována.
Nacionalisticky?
Atlanticky?
Konzervativně?
Technokraticky?
Bezpečnostně?
»Hodnotově«?
To jsou rozdíly, které mají význam. Ale nejsou totožné s rozdílem mezi kapitalismem a jeho skutečnou sociální alternativou.
Dvě tváře stejné krize
AfD a Fialova pravice tedy nejsou totožné. Takové tvrzení by bylo příliš jednoduché. Ale jsou si podstatně bližší, než tvrdí jejich vlastní politická propaganda. Jejich hlubší strukturální podobnost spočívá zejména ve třech bodech:
v respektu k základním kapitalistickým vlastnickým poměrům,
v asociálním přístupu, který neřeší hluboké příčiny sociální nejistoty
a v autoritářské tendenci hledat nepřítele, mobilizovat proti němu společnost a zužovat prostor politického konfliktu.
Jedni přitom mohou hájit jedno křídlo nacionalistických a fašizujících tendencí. Druzí mohou tolerovat nebo přehlížet jiné, pokud jsou geopoliticky výhodné. To však nemění podstatu problému.
Za fasádou vzájemného obviňování z extremismu se může odehrávat širší evropský posun od sociální demokracie k autoritářskému kapitalismu.
Levice si mezi nimi nesmí vybírat
Právě proto musí levice odmítnout falešnou volbu. Nemusí si vybírat mezi AfD a Fialou.
Mezi nacionalistickou pravicí a bezpečnostně-atlantickou pravicí.
Mezi proruskou a protiruskou formou pravicové mobilizace.
Mezi jedním a druhým selektivním výkladem historie.
Levicová alternativa musí nabídnout něco kvalitativně jiného.
Ne méně demokracie, ale více demokracie.
Ne méně svobody projevu, ale skutečný pluralismus.
Ne ekonomickou moc oligarchie, ale ekonomickou demokracii.
Ne další privatizaci strategických odvětví, ale veřejnou kontrolu tam, kde jde o základní potřeby společnosti.
Ne astronomické výdaje na zbrojení na úkor sociálního státu, ale bezpečnost založenou také na sociální stabilitě a mírové politice.
Ne hledání nepřátel mezi občany, ale hledání příčin jejich nespokojenosti.
Protože jestli má demokracie přežít, nestačí ji bránit hesly. Musí občanům znovu dávat smysl. Musí jim poskytovat skutečný podíl na moci — nejen politické, ale také ekonomické.
A právě to nedokáže nabídnout ani AfD, ani pravice, která se dnes před AfD tak hlasitě pohoršuje.
Petr Fiala má tedy v jedné věci pravdu: Evropa už podobné procesy v minulosti zažila. O to důležitější je ale dodat:
Nebezpečí pro demokracii nezačíná teprve tehdy, když přijde otevřená krajní pravice. Začíná už tehdy, když se asociální politika spojuje s autoritářskými metodami a když nám politické elity začnou vysvětlovat, že svobodu nejlépe ochrání tím, že jí trochu uberou.
Jan Klán
ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay